nahoru

Jaký je nejlepší lék na kocovinu? A dalších 24 otázek pro Bolka Polívku

Veronika Bednářová 8. července 2022 • 11:00
Video se připravuje ...
Bolek Polívka o svém projektu Zamrzlé úsměvy a přání do nového roku
• video: 
Martin Bartkovský

Boleslav Polívka převezme z rukou Jiřího Bartošky Cenu prezidenta festivalu za umělecký přínos české kinematografii a na jeho poctu uvede letos festival film Zapomenuté světlo, za který v roce 1997 získal karlovarskou Cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Reflexu Bolek Polívka suverénně odpověděl na 25bodový dotazník. Každou historku zakončil skvělou pointou; posuďte sami.

1) Vzpomenete si, na čem jste byl poprvé v kině?

Vzpomínku věčnou, kdy jsem viděl v dětství pro mě velice důležitý film, mám. Sedím v kině ve Vizovicích, hraje se Jánošík, tam skupina jezdců-grófů a malý slovenský chlapec. Gróf chlapci řekne: „Tak, choď!“ A chlapec běží nahoru po takové stráni. Gróf vytahuje bambitku, střílí. Chlapec dostane do zádíček ránu. Střelen, otočí se a řekne: „Prečo?“ Nás to tehdy zasáhlo, protože valašský ogar nebo slovenský chlapec, to pro nás bylo jedno, spíš jsme se identifikovali s tímto ogarem než se světem dospělých postav. Určitě už jsem byl školou povinný, bylo mi tak sedm osm. Odjakživa jsem byl velký kinař, chodil jsem na odpolední promítání a v neděli, kdy se hrávalo dokonce dvakrát denně, i na večerní. Mezitím jsem ještě vždycky stihl fotbal na nádraží!

2) Jak byste v pěti větách charakterizoval své rodiče?

Milovaní, milující, milující se. Maminčin temperament, otcův usměvavý nadhled, matka rozmazluje, tatínek ironizuje. Tak to přesně bylo, ve stručnosti. A tak je to správně, myslím si. Otec měl sarkasmus, pamatuju si takové ty jeho věty, když jsem přinesl ze školy špatné známky: „Ze staršího otce, Bolečku, je buď génius, nebo blbec. Ty jsi něco mezi tím!“ Což se celkem trefil.

3) Co je první věc, kterou uděláte po ránu?

Když na něčem dělám, vzbudí mě to, co mě napadne. Musím vstát a rychle si to zapsat. Za covidu se mi to stávalo skoro pořád: nápady, textíky se jen hrnuly, četl jsem je mé Marcelce, budily mě předčasně z polospánku, něco jsem zachytil a musel jsem si to běžet poznamenat…

4) Kdo by vás měl hrát ve filmu?

Takový sa eště nenarodíl, abych tak řekl valašsky. Můžete si k tomu do závorky přidat „smích“ nebo „chacha“. Ani ze světových herců tak nějak nikoho nevidím. Třeba syn Vladimír, ten mě zná velmi dobře, má mě celkem vyšpíznutýho a odpozorovanýho, ale to by se maskéři nadřeli! Jenda je prý se mnou identifikovatelný, jenže je baskeťák, vyšší než já, bylo mu už 18 a taky cvičí… Ten by musel do mě naopak dochátrat – aspoň na Frantu. Franta je hubený jako já v jeho věku. Takže oni tři, Vladimír, Franta a Jenda, kdyby se dali dohromady, tak by mě možná svedli zahrát – kdybychom k tomu přistoupili avantgardně, mohli by se střídat.

5) Jaká písnička vám poslední dobou zní v uších?

Znějí mi samé sebelichotivé, motivační písně Voskovce, Wericha a Ježka: od My jsme stoprocentní muži přes Zhluboka dýchat až po Na shledanou v lepších časech.

6) Jaká je vaše metoda zapa­matování cizího textu?

Když mám scénář filmu nebo třeba Shakespeara, tak si to napřed čtu, několikrát, a už po tomhle ­prvním čtení se mi tam udělají ­ostrůvky, které si zapamatuju. A pak se z těch ostrůvků pomalu dostávám k dalším třem vrstvám, co se mně sakra těžko pamatují. V té poslední, nejtěžší vrstvě jsou krátké dialogy, ke kterým člověk potřebuje toho hereckého partnera, fyzickou akci, nemůžu se to učit doma u stolu. Blbě se pamatují krátké dialogy, třeba v Beckettově Čekání na Godota, jeho dialogy mají různé drobné obměny, které jsou důležité pro konstrukci hry. Dále vyznávám takzvané zahradní herectví, kdy se procházím po zahradě a krásně už to všechno umím. Pak ovšem přijdu na zkušebnu do divadla a najednou začnu koktat a různě kodrcat… Text se zkrátka musí vpít do paměti, jinak se ztratí na zahradě a plevelí.

