Dvakrát João Liberada: Jaké jsou limity i možnosti queer reprezentace?
„Zjistili, že si začala s mužem z vesnice, ševcem Frankem, a byl to vztah plný násilí. Byli uvězněni a souzeni inkvizicí, ale díky požáru věznice se jim podařilo utéci…“
Celovečerní debut portugalské režisérky Pauly Tomás Marquesové (*1994) Dvakrát João Liberada (promítaný na letošním Berlinale v sekci Perspektivy) pečlivě čerpá z dobových dokumentů, ovšem nespokojí se s prostým převyprávěním historie. Hlavní hrdinkou je lisabonská herečka João (June João; používá zájmeno „oni“), která přijímá roli nonkonformní (a pozor, fiktivní, složené ze střípků cizích osudů) Liberady, sexuálně nevyhraněné queer osoby žijící v klášteře s řádovými sestrami, a přesto pronásledované portugalskou inkvizicí v 18. století. Mužské tělo, ženský duch, pokřikovali na ni shemale. Jenže film ve filmu se brzy stává laboratoří otázek, pochybností i malých vzpour – a Marquesová s João rozehrávají hru na pomezí dokumentu, fikce a metafyziky.
Scénář, který vystudovaná socioložka, filmařka a akademička Marquesová napsala spolu s João, je rafinovaně vrstevnatý: João na placu bojuje s režisérovým, tedy mužským výkladem příběhu a snaží se vnést do vyprávění nejednoznačnost, mystiku a hlas utlačované postavy, jež v historických záznamech téměř neexistuje.
Když režiséra Dioga (hraje ho aktivista LGBT André Tecedeiro) postihne záhadná paralýza, získává João prostor přetvořit narativ – a s ním i samotný film. Marquesová, která už ve svých krátkých filmech ohledávala témata sexuality a genderu s ohledem na plynutí času, s lehkostí i ironickým nadhledem pitvá limity reprezentace, mocenskou dynamiku v praxi během natáčení i úskalí queer „osvobozování“ prostřednictvím umění.
Výjimečné je formální zpracování: natáčelo se na 16mm film a obraz je plný světelných závojů, škrábanců a doteků, jež připomínají, že minulost je vždy zprostředkovaná a nikdy není jen jedna. Experimentální střih Jorgeho Jácomeho odděluje „realitu“ od filmu ve filmu, občas se přes obraz přelévají psané poznámky, zvuková stopa je vrstevnatá a nečekaně narušovaná. Kolektivní práce queer štábu a hereček vytváří atmosféru sounáležitosti, která je zároveň hřejivá i neklidná.
Marquesová nenabízí jednoduché odpovědi, spíš zve k dialogu: Co znamená spravedlivě zobrazit ty, jejichž příběhy byly vymazány? Jaké jsou limity i možnosti queer reprezentace? Její navýsost nezávislý snímek je odvážný a osobní i politický; klade otázky a nebojí se je nechat otevřené.
Režie: Paula Tomás Marquesová / Portugalsko 2025
