Na máločem panuje ve společnosti i v politice taková shoda jako na nutnosti zvyšování platů učitelů. V Česku se už několik let platy ve vzdělávání průběžně zvyšují a momentálně již dosahují výrazně nad průměrnou mzdu. Jak moc se ohodnocení učitelů odráží v kvalitě vzdělávání a jak si v tomto ohledu a ve financování školství obecně vede Česko v rámci Evropy?
V tom, kdo bude více přidávat učitelům, se politici před volbami předháněli. Není divu – z posledního, tři roky starého výzkumu CVVM o prestiži jednotlivých povolání vyplynulo, že učitelství je v Česku obzvláště vážená profese. V žebříčku prestiže skončil na čtvrtém místě učitel na vysoké škole, o jednu pozici níže pak učitel na základní škole. Více si lidé dle tohoto průzkumu váží jen lékařů, zdravotních sester a vědců. Respekt vůči učitelům je navíc v tomto výzkumu stabilní a podobný bez ohledu na to, k jaké generaci dotazovaný přísluší a jakého dosáhl vzdělání.
Je tedy poněkud překvapivé, že se platy ve vzdělávání nestaly společenským tématem už dříve. Tak jako tak se prestiž povolání začíná projevovat i v platovém ohodnocení. Česko tím pomalu dohání jiné země v Evropě, kde jsou učitelé mnohdy placení dokonce lépe než většina vysokoškoláků. A výsledky vzdělávání v těchto zemích naznačují, že jde o velmi návratnou investici.
Závod s průměrnou mzdou
Nejdříve se zaměříme na tuzemskou situaci. V posledních letech se v Česku platy učitelů zvyšovaly skutečně znatelně. Ještě v roce 2016 byl průměrný učitelský plat méně než 30 tisíc korun hrubého a znamenal tehdy necelých 107 procent průměrné mzdy (tehdy 27,5 tisíce). Za rok 2020 už byl průměr učitelských platů přes 44 tisíc hrubého, což bylo více než 124 procent průměrné mzdy (35,6 tisíce).
Průměr za loňský rok ještě není k dispozici, kompletní údaje ministerstvo většinou publikuje během jara. Dle průběžných odhadů se nicméně průměrný učitelský výdělek dostane nad 48 tisíc korun. Platy učitelů se tedy v posledních letech průměrně zvyšovaly meziročně o zhruba desetinu (nejvíce mezi lety 2018 a 2019, a to o 15 procent). Loni i předloni se zvyšovaly rychleji než průměrná mzda celé populace, tím pádem se zvýrazňuje rozdíl mezi učitelskými platy a průměrnou mzdou a tento trend pravděpodobně bude pokračovat. Loňský učitelský výdělek už se nejspíš bude rovnat 127 procentům průměrné hrubé mzdy. Cíl nové vlády je však ještě ambicióznější – a to dostat průměr učitelských platů trvale na nejméně 130 % průměrné mzdy. To by dle odhadu vývoje průměrné mzdy od České národní banky muselo znamenat přes 50 tisíc hrubého, průměrná mzda na letošek je totiž odhadována na skoro 40 tisíc.
Tato příznivě znějící čísla mají složitější kontext. Průměr se totiž nepočítá ze základního platu učitele pracujícího na plný úvazek, ale z výsledného kompletního výdělku, tedy včetně všech odměn za přesčasy, další placené funkce nebo absolvovaná školení. Na dosažení průměrného platu je tedy ve školství potřeba pracovat více než na jeden plný úvazek. Navíc se do celorepublikového průměru počítají i platy vedoucích pracovníků, jež jsou v průměru vyšší než 60 tisíc hrubého měsíčně. Po jejich odečtení je průměrný plat učitelů něco přes 45 tisíc.
Přesto vše naznačuje, že vzdělávání přestává být pro Česko jen formální prioritou. Na druhou stranu, v mezinárodním měřítku je pořád na čem pracovat, a to jak v ohodnocení učitelů, tak ve financování školství obecně. V obojím totiž Česko stále zaostává v rámci Evropy i států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). V přepočtu na počet studentů nebo HDP jsou české rozpočtové výdaje na státní školství stále v mezinárodním kontextu podprůměrné. Česko utrácí za vzdělávání kolem 3,5 procenta HDP, v Evropě i v OECD je průměrný veřejný výdaj na vzdělávání kolem pěti procent HDP. Za Českem jsou v tomto ohledu především další státy střední a východní Evropy. V poměru vůči mzdám lidí s vysokoškolským vzděláním jsou u nás učitelské platy rovněž podprůměrné.
Za málo peněz průměrná muzika
V investicích do veřejného vzdělávání tedy Česko spíše zaostává, jeho výsledky však nejsou tak špatné. V posledním vydání asi nejznámějšího mezinárodního žebříčku, PISA, skončila Česká republika ve čtenářské gramotnosti na 25. místě ze 79 zúčastněných zemí, v matematické pak na 22. místě a v gramotnosti přírodních věd na 21. pozici. Za spíše podprůměrné veřejné výdaje tedy český vzdělávací sektor dosahuje průměrných či nadprůměrných výsledků.
Panují zde však velké odlišnosti na úrovni regionů. V některých krajích je až pětina učitelů nekvalifikovaných, tedy nemají v učitelském oboru žádné vzdělání. Tyto učitele mohou školy přijímat v případě, že v daném regionu nelze sehnat kvalifikovaný personál, což například v Ústeckém kraji není výjimečná situace. Častý je nedostatek učitelů v regionech, kde není pedagogická fakulta; mladí učitelé zůstávají ve větších městech a jejich okolí a odlehlejší oblasti republiky čím dál výrazněji zaostávají. Jde o další překážku v rozvoji českého vzdělávání, kde lepší platové ohodnocení učitelů může pomoct.