7) Na co byste se rád zeptal ­Williama Shakespeara?

Na důležitou otázku, kterou si klademe všichni: „Williame, napsal jsi to opravdu?“ Nebo záludněji: „Williame, napsal jsi to opravdu všechno sám?“ Anebo ještě záludněji: „Willy, Willy, počkej, máš chvilku čas? Nespěcháš? Říká ti něco jméno de Vere?“ Jsem zvědavý, co by na to řekl! Protože existuje knížka, že ty hry nemohl napsat všechny sám, že jako obchodník nemohl mít všechny tyhle vědomosti a informace o tom, jak to chodí na královských dvorech, a taky kde vzal ty různé chytré citáty… Prý to napsal vzdělanec Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Čert se v tom vyznej. Proto bych mu tyhle otázky položil a pečlivě bych zkoumal, co se mu děje v obličeji a v očích. Říkal by třeba: „Ale jo, Bolku, hele, prosim tě, já to fakt napsal!“ Tak to bych mu věřil. Ale kdyby řekl: „No dovolte! De Vere, kdo to je?“, tak to by bylo hned jasno – kecáááá!

8) Co je největší nesmysl, který slýcháte o slávě?

Moje maminka říkávala velmi vážně: „Jména hloupých na všech sloupích“ – netušila ale, že bych i já taky někdy mohl skončit na sloupích. A jak mě měla ráda, tak by se to asi snažila následně přehodnotit. Mám naopak rád rčení „Světská sláva – polní tráva“, to není nesmysl, ale pravda. To je první zmínka o bulváru – kdo spásá trávu? Skot. Ovce, krávy a kozy.

9) Kde se vám nejlíp píše?

Mám poznámky různě po kapsách, pak je radost dávat je dohromady. Psával jsem si na tácky na pivo, dneska už je bohužel z obou stran reklama, ale dřív bývaly z druhé strany čisté – to byly moje první diskety, do kterých jsem si vždycky kroutil poznámky až do středu. Mám nyní nadbytek zápisníků Moleskinů, dcery mně je kupují, ty jsou taky výborný, ale člověk je vždycky zapomene v jiném saku, a tak stejně končím u různých papírků. Dělával jsem si i poznámky do mobilu a na diktafon, na chvilku jsem se digitalizoval, byla to taková moje exkurze do digitálního vesmíru, mise, ze které jsem se následně rychle vrátil k tužce, známému to kopí intelektuálů.

10) Která postava z umělecké branže je pro vás v Česku nejzásadnější?

Těch je ale strašně moc, řada… Od Vančury po Hrabala, od Sládka po Seiferta a Skácela, v divadle od Krejči až po Pitínského. Určitě Vančura, fascinuje mě jeho hra s jazykem, je mi sympatické, že byl doktor a zároveň psal tak krásné věci. Vždycky si představuju, jak přijde z ordinace, voní ještě lékařským prostředím a tabákem a dokáže se soustředit na jinou činnost – to se mi zdá obdivuhodné. Ale je spousta takových krásných lidí. Rozumějte: od Vrchlického po Goldflama.

11) Koho byste rád pozval na panáka?

To bych věděl hned, Lasicu a Pecu. A oni by si mohli pozvat zase další lidi. To by bylo hezký. A z ženských určitě Věru Chytilovou.

12) Jaký je nejlepší lék na kocovinu?

Nejlepší lék na kocovinu jsem vynalezl už dávno, znám ho perfektně. Někdy není tak úplně na dosah, musí k němu člověk dozrát, aby použil tohoto nejúčinnějšího léku. Tím je: nepít!

13) Jakou nejlepší radu jste v životě dostal?

