Splněný karlovarský sen: Legendární Dustin Hoffman rozplakal Velký sál a splnil slib fanouškovi

Lepší to nemohlo být, děkujeme, Jirko! – vzkázal Eben nahoru Bartoškovi po Hoffmanově dojemné řeči na závěr úvodního ceremoniálu. „S trochou štěstí budete jednou tak staří jako já, za pár dní mi bude devětaosmdesát. A je to tady, z plátna na mě kouká moje celoživotní dílo,“ řekl dvouoscarový herec po působivém sestřihu svých rolí a převzetí Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

„Jsem z toho velmi dojatý a nostalgický, ale nejvíc ze všeho cítím vděčnost za to, že jsem měl příležitost dělat to, co miluju. Chci poděkovat karlovarskému festivalu za to, jak oddaně slouží lásce k filmování. Festivaly jako tenhle pomáhají inspirovat a podporovat mladé herce a filmaře, kteří touhle cestou jdou s vášní, a to pro mě má velký význam. Děkuju za tuhle cenu, ale ještě víc děkuju za to, že se ke mně připojujete v lásce k filmu.“

Hoffman také připomněl, proč se do herectví zamiloval v první řadě: „Díky němu jsem se dokázal ztratit v čase. Instinktivně jsem už tehdy věděl, že takhle chci žít: že se chci ztrácet v čase, že jím chci být pohlcený.“ A to je vlastně to, co dělá film i s námi, diváky, to je jedna z jeho definic.

V čase se ztrácel a znovu nalézal i karlovarský festival, jak ukazovala řada aktivit spojená s jeho dvojitým letošním jubileem – šedesátým ročníkem a zároveň osmdesáti lety od ročníku prvního. Patřila mezi ně například rozšířená sekce Návraty k pramenům, prezentující slavné tituly z historie přehlídky, jako Kes Kena ­Loache nebo drama Obžalovaný dua Kadár–Klos, neprávem zastíněné jejich oscarovým Obchodem na korze, nebo několik výstav jdoucích napříč historií.

Vozit sem legendy stojí za to