A proč vůbec je konkrétně platové téma ve vzdělávání tak důležité, když se do školství dá investovat i jinak, například do modernizace, učebnic a dalšího vybavení? Jednak proto, že v mnoha oborech vyžadujících podobně náročné vysokoškolské studium existuje finančně lepší perspektiva, než je práce ve školství. Vyrovnávání platových rozdílů tak může do oboru přivést lidi, kteří váhají, jestli by se jako učitelé dobře uživili. Navíc v důsledku vznikne vyšší konkurence na pedagogických fakultách, jež tím pádem budou pro vzdělávací systém připravovat ty nejlepší, případně nejvíce motivované a nadšené zájemce.
Například ve Finsku, které tradičně vede různé mezinárodní žebříčky výsledků vzdělávání a je známé inovativním vzdělávacím systémem, přijímají méně než deset procent zájemců na pedagogické fakulty. Oproti tomu na obou největších českých univerzitách se na pedagogické fakulty běžně přijímá až přes třetinu (přesněji posledně na UK 34 %, na MUNI 38 %) hlásících se uchazečů.
Lepší platy – lepší vzdělání?
Do jaké míry pak souvisí platová situace učitelů s výsledky vzdělávání, rozebírá studie Do Smarter Teachers Make Smarter Students? (Vytvářejí chytřejší učitelé chytřejší studenty?) z amerického časopisu o vzdělávání Education Next. Autory článku jsou ekonomové mimo jiné ze Stanfordovy univerzity a na téma se dívají především v kontextu Spojených států, kde jsou učitelé rovněž průměrně méně placení než jiní vysokoškoláci. Zároveň americké školy vycházejí z mezinárodních žebříčků v rámci států v OECD jako výrazně podprůměrné.
V této studii autoři nepoužívají jako metriku příjmy učitelů v poměru k průměrné mzdě, ale procentuální rozdíl v tom, o kolik jsou učitelé lépe, či naopak hůře placeni než ostatní vysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci. Tato metodika možná lépe popisuje reálnou situaci učitelů a prestiž této profese než poměr vůči průměrné mzdě. Podstatné totiž je, že potenciální studenti pedagogických fakult se v praxi nerozhodují mezi učitelstvím a prací s průměrnou mzdou, ale mezi učitelstvím a jinými profesemi s vyšší kvalifikací a s potřebným vysokoškolským titulem. Rozdíl mezi učitelským platem a mzdou ostatních vysokoškoláků tak vyjadřuje, jak na tom učitelé budou ve srovnání s vrstevníky v jiných oborech, jež rovněž vyžadují vysokoškolský diplom.
Z rozboru těchto statistik z více než dvaceti států vychází, že platy učitelů a výsledky studentů výrazně korelují. Sluší se asi trochu profesorsky dodat, že korelace neznamená vždy kauzalitu. Nejúspěšnější státy z pohledu výsledků v PISA, jako Irsko a Finsko, jsou ovšem zároveň státy s nejvyšším pozitivním rozdílem mezi platy učitelů a dalších vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. V Česku zatím učitelské platy dosahují jen zhruba 70 % průměrného výdělku vysokoškoláků, přičemž průměr v OECD je 89 %.
Vzděláním k prosperitě
Podobná studie o významu učitelských platů a investic do vzdělání vznikla rovněž v českém prostředí, konkrétně v Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA), spadajícím pod Národohospodářský ústav Akademie věd. Práce s názvem Kvalita učitelů, vzdělanost, ekonomický růst a prosperita České republiky se pokouší téma kvality vzdělávání co nejvíce kvantifikovat a prezentuje několik možných scénářů vývoje českého školství, včetně dopadu případných reforem na český HDP. Dle autorů práce je význam přípravy a pracovních podmínek učitelů tak zásadní, že může zrychlit růst HDP na několik dekád dopředu. V tématu učitelských platů pak studie jako další důležitý fenomén uvádí, že platy českých učitelů se proti jiným zemím OECD během kariéry jen velmi málo mění, daleko méně než v jiných profesích s vysokoškolským vzděláním v Česku.
Stále nepříliš velký zájem o učitelskou profesi potvrzuje v této studii zmiňovaná statistika z národních srovnávacích zkoušek SCIO. V rámci testů studijních předpokladů SCIO, jež v Česku desítky fakult používají jako přijímací zkoušky, probíhá mimo jiné výzkum, jaké obory uchazeči preferují. Tyto statistiky se následně vztahují k tomu, jakých výsledků dosáhli v testu. Z výsledků testů a dotazníků vyplývá, že čím vyšší je úspěšnost uchazečů, tím více se zajímají o studium práv a méně o učitelství. Z nejlepší desetiny testovaných (tedy těch, co měli v obecných studijních předpokladech percentil 90 a vyšší) se více než třetina zajímá o právo, oproti tomu učitelství zajímá jen dvě procenta. Je však k tomu nutné dodat, že SCIO zkoušky některé pedagogické fakulty (včetně té největší, pražské) neuznávají.
Dlouhodobé zvyšování platů učitelů je jeden z několika reformních kroků pro české vzdělávání, jež ekonomové z IDEA navrhují. Vedle toho je dle autorů zásadní také zkvalitnění přípravy budoucích učitelů už na pedagogických fakultách a rovněž průběžné dovzdělávání v průběhu kariéry. Nezbývá tedy než doufat, že v čase prudkého zdražování zůstane na učitelské platy a další investice dost peněz v rozpočtu. Protože, jak známo, každá koruna investovaná do vzdělání se zhodnotí dvakrát, i když jde o běh na dlouhou trať.
