Jeho celovečerní režijní debut Díra u Hanušovic byl v roce 2014 vybrán do Hlavní soutěže 49. ročníku MFF Karlovy Vary a následně získal tři České lvy. Dnes je legendární divadelní režisér Miroslav Krobot (70) ve Varech znovu: ve středu, ve čtvrtek, v pátek i v sobotu tu je k vidění jeho v pořadí už třetí hvězdně obsazená filmová komedie, Velká premiéra, v hlavních rolích s Pavlem Šimčíkem, Ivou Janžurovou, Klárou Melíškovou, Ivou Pazderkovou a – jím samotným. Do českých kin vstupuje 21. července.
Velká premiéra vypráví příběh pražského divadelního herce Šnajdra, který rád přijímá nabídku na svou první režii a odjíždí do Olomouce, je už v principu přívětivě, minimalisticky „krobotovský“. Šnajdr opouští Prahu rád, s manželkou mu to příliš neklape a v poklidné Olomouci má lehce excentrickou babičku, také herečku, která stejně jako on miluje improvizaci a mystifikaci. Šnajdr se s vervou pouští do zkoušení neobvyklého divadelního kusu, jenže ředitel kulturáku, který Šnajdra pozval, z toho moc nadšený není…
Scénář k vaší nové komedii Velká premiéra jste napsal s kamarádem ze školních let, psychologem Lubomírem Smékalem. Jak spolupracujete, když on žije v Olomouci a vy v Praze?
My se ani moc vidět nepotřebujeme, známe se přes šedesát let. Chodili jsme spolu na základku i na gympl. V Zábřehu. Akorát tam nebyla porodnice, tak jsme se oba narodili v Šumperku. Manželku znám o dost kratší dobu než jeho. Už jako děti jsme spolu hodně psali, třeba jsme v pátý třídě převedli na jeviště Tři mušketýry, to nás hrozně bavilo. Ta romantika. A pak jsme si na gymplu upravili Študáky a kantory, i s muzikou - na gymplu byl big beat.
A pak jste ztratili kontakt?
To ne, to nikdy. Ale moc jsme se nevídali - Luboš studoval v Olomouci, já v Brně, pak byl Luboš v Praze, já pracoval v Chebu a v Hradci Králové v oblastních divadlech… Pak byl on v Americe, já hodně pracoval v Praze. A takhle jsme se míjeli. Zlom nastal ve chvíli, kdy nám v sedmačtyřiceti letech zemřel třetí kamarád, Olda Schwub. My jsme byli taková trojka už od základky. Poté jsme se s Lubošem potkali jen ve dvou a řekli si, že bychom měli společně něco zkusit, vlastně kvůli Oldovi.
Tak vznikla Díra u Hanušovic?
My jsme často jezdili společně s kamarády na hory. Chodili jsme na Kraličák, na Paprsek, to bylo naše teritorium. A jak jsme tak spolu mluvili, na nádraží v Hanušovicích jsme si řekli: „Asi by to bylo nejlepší napsat o něčem, co dobře známe, co jsme sami zažili, nebo co známe z vyprávění.“ Oba jsme z malých vesnic a nechtěli jsme vymýšlet velké příběhy. Díra u Hanušovic ale stejně Pražákům připadala, že je vymyšlená. Ale není, jen jsme se posunuli asi od deset let zpátky v čase.
Jenže Pražákům se zdá všechno vymyšlené, to nemůžete tak brát.
Já jsem ve filmu stejně pořád tak trošku host. Je to jenom odskok, který se nějak protáhl. Zjistil jsem, že mě v divadle nejvíc baví, když můžu s hercem procházet všechny možnosti, vymýšlet si různá řešení a hrát si. Je to svým způsobem vzrušující hra, která mi ve filmu trochu chybí.
Takže film pro vás není vášeň?
Filmový svět je mi prostě vzdálenější. Přijde mi málo kontaktní. Teď jsem v Moravském divadle v Olomouci zkoušel v divadle Zánik samoty Berhof a člověk ani neví, jak mu utekly čtyři hodiny. Když točím, tak to tak rychle neutíká.
Že vás to nebaví, naznačujete?
Naznačuju, že mě nevzrušuje představa, že bych pokračoval. Jsem víc přes slovo než přes obraz. Ona i Velká premiéra byla původně zamýšlená jako divadlo spojené s filmem, ale nakonec se to nějak zamotalo a my jsme se s producentem Ondřejem Zimou dohodli, že filmová verze je vlastně výhodnější, uskutečnitelnější. Tak vznikla takováhle komedie.
Ve Velké premiéře hraje hlavní roli Pavel Šimčík, člen Dejvického divadla a skvělý herec. Je dobře, že dostal šanci na takhle velkou filmovou roli. Psal jste ji přímo pro něj?
Ano, srážka s Pavlem Šimčíkem nás zajímala. Mysleli jsme na něj už při psaní scénáře, protože Pavel je jeden z nejlepších improvizátorů, které znám. Je ale málo využitý. Má trošku handicap své výšky, do kamery se moc nevejde, ale jinak ho mám rád. Líbí se mi, že není tak úplně průhledný, že do něj v mnoha ohledech nevidíte. Ideální kombinace s Ivou Janžurovou, která hned věděla, o co ve filmu jde, je to inteligentní žena, výtečná herečka každým coulem. Ona hraje, i když nehraje. Vsadil jsem na její kouzlo osobnosti. Hraní a hra ji pořád baví.
Velký profilový rozhovor Veroniky Bednářové s Miroslavem Krobotem si najdete v tištěném časopisu Reflex 21. července.
