Dakota Johnson ve Varech nejen o filmu: V sobotu večer jsem ochutnala absint, pálil mě z něj nos
Hollywoodská herečka, producentka a čerstvá držitelka Ceny prezidenta MFF KV DAKOTA JOHNSON (35) by si jednou ráda zahrála psychopatku, v sobotu večer ve Varech poprvé ochutnala absint a také si myslí, že seznamování je pěkná pruda. Do Karlových Varů přivezla dvě romantické komedie, Splitsville a Dokonalou shodu, které jdou v srpnu do českých kin. Velký rozhovor s představitelkou osudové Anastasie Steele z Padesáti odstínů šedi najdete již brzy v tištěném Reflexu. Zde je ochutnávka ze sdíleného interview během takzvaného round tablu, kulatého stolu pro šest novinářů z různých zemí - jediného rozhovoru, který Dakota Johnson v Karlových Varech poskytla tisku.
Nejen ve dvou snímcích, které představujete tady na festivale, hrajete krásné a osudové ženy, které hledají romantickou lásku, ať už pro sebe, nebo pro někoho jiného. Máte nějakou vysněnou roli, která by se od tohoto standardu lišila?
No samozřejmě! Ale pozor, třeba moje filmy typu Temná dcera, to je úplně jiný příběh. Splitsville a Dokonalá shoda jsou rozhodně především o lásce a právě romantika a mezilidské vztahy je to, co mě teď eminentně zajímá. A také to, jak může lidem pomoci, chránit je a zažehnout v jejich srdcích naději. Ale role, o kterých sním? Ráda bych si kupříkladu jednou zahrála psychopatku. A taky bych si klidně střihla roli v akčním filmu… Jsem otevřená čemukoli, jen se určité věci musejí sladit, musí to do sebe zapadnout.
V Dokonalé shodě (do českých kin snímek vstoupí 14. srpna) režisérky předloňského oceňovaného dramatu Minulé životy Celine Song hrajete exkluzivní dohazovačku, která si není schopna vybrat mezi dvěma muži: svým bývalým Chrisem Evansem a až příliš dokonalým Pedrem Pascalem. Dohazování je jistým způsobem obsaženo i ve vašich dalších dvou zaměstnáních, pomineme-li herectví – totiž ve filmové produkci a také při dramaturgii a moderaci knižního klubu TeaTime nebo podcastu The Left Ear o příbězích obětí bezpráví a násilí. Propojování lidí a témat a sestavování týmů je také trochu jako dohazování, nebo ne?
Trochu to tak je. Rozhodně mi hodně záleží na tom, jak spolu lidé na place vycházejí a jak spolupracují. Pokud nedojde ke zdravé spolupráci a souladu, neposuneme se nikam dál. Už nedokážu a nechci ztrácet čas na natáčení, kde je toxické prostředí, nebo v situacích, které nejsou zábavné, naplňující, přínosné ani zdravé. Nechci pracovat po boku někoho, kdo je zlý, povýšený, nevlídný, nekolegiální. Což je jedna z výhod produkce: mám tu moc spojit úžasné lidi a vytvořit něco dobrého, snad i skvělého. Docela hlasitě vyjadřovat své pocity jsem zvládla už od útlého věku, s tím dnes v pozici producentky nemám problém. Produkuju vlastní filmy, tudíž si můžu vybírat kolegy, kteří se na nich podílejí, což je obrovský rozdíl od příležitostí, kdy jsem pouze herečkou.
Prý jste s Pedrem Pascalem, čím dál populárnějším hercem třeba ze seriálů Last of Us nebo Hra o trůny, náramní kamarádi. Kde jste se poznali?
Věřili byste, že jsem s ním zrovna vedla hovor na FaceTime, když jsem sem přicházela? On mi tvrdí, že jsme se v minulosti potkali rovnou několikrát, jenže já si to vůbec nepamatuju!