To byla rada tatínkova: „Bolečku, nechej si to jméno, budeš mít reklamu na každém jídelním lístku!“ Protože když jsem se dostal na JAMU, obával jsem se jaksi dopředu, že se jméno Polívka nebude na plakátech dostatečně vyjímat. Tak jsem plánoval, že bych se umělecky přejmenoval po mamince, tedy Boleslav Sigmund, s g uprostřed, byl bych jako králové! Nakonec jsem poslechl tatínka, od kterého jsem dostal další radu: „Bolku, před tím, než vstoupíš na jeviště, nadýchni se! Musíš mít vždycky víc vzduchu než diváci v hledišti!“ A paní profesorka Ryšánková z JAMU, která nás učila pohybovku a měla mě ráda, protože jsem byl na to šikovný a už jsem začínal dělat první své etudy, mi zase, když jsem hrál jako protiúkol Oněgina, říkávala: „Bolku, hraješ šlechtice, narovnej se!“ A já jsem pak toho Evžena Oněgina hrál tak krásně, že moje spolužačky Eliška Balzerová a Jana Švandová plakaly, až se jim ramena třásla a měly mokré kapesníčky. Byl jsem tehdy na sebe hrdý. Když rozbrečíte krasavice, jste spokojený, zvláště v mladém věku. Teprve po letech jsem se od nich dověděl, že za kapesníky skrývaly záchvaty smíchu. Potvory, tak dlouho to tajily!

14) Čím jste v životě strávil nejvíce času?

Asi divadlem, asi filmem, asi televizí a tak. Účinkováním a vystupováním, přípravou. Kdyby se to spočítalo po dvou hodinách na jevišti – neměl jsem zatím tu odvahu –, asi by to bylo hodně dnů a měsíců, možná i let. Jak říkal Werich: Čas na rybách se nepočítá. Myslím si ale, že čas na jevišti se setsakramentsky počítá.

15) Co vás dokáže nejvíc ­dojmout?

To vím úplně přesně, to je Krylův verš: „Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci.“ To mě teda bere a vždycky bralo. Je to úplně nejstručnější a nejpůsobivější vyjádření dojemné, křehké bezmoci, která nemůže udělat nic proti nájezdníkům a proti ranám, které nás čekají. Obraz bezbrannosti, křehkosti a jemnosti, který se navíc snaží zachovat naději aspoň v tom menším a mladším… Tam je všechno a krásně.

16) Komu jste v životě půjčil nejvíc peněz?

Milovanému Pecovi, to je všechno, co k tomu můžu říct. Halili jsme to potom do různých sázek – protože když se z dluhu stane sázka, už to není dluh. Říkával jsem mu: „Když vydržíš rok nepít, rok a půl, dva roky, tak ti to odpustím!“ A potom, když už jsme byli na sázku třeba i tři čtyři, tak to už šlo o docela slušný přivýdělek pro Pecu! Jednou mi Pecha říká: „To je dobře, že máme honorář, aspoň těm kurvám vrátím peníze!“ A já mu říkám: „Ale Peco, ty lidi ti půjčili peníze, patřím mezi ně i já, proč to jsou kurvy?“ A Peca odpověděl: „No protože to chcó vrátit!“

17) Na co byste se zeptal Volodymyra Zelenského?

Na to jsem zatím nepřišel, každá otázka je vlastně zbytečná. Je to sice hrdina nečekaný, ale taky se za něj všichni malinko schováváme, protože toho sám dělá tolik, aby tenhle svět přežil, jako nikdo. Takže mu patří jen moje hluboká, tichá poklona.

18) Kdy jste poprvé v životě viděl Jiřího Bartošku?

To si pamatuju přesně, v Brně, když tam Jirka vojákoval. Setkal jsem se s ním proto, že Jana Švandová, moje spolužačka na JAMU, byla jeho spolužačkou na střední škole v Pardubicích. Měli jsme sraz ve vinárně a ona ho tam přivedla, tak jsme se poprvé seznámili, psal se rok 1967 nebo 1968. On v zeleném, ale už tehdy bych řekl, že z té uniformy se drala výrazná osobnost a výrazný člověk. Hodně četl, rád četl, znal spoustu dobrých knížek, tak jsme si padli do oka. Když jsme pak byli na škole a moje maminka přijela na kontrolu, říkávala mi pevným hlasem: „Podívej se na pana Bartošku, jak pěkně je oblečený. Ty chodíš, Bolku, pořád jako vandrák!“ A tak jsem jednou Jirku požádal: „Maminka přijede, musíme si vyměnit oblečení!“ Já měl jeho, on moje. A maminka na mě, oblečeného v Bartoškově krásném svetru, zase: „Bolku, jak to vypadáš! Podívej se na pana Bartošku, jak ten je hezky upravený…“ Tak nevím. Asi to ne­fungovalo…

19) Kolik dětí berete obvykle do Varů?

