Dvaatřicet let působila ve federálních službách jako analytička CIA, a i když se v roce 2010 rozhodla odejít, stále ovlivňuje svět kolem sebe. Expertka na zpravