François (Romain Duris) a jeho šestnáctiletý syn Émile (Paul Kircher) se stěhují na venkov k sanatoriu, kam převážejí Françoisovu nemocnou ženu. Lidstvo totiž trpí záhadnou vlnou mutací, kdy se z nemocných postupně stávají zvířata. Tedy doslovně: začnou jim růst křídla nebo drápy, přestávají mluvit… „Hledal jsem příběh, který by mi umožnil hovořit o současném světě, ale s trošičku fantastickým nábojem,“ říká režisér Thomas Cailley (Láska na první boj, 2014), který přijel film Říše zvířat uvést na MFF Karlovy Vary.
Jsou vaše mutace tvorů odpovědí na superhrdinské filmy?
Vezměte si Spider-Mana. Kromě lidských vlastností má ještě ty pavoučí. Mně přišlo zajímavější, aby při té proměně hrdinové nějaké vlastnosti získali, ale jiné ztratili. Nejsou to skutečně žádní superhrdinové. Spíš jsem sledoval ideu, že jak lidé, tak zvířata pocházíme z jedné jediné buňky. V hybridech mezi lidmi a zvířaty tak vnímám univerzální, ale též politický či existenciální významy, zároveň jde o něco hmatatelného, fyzického. A na to je film skvělé médium!
Lze v hybridizaci najít paralelu s covidem?
Společně s Pauline Munier jsme Říši zvířat začali psát už v roce 2019, rok před covidovou pandemií. Ale je pravda, že když epidemie potom propukla a následovaly všechny lockdowny a karantény, samotné nás překvapilo, jakým způsobem to s naším filmem rezonuje. Napsali jsme něco, co se najednou začalo odehrávat všude okolo.
Překvapilo vás při tom něco?
I když se stane něco tak mimořádného, jako byl covid, společnost se tomu během pár týdnů přizpůsobí. Hrozně rychle jsme se adaptovali. A taky jsme se raději přizpůsobili, než abychom se pokusili přehodnotit nebo alespoň zpochybnit model našeho chování. Svět se sice rychle proměňoval, ale společnost jenom dělá všechno pro to, aby nemusela měnit své návyky. Celá ta zkušenost byla sice nová, ale zároveň nás utvrdila v cestě, kterou jsme se s filmem vydali.
Znamená proměna lidí ve zvířata konec lidstva, jak ho známe?
Nevnímám to tak. Spíše je to pro mě příslib jakési nové hranice. A také možnost mluvit o dvou důležitých věcech. Za prvé: jak se navzájem vidíme? Jak vnímáme odlišnost, kdy se coby společnost adaptujeme na něco odlišného od známé normy? V tomto ohledu myslím, že ten film vyznívá optimisticky, poskytuje do budoucna jistý příslib. A pak jsem se chtěl věnovat životnímu prostředí. A tady si myslím, že taky nenabízíme nic pesimistického, spíš jde o jakousi utopii společného soužití.
Podle jakého klíče jste své herce proměňoval v divoké tvory?
Ve scénáři jsem měl rozvržené nějaké představy, ale pak jsme vycházeli z tělesných vlastností jednotlivých herců. Podle toho jsme pak některá ta zvířata měnili.
Jak jste vybral ty hlavní z nich, Romaina Durise a Paula Kirchera?
Romain Duris je jedinečným hercem, jedním z nejlepších své generace. Má v sobě něco velmi fyzického, instinktivního, jakousi ryzí čistotu. A zároveň působí romanticky. A to jsem přesně potřeboval pro postavu otce. Ale zatímco Romaina jsem znal a chtěl jsem s ním spolupracovat spoustu let, Paula jsem hledal mnohem déle. Viděl jsem stovky mladých herců. Pak přišel Paul a bylo rozhodnuto. Má v sobě něco svobodného, divokého. A je mu úplně jedno, jak ho vnímají ostatní. Působí až legračně neohrabaně, jako kdyby se mu tělo hýbalo dřív, než si v hlavě udělá jasno. Vyzařuje z něj díky tomu neobyčejná vnitřní síla.
Proměna lidí ve zvířata vyžaduje náročnou práci s efekty. Jak jste se s tím popral?
Hned zkraje jsme si dali několik pravidel a omezení: žádný green-screen, nebudeme nic dotáčet ve studiu a nic taky nebude stoprocentně digitální. Chtěl jsem totiž, aby co nejvíc věcí bylo skutečných. Využívali jsme make-up a protetika, speciální efekty. Až na posledním místě byly počítačové triky. Výsledkem je mix, vlastně zase takový hybrid mezi skutečností a digitálem.
Od vašeho debutu Láska na první boj uplynulo dlouhých devět let. Jak jste je trávil?
V roce 2018 jsem natočil sci-fi seriál Ad Vitam pro televizní stanici Arte… když si to tak vezmu, každá z těch věcí mi zabrala čtyři roky. Neflákal jsem se.
