Jeden z „architektů holocaustu“ Adolf Eichmann je dostatečně známou postavou: vznikla o něm řada filmů i knih jako třeba Eichmann v Jeruzalémě filozofky Hannah Arendt. V roce 1962 byl v Izraeli odsouzen a popraven. Americký režisér Jake Paltrow a izraelský scenárista Tom Shoval o něm vyprávějí nepřímo, prostřednictvím lidí, které Eichmannovy poslední dny ovlivnily víc než jiné. Chlapec David se podílí na stavbě pece, v níž má být zločinec zpopelněn. Chaim má Eichmanna na starosti coby dozorce, který ho téměř nesmí spustit z očí. A vyšetřovatel Micha je přeživší holocaustu, polský Žid z ghetta. Film Nultého června běží na MFF Karlovy Vary v sekci Zvláštní uvedení.
Jakeu, přes psaním scénáře jste téma dlouho studoval. Od čeho jste začal?
Jake Paltrow: K příběhu mě přitáhl motiv stavění pece. Vnímal jsem ho jako zajímavý způsob, jak se do děje dostat přes detail, který se ho týká jen nepřímo: jak přes stavění pece vyprávět o jednom z klíčových, ikonických momentů celých izraelských dějin. Zajímal mě kontrast té pece s kulturou a náboženstvím, v nichž kremace nemá žádnou tradici. Odjel jsem z USA bádat přímo do Izraele, kde se mi podařilo s místními spolupracovníky dohledat pamětníky – lidi, kteří tu pec vyrobili. A mezi nimi se objevil člověk, který tvrdil, že se na ní podílel jako malý kluk, i když se ně něj nikdo z údajných bývalých kolegů nepamatoval. A pak ten příběh začal být komplexnější a já jsem pochopil, že potřebuju, aby mi určité kulturní a historické vrstvy pomohl pochopit scenárista přímo z Izraele. A tak jsem se seznámil s Tomem.
Dějová linie s pecí se tedy zakládá na pravdě. Drželi jste se jí do detailu? Třeba že Eichmannova mrtvola při převozu na kremaci vypadla z kolečka?
JP: Skládali jsme výpovědi svědků. Někdo říkal, že tělo vypadlo, jiní, že se to nestalo. Podobně jako říkali, že v té fabrice nejenže nepracoval ten kluk David, ale že tam nikdy nepracovaly vůbec žádné děti. Museli jsme si vybírat. Psaní historie na základě osobních výpovědí je jedno z hlavních témat toho filmu: je tu třeba ta postava Michy, který je žijícím, nezpochybnitelným důkazem toho, se mu stalo. Na konci filmu ale Davidovi není „uznáno“, že se stavby pece účastnil, protože nemá objektivní důkazy jako třeba fotografie. O tom, co dnes považujeme za oficiální dějiny, rozhodují čím dál novější technologie a instituce, třeba Wikipedie.
Tom Shoval: Je to takový neviditelný trojúhelník – historie, paměť a vyprávění. Z těchhle tří zdrojů vznikají kombinace toho, co si teď myslíme, že se stalo, nebo nestalo. Náš film leží uprostřed toho trojúhelníku.
Ani jeden ze tří hlavních hrdinů se v Izraeli nenarodil. Je to pro vyznění důležité?
JP: Podstatná rovina Nultého června je ukázat tehdejší Izrael jako velmi mladou zemi, ve které jsou velké rozdíly mezi procesy integrace a konformity, mezi životními zkušenostmi aškenázských Židů, tedy evropských, a Židů odjinud, mizrachim. Z těchhle zdrojů a střetů mezi nimi se vyvíjela izraelská kultura, dnešní „izraelství“.
TS: Izrael byl vybudovaný na imigraci. Lidé přicházeli kvůli druhé světové válce, z ideologických a mnoha dalších důvodů. Náš film se snaží ukázat dobu, kdy se Izrael stal zemí s jedním jednotným, sjednoceným národem. Všichni ti imigranti měli jiná zázemí, jiné kultury a zvyky. Ale v rámci procesu s Eichmannem slyšeli svědectví přeživších holocaustu, skrze ně pochopili i něco sami o sobě a byli zase o kus blíž tomu, stát se jedním národem.
Eichmannovi v Nultém červnu nikdy není úplně vidět do tváře, je snímaný zezadu, první a poslední záběr s ním se týká jeho nohou... Tuhle koncepci jste měli od začátku?
JP: Ano, od samého začátku. Ve scénáři byla vytučněná, podtržená, zvýrazněná pasáž s vykřičníky, ve které se psalo, že nikdy neuvidíme Eichmannův obličej. Eichmann není plnohodnotným charakterem, je tam jen proto, aby vzbuzoval reakce ostatních postav. Při psaní jsme ho chápali jako ten hořící ropný vrt ve Mzdě strachu – jako něco, co dává věci do pohybu.
Jak byste stanovili přístupnost Nultého června?
JP: Docela nízko. Není tam žádná nahota, padne jediná nadávka. Moje devítiletá dcera ten film viděla skoro celý a moc se jí líbil.
TS: V Izraeli si povědomí o holocaustu začnete budovat dost brzo, učí se o něm už ve třetí čtvrté třídě. Při svátku Jom ha-šo'a se na vás valí z televize, ze zpráv... Odmalička žijete s tím, že víte o věcech, které jsou strašné. Takže malí Izraelci s tím filmem problém mít nebudou. Možná tak se scénami, kdy Eichmanna hlídá vystresovaný dozorce Chaim, to je trochu horor.
