Hej, Češi! Lyrický dokument z humanitární mise v Ukrajině

Krátce o filmu

Krátký dokumentární film zachycuje pocity strachu i absurdního humoru během humanitární mise v Ukrajině, a to očima člověka, který se s válkou setkává poprvé. Skrze osobní pohled odhaluje nejen tíhu krizové situace, ale i nečekané momenty lidskosti.

Hej, Češi! vznikl během misí organizace Paměť národa, která do Ukrajiny dopravila zdravotnický materiál pro armádu. Režisér při nich mohl nahlédnout do práce humanitárních pracovníků a navštívit oblasti těžce zasažené válkou. Tyto obrazy se staly základem snímku, který přináší divákovi atmosféru života v ulicích měst, zpustošených vesnicích i náladu místních obyvatel a vojáků.

Slovo režiséra

“Během natáčení jsem s Pamětí národa navštívil Lvov, Kyjev, Oděsu, Charkov i nechvalně proslulí Izjum. Na cestě jsem potkával místní obyvatele i vojáky, vyslechl si jejich příběhy a svědectví o hrůzách, které za sebou zanechali ruští okupanti, a na vlastní oči viděl jejich důsledky.

Zažil jsem tam i řadu leteckých útoků, díky čemuž film dokáže autenticky přiblížit neustálé nebezpečí, kterému Ukrajinci denně čelí.

Snímek je vyprávěn mnou. Původně jsem to tak nezamýšlel, ale postupně jsem dospěl k tomu, že je to nejlepší způsob, jak divákovi přiblížit atmosféru a pocity, které člověk zažívá při návštěvě takového místa. Mluvím o tom, co jsem tam cítil a nad čím jsem v různých situacích přemýšlel. Vznikla tak poměrně intimní zpověď.

Největším překvapením pro mě byli samotní Ukrajinci. Setkal jsem se s mnoha dojemnými okamžiky, ale především s humorem. Vojáci, kteří přežili doslova peklo, s námi vtipkovali a dokázali si udržet dobrou náladu – dokonce i ti, kteří se léčili v klinice pro amputované. V jeden moment jsem cítil zděšení, chtělo se mi brečet a zároveň smát.

Plakát je na první pohled netradiční v kontextu válečné tematiky, ale nese v sobě víc, než by se mohlo zdát. Zachycuje okamžik z Oděsy – dva humanitární pracovníci se koupou v Černém moři, zatímco v pozadí se skrývá Krym.”

— David Van, režisér

Reflexe z mise od Martina Bartkovského

„Cesta do válkou zmítané Ukrajiny je zážitek, který se nedá přesně jedna ku jedné přenést. Ve velké reportáži pro Reflex jsem popisoval realitu každodenních poplachů, ostřelování, bombardování i stoického klidu s jakým místní dokážou pár vteřin po dopadu rakety pokračovat ve své večeři.

A hlavně o nezdolnosti ukrajinského ducha tváří tvář vojákům či zdravotníkům vracejících se z fronty. Vy sami cítíte stud z toho, že neděláte dost, i když zrovna řídíte auto, které bude darované v rámci humanitární mise.

Váš zážitek pak neumocní ani návštěva nemocnice, která se specializuje na návrat raněných do běžného života. Právě tam stála celá naše skupina jako opařená, když jsme viděli jen zlomek toho, jak krutě se na lidských tělech umí ruská bestiální agrese podepsat.

A kde jinde než tady nám jeden z pracovníků nemocnice řekl „Hej, Češi, proč se víc neusmíváte? Ty zakaboněné tváře nepomohou nikomu“. To zvolání se dostalo jak do názvu reportáže v Reflexu, tak i tohoto filmu a ilustruje, že Ukrajinu nic a nikdo jen tak nezlomí.”

— Martin Bartkovský, šéfredaktor časopisu Reflex a člen mise

O pomoci Ukrajině s Pamětí národa

Paměť národa pomáhá v Ukrajině od 22. února 2022, kdy ruská vojska vstoupila do tzv. Lidových republik – Doněcké a Luhanské. To znamená, že jsme s pomocí začali ještě před plnohodnotnou ruskou invazí.

Od začátku se zaměřujeme na ochranné prostředky pro ukrajinské obránce. Usilujeme o to, aby ten, kdo čelí ruské agresi na moderním bojišti, přežil.

Za tuto dobu jsme dodali materiál v hodnotě více než 700 milionů korun. Mimo jiné 13 577 neprůstřelných vest vlastní výroby, které jsme zhotovili za pomoci desítek dobrovolníků a dvaceti ukrajinských uprchlic, 6 700 přileb, 35 tisíc vojenských lékárniček, téměř 100 aut sloužících k evakuaci raněných, 337 průzkumných dronů, ale také 350 polohovacích lůžek do nemocnic, 15 transformátorů, 400 generátorů a mnoho dalšího.

Na činnosti se podílí skupina pracovníků Paměti národa a velké množství dobrovolníků. Každé dva měsíce pořádáme výjezdy do Ukrajiny, kam dovážíme humanitární pomoc.

Největší výjezd se odehrál právě v květnu 2025, kdy jelo 34 pracovníků a dobrovolníků. Na stadionu Dynama Kyjev při předávce pomoci naši činnost ocenil i ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha. V rámci této mise jsme dodali pomoc do Lvova, Kyjeva a Oděsy. V létě jsme navštívili také Izjum a Charkov – při této návštěvě bylo město pod těžkými ruskými útoky a došlo k 47 zraněním ukrajinských civilistů. Jsou to právě tyto dvě mise, které jsou zaznamenány v dokumentárním filmu.

Získali jsme řadu ocenění – mimo jiné vyznamenání od velitele ukrajinské vojenské rozvědky, vrchního velitele ukrajinské armády a velitele pozemních sil. Nejvyšším oceněním jsou však pro nás stovky zachráněných životů.

Jedním z příkladů je příběh Vladyslava, který v prosinci 2024 šlápl na minu. Ta mu utrhla nohu, ale díky turniketu (prostředku k zastavení krvácení), kterých jsme tam dodali přes 40 tisíc, přežil. To považujeme za naši největší odměnu.

Paměť národa využívá toho, že má od roku 2019 pobočku v Ukrajině, která nám pomáhá se směřováním naší pomoci a zároveň zaznamenává lidské příběhy. Jsme organizace Post Bellum, projekt Paměť národa. Post Bellum znamená „Po válce“, v Ukrajině však říkáme „In bello – ve válce“. Jestliže naše organizace před 25 lety vznikla tím, že jsme zaznamenávali příběhy 80letých veteránů od Tobruku nebo z bitvy o Anglii, dnes naši kolegové v Ukrajině natáčejí 25–30leté veterány od Bachmutu, Avdijivky nebo Torecku.

Při realizaci naší pomoci úzce spolupracujeme s naším zastupitelským úřadem v Kyjevě, s konzulátem ve Lvově a samozřejmě s ukrajinskou ambasádou v Praze, zejména s úřadem vojenského přidělence.

— Martin Ockecht, vedoucí projektu Pomozte Ukrajině s Pamětí národa

Předpremiéra filmu se uskuteční 10. října od 19:30 ve Vzletu (Praha). Následně se snímek zaměří především na světové filmové festivaly.