Co nejvíc.

20) Myslíte si, že žijeme v době kulturních válek?

Říkají, že je doba cancel culture, rušení různých věcí a lidí. A je to bohužel pravda. Že se dějí takové ty rychlé procesy bez větších soudů, spoléhající na nálady lidí. To mě děsí. Když někdo zakáže cennou knížku, která je už dlouho důležitou součástí kultury, nebo zboří sochu, je mi nanic. Protože co nebylo zakázáno tehdy, může být zakázáno dnes; pohybujeme se v divném nepořádku a chaosu. Ale věřím, že zase vznikne jiné hnutí, které zase bude říkat ­„Nebořit!“, ale to už je na jinou ­úvahu. Zdá se mi trapné vyloučit ­někoho ze svého kruhu jenom proto, že lidi slyšeli, že utekl před med­vědem.

21) Jaký byl váš nejhezčí na­táčecí den v životě?

Poslední den Šaška a královny, po natáčení jsme si s Věrou ­Chytilovou udělali oheň, ona, já a skvělý kameraman Honza Malíř. A jak jsme tak seděli a popíjeli, Věra najednou popadla do svého pařátu moji hlavu šaška, tu už popravenou, umělou. Držela ji, křepčila divošsky kolem ohně a to bylo takové uvolnění a sranda zároveň… Celá krutost toho našeho natáčení a filmování v tom byla. Režisérka křepčí s hlavou hlavního představitele a scenáristy kolem ohně… Před celým štábem. To se mi líbilo. Nekřesťanský, divošský konec.

22) Která zpráva vás na­posledy šokovala?

Že naše Marijánka bubnuje ve školní kapele a budou mít ples a ona bude bubnovat i tam! Dáváme našim dětem různé přezdívky, Marijánka byla vždycky mistryňa, výborná v jakémkoli oboru. A tahle mistryňa, náš motýlek, bubnuje v kapele. Vás by to nešokovalo?

23) Kam nejradši cestujete a jak?

Na Slovensko s rodinou nebo do Vizovic bez rodiny. Anebo za dětma kamkoliv. Nejradši mám auto, všichni jsou si blízko, slyšíme se, můžeme se zavřít, nemůžete utéct před dobře mířenými argumenty. Auto je pro mě příjemný způsob, jak strávit cestu společně.

24) Co byste ještě rád zažil?

Kromě ochotnických zkoušek ve Vizovicích bych si rád zopakoval začátky Provázku. Chtěli jsme si tehdy dělat divadlo jinak a po našem. Byli jsme už na škole Provázkem hodně načichlí, režiséři Scherhaufer a Pospíšil, Tálská nás nesmírně formovali, četli jsme prokleté básníky a byli bigotními protestanty proti Stanislavskému i Brechtovi. Ale nejsem zas fouňa, Stanislavského metoda je občas dobrá. Třeba u filmu… No ale k těm zážitkům: vždycky jsem se chtěl naučit řídit helikoptéru. Ale to už bohužel nepůjde. Není čas, a navíc jsem tata šesti děcek.

25) Máte rád happy endy?

Mám rád happy endy, tušené i netušené. Vždyť někdy se stane něco tak překvapivě hezkého, má to najednou dobrý konec. Vždycky říkám Marcelce: „Neboj se o hlavního hrdinu, je to americký film!“ Teď si musíme uchovávat naději na happy end. Naše současná zkušenost je pro nás jistým způsobem zocelující: zažíváme v odlesku to, co zažívali naši předkové s komunistama, s fašounama, s náckama, co zažívali s kladivy na čarodějnice a s inkvizicí. Asi se to nevyhne žádné generaci, byť je to šílený šok a má to nedozírné dopady. Taky je to cesta k lidem, najednou jsme si blíž. Uvažujeme o sobě spirituálněji, než kdybychom stále chodili po širokém laně nad vodou.

Veronika Bednářová



Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2022

Historie Ubytování během festivalu

Vstupenky a passy

 

56. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se koná od 1. do 9. července 2022. Přinášíme pro vás informace o filmech, premiérách, celebritách i užitečné rady a tipy, jak si festival co nejvíc užít.


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.