Chtěl jsem napsat, jak mne zlobí, že velké mezinárodní firmy, včetně provozovatele této lodi, provozují multikulturalismus v praxi – každý číšník a číšnice je z jiné země a jiného světadílu, napsal tuhle Václav Klaus a zdál se být rozčilený. Já jsem přijel do Karlových Varů, ubytoval se v ruském hotelu s ruským personálem, pojedl u čínských kuchařů a potom marně hledal český film v letošní soutěži karlovarského festivalu. A nechalo mě to v klidu. Tak to prostě, Václave, chodí.
Za tu chvíli, co jsem tady, jsem i pochopil, v čem může spočívat další spor, který rezonuje nejenom českou společností, tedy spor o globálním oteplování, nebo také, chcete-li, spor o to, jestli se počasí zbláznilo.
Já, prostý venkovan, který ráno vstane v neklimatizované ložnici, jde ven do neklimatizovaných polí, potom třeba poobědvá v neklimatizovaném lokále na návsi a do toho přijde takové počasí, jaké nabízí začátek letošního července, vnímáte svět jinak, než když z klimatizovaneho pokoje přeběhnete do klimatizovaného tiskového střediska a pak třeba do kinosálu.
A zatímco v tom biografu hrají třeba nově renovovaného Spalovače mrtvol, venku na obloze topí spalovač-všeho-co-se-neschová.
Miloš Fikejz
Dosti však věcí druhých, věcí, které se festivalu týkají jenom okrajově. Jedna akci zmíním hned teď a týká se muže, který s festivalem spojil velkou část svého života.
MIloš Fikejz byl encyklopedista a zároveň encyklopedie sama o sobě. Kromě toho se stal vlastně samospádem fotografem, který s neobyčejnou pokorou fotil celá léta hvězdy, které do Karlových Varů dorazily. Ale to ještě není všechno; na rozdíl od většiny fotografů, kteří se na photopointech pohybují, MIloš znal snad úplně všechny závislé i nezávislé filmaře a filmařky, kteří dorazili z libovolné části světa. Neuvěřitelné, těžko pochopitelné, stoprocentně jisté...
Dneska odpoledne bude mít výstava portrétů, které Miloš Fikejz v Karlových Varech vyfotografoval, vernisáž. Je v prvním patře hotelu Thermal (naproti Reflex pointu) a fotky, které tu uvidíte, ukazují zlomek Milošovy práce. Ty fotky jsou černobílé, nikdy spektakulární a vždycky velmi osobní s velkou sílou, která jakoby s každým dalším rokem mohutněla.
