Nejdříve uznání: pět let točil slovenský režisér Robert Kirchhoff (55) celovečerní dokument o nejznámnějším slovenském politikovi všech dob, Alexandru Dubčekovi (1921–1992). Mezitím cestoval všude po Dubčekových stopách – byl v Kyrgyzstánu, Turecku, Itálii, prošel tisíce archivních materiálů a hovořil se stovkami pamětníků a historiků. A přestože k Dubčekovi choval sympatie, jednal maximálně intelektuálně poctivě a nikdy nezatajil opačný názor na tohoto politika.
Když Robert Kirchhoff tento materiál shromáždil, rozhodl se sestříhat dvouhodinový dokument Všichni lidé budou bratři ve stylu nesouvislých promluv a impresí, známou metodou dokumentaristy Karla Vachka. To nebyla šťastná volba. Snímek je kvůli tomu málo dynamický, staromódně pomalý, a celý ho dokouká jen málo lidí. Pěkný příklad toho, jak forma převálcovala obsah. Přesto jsou některé pasáže díla, které mělo na karlovarském filmovém festivalu světovou premiéru a k vidění bude ještě ve středu a v pátek, překvapivě strhující.
Dubčekovi budují komunismus
Ten film velmi dobře ukazuje Dubčeka jako produkt rodiny silně komunistických věřících idealistů, kteří s pětiletým Sašou putují do stepi v Kyrgyzstánu, aby zde budovali komunismus. Hned na začátku je místní zmlátí a okradou, na následný hlad a nemoci zemřou téměř všechny děti z vlaku. Nakonec přece jen vybudují dřevozpracující fabriku, ale Stalin stejně většinu z nich popraví nebo pošle do gulagu. Ani to však nezlomí víru rodiny Dubčekových v komunismus.
Ve filmu se o tom sice nemluví, ale před námi je klasický příklad lidí, kteří se oddali politickému náboženství se všemi jeho znaky, jako je mj. popírání reality či oddání se utopické vizi. Dodejme, že Dubčekův otec Štefan pracoval před válkou ve Spojených státech, kde dobře vydělával, takže na něj a jeho rodinu nelze napasovat tradiční levicovou mantru o sociální podmíněnosti víry v komunismus. Před našima očima se naopak odvíjí obraz středověkých mystiků a později náboženských reformátorů. To je základní příběh Alexandra Dubčeka. Ve filmu se o tom moc nemluví, ale z kontextu je to zřejmé.
Okupace Dubčekova odkazu
Náboženský rozměr pojímání Dubčekovy osobnosti neskončil ani jeho tragickou smrtí (cestou na zasedání Federálního shromáždění 1. září 1992 utrpěl vážná zranění, když jeho služební auto ve vysoké rychlosti za hustého deště dostalo smyk a vyletělo z dálnice D1, na 88,9 km, u Humpolce; posléze v nemocnici 7. listopadu zemřel). Jestliže v roce 1968 došlo k sovětské okupaci Dubčekova upřímně milovaného Československa, dochází po roce 1989 k okupaci Dubčekova odkazu. To je možná nejsilnější moment celého filmu. Prominentní agent Státní bezpečnosti, vlivný slovenský novinář a autor knihy o Dubčekovi je režisérem usvědčen jako Dubčekův práskač. Vůči Dubčekovi vždy kritická nacionalisticky orientovaná Matica slovenská si ze zesnulého dělá ikonu náboženského uctívání.
Režisér Kirchhoff mistrně zaznamenal, jak přitom „matičiari“ tlučou Dubčekova kritika, kterou přišel na pietní akci s transparentem upozorňujícím na mrtvé ze srpna 1969. Přesněji na oběti z pražské a brněnské demonstrace, jejíž mimořádná opatření podepsal sám Dubček. Napadeného muže nakonec odváží sanitka a papaláši pár metrů dál žvaní o dubčekovské humanitě. To je nesporný vrchol Kirchhoffova filmu. Škoda jen, že se film podivně vachkovsky vleče, takže do sto desáté minuty dospěje jen minimum lidí, navyklých na dynamičtější pojetí dokumentaristické práce.
I tak je nutné říct: režisér Robert Kirchhoff vytvořil obraz doby, z něhož mohou v budoucnu čerpat mnozí historici a učitelé. Tohle o většině politických dokumentů říct nelze. Přesvědčte se koneckonců sami, alespoň vy, festivaloví diváci: ve středu 5. 7. v 17:00 v thermalském Kinosále B nebo 7. 7. ve 12:00 v Kině Drahomíra.