Vy si nepamatujete hvězdu Mandaloriana nebo Narcos, po které ženy šílí? Tvrdil v nějakém rozhovoru, že se znáte už od roku 2014.
To ne! Tedy možná ano, ale já si ho vážně nepamatuju. Ale vzpomínám si, že jsem se s ním setkala na letišti před třemi nebo čtyřmi lety a od té doby jsme si velmi blízcí.
Je podle vás hlas žen v dnešním filmovém průmyslu silnější než kdy dřív?
Rozhodně! A nejen silnější, ale taky jasnější, hlasitější, upřímnější. Lidem obecně to pomáhá chápat ženský úhel pohledu. Díky bohu, že existuje víc filmařek, spisovatelek, hereček, které se vzepjaly k režii… Fakt, že Scarlett Johansson letos na festivalu v Cannes prezentovala svůj režijní debut Eleanor the Great, je tak inspirativní… Prostě ano! Skvělé! Jen houšť a větší kapky!
Před projekcí Splitsville (do českých kin snímek vstoupí 21. srpna) v Karlovarském městském divadle, kterou jste osobně uvedla, vás umělecký režisér festivalu Karel Och chválil za to, jak uvážlivě si vybíráte role. Nedávno se uzavřelo celé čtvrtstoletí vašeho hraní, neboť první roli vám dal váš otčím Antonio Banderas v roce 1999 ve svém režijním debutu Léto v Alabamě. Jste oficiálně stará…
No panečku – ale jo, to je vtipné. Ano, byla to moje první herecká práce, hrála jsem dceru své mamky, režíroval mě můj nevlastní otec, v náručí jsem držela svou mladší sestřičku, která celou dobu bulela… Samozřejmě jsem se díky tomu stala na herectví závislou: vezměte mě ze školy, chci hrát! Ani ve snu, řekli, a do osmnácti jsem nesměla jít na jediný konkurz na roli. Takže jsem hned po osmnáctých narozkách vypadla z domova a začala se živit sama – a chodit na konkurzy a usilovat o role. Jsem neuvěřitelně vděčná za svůj život, za to, že mě naši donutili mít dětství, za svoji následnou kariéru, za lidi, se kterými jsem měla možnost pracovat, za místa, která jsem mohla díky své práci navštívit. Podívejte se z okna, vždyť to tu vypadá jako v Disneylandu! Tohle je úžasně krásné město…
Měla jste možnost si za nějakých 24 hodin, které jste na festivale zatím strávila, jeho atmosféru prožít?
Bohužel zatím ne, ale až tady skončíme s tímhle interview, ráda bych se tu trochu prošla. Zkoušeli jsme se hned po příletu podívat támhle do svahu na vyhlídku, ale šlo to nějak těžko, zašla jsem radši do posilovny. Vůbec jsem netušila, co můžu od Varů čekat, než jsem sem přijela, a je tu moc krásně. Všichni jsou tu na mě milí. A to divadlo, ve kterém jsme včera večer představili Splitsville, je tak krásné! Byla jsem unešená. Místní architektura je vážně něco. Taky jsem si četla o vašich termálních lázních… Jmenuje se to tu po králi Karlovi, že? Máte to tu jak v pohádce. A v sobotu večer jsem ochutnala absint, jen jsem tak usrkla, ale pálil mě z něj nos. Jezdím ráda na filmové festivaly už jen proto, že všichni kolem mají filmy moc rádi. Taková kouzelná malá bublina ve světě plném chaosu a bolesti; umění tu na lidi opravdu působí, přináší jim inspiraci a naději. Přijde mi dnes opravdu těžké točit filmy a přimět lidi, aby naslouchali a snad i věřili tomu, co chcete říct. Nemyslím si, že filmy spasí svět, to v žádném případě, ale není hezké, že je tu máme?
Velký rozhovor s Dakotou Johnson si přečtete již brzy v tištěném Reflexu.
