Když těžce nemocného navštíví paliatr, pacient je často znejištěn - u nás dosud nepříliš známý obor je totiž automaticky spojován primárně s koncem života. Reputaci se mu nyní snaží napravit snímek Jednotka intenzivního života, citlivý a chytrý snímek dokumentaristky Adély Komrzý, která se skoro tři roky pohybovala mezi pacienty se závažným onemocněním. Premiérově ho uvedla na festivalu v Karlových Varech a získala za něj zvláštní uznání poroty, od 2. září bude k vidění i v kinech.
pro jejich blízké se současně objeví řada složitých otázek. Najdou však v této situaci pro tyto otázky někoho, kdo je doprovodí?,“ ptá se režisérka, jíž k tématu přivedla osobní zkušenost. „Ano, byla to náročná a emotivní zkušenost, ale současně plná naděje, protože i život s nevyléčitelnou nemocí lze prožít smysluplně,“ říká s odkazem na řadu příběhů, jichž byla svědkem.
„Období, které většina z nás vnímá jako pasivní čekání na konec života, je ve skutečnosti prostor, kde se toho může ještě hodně odehrát. Když lékaři řeknou, že vaši nemoc nelze již vyléčit, přesto je možné se s dotyčným dál bavit jako s člověkem, vyptal se na jeho očekávání a přání. A to je přesně práce pro paliativního lékaře,“ popisuje s tím, že potřeby pacientů bývají rozmanité, od ryze praktických, jako jsou administrativní záležitostí, až po ty citové, zahrnující hlavně kontakt s rodinou a blízkými.
„Někdy se bohužel stane, že opravdu neexistuje řešení, které by vedlo k uzdravení, a je třeba léčbu ukončit. Pořád se tu ale bavíme o lidech, ne pouze o jejich nemoci, na to jako by se zapomínalo. Jak naložit s touto na první pohled bezvýchodnou situací? Přesně tohle je téma, o němž se nám příčí přemýšlet, přitom vůči těm, kterých se týká, je to strašně nefér.“
Komrzý se o tuto problematiku začala zajímat, seznámila se se zakladateli Centra podpůrné a paliativní péče Kateřinou Rusinovou a Ondřejem Kopeckým. Její pohled na možnosti péče v závěru života to prý radikálně změnilo. „Když mi umírala babička, poznala jsem, co odborníci z oboru paliativní medicíny dokážou a jak důležitá je dobrá komunikace mezi pacientem a lékařem.“ Pochopila prý tehdy i to, že v případě takzvané marné léčby, tedy momentu, kdy už oba vědí, že léčba nikam nepovede, nemá smysl na ní lpět.
„V tu chvíli je mnohem užitečnější ptát se nemocného, co je pro něj samotného důležité a s čím mu můžeme pomoci,“ líčí režisérka filmu. “Vím, že to bude pro některé lidi těžké slyšet, lékař má přece v prvé řadě zachraňovat, ale mluvíme tu i o respektu k člověku a svobodě vůle. A to jsou kategorie, které bychom neměli přehlížet.“
