Film Prezident Blaník (postava hlavního hrdiny je samozřejmě obecně známá z internetového seriálu) byl čestnou, ale předpokládanou výjimkou. A asi nejenom pro mě. Sál byl očividně naplněn i kolegy, u kterých film není hlavní předmět jejich zájmu, ale zvědavost byla zjevně velká. Někdy možná ne u příchozích samotných, ale třeba u jejich šéfů, jak lze odvodit ze zaslechnutého hovoru: „Tvl, mám o tom napsat, ale vůbec nevím, o co jde.“
Pětaosmdesátiminutová stopáž je sympatická u jakéhokoli filmu (většinou znamená automaticky hvězdu nahoru!) a u filmu o Blaníkovi a jeho účasti ve druhé přímé prezidentské volbě je únosná tak akorát. Tvůrci tady, předpokládám, stáli před rozhodnutím natočit kratší a koncentrovanější tvar, anebo riskovat i místa, která třeba nemají takový tah a nemusejí být (pro tuto chvíli) tak strašně důležitá.
Vtipné okolnosti
V jejich snaze zachovat si od příběhu Tondy Blaníka odstup a natočit opravdu přesnou – nevybíravou – drsnou satiru (i když se snaží), je zrazuje jejich vlastní založení; jsou to prostě miláčci.
Už kdysi v některých epizodách, které odvysílal Stream, měl Tonda Blaník slabší chvilky, kdy se zachoval jako idealista a přihlásil se k samotným IDEÁLŮM sametové revoluce nebo rovnou k Václavu Havlovi.
Je skutečně vtipné, že Marek Daniel vytvořil postavu Václava Havla v seriálu České století (v režii Roberta Sedláčka vyznamenaného – mimořádně vtipné!!! – Milošem Zemanem), ale tahleta náhoda hraje týmu vedenému Markem Najbrtem velmi dobře do karet. Jedou natáčet a Havla mají pořád s sebou.
Scénář byl a nebyl
Film vznikal v reálném čase, scénář byl a nebyl, reakce štábu musely být okamžité, což se občas povedlo naprosto beze zbytku, někdy by ale samotnému nápadu a náhodě pomohl čas, který by potřebovali scénáristé k tomu, aby jednotlivé události domysleli a dodali potřebný kontext. Jenomže pak by přišla další náhoda a všechna snaha v čudu.
To ale bylo riziko od začátku, bylo přiznané a v případě takového projektu nezbytné.
Nakonec film Prezident Blaník není výtečnou komedií, silná místa střídají scény nevýrazné, popisné, scény, které líčí momentálně dobře známé situace, což ale může paradoxně vést k tomu, že s dobou bude film čitelný a srozumitelný i jeho příštím divákům.
(Vzpomeňte si – vy, co na to pamatujete – na scénku Kaisera a Lábuse o zkoušení z událostí v listopadu 1989. To, co bylo v dané době jasné jako chleba s máslem, je dnes těžko rozklíčovatelné i pro pamětníky.)
Kdo film neuvidí
Prezident Blaník bude mít pravděpodobně stejný osud jako všechny pokusy vnést do společnosti debatu o tom, jestli lze politiku dělat slušně, nebo ne, jestli je na místě demokracie západního typu, nebo jestli bude rvačka pokračovat. Bez pravidel.
A podle toho bude film i přijímán. Já ho beru i se všemi chybami, oceňuju odvahu jít s kůží na trh, zarputilost ho dokončit. Ti, kteří se na jeho vzniku a natáčení podíleli, museli vědět, jaké chyby a výhrady jsou a budou na stole, udělali možná ne pro současnost, ale pro budoucnost práci, která je velmi důležitá.
Film si diváky najde. A potom jsou tu ti, kteří tohle kino nikdy neuvidí. Máme díky prezidentským volbám poměrně přesné číslo, kolik jich bude: Dva miliony osm set padesát tři tisíc tři sta devadesát kusů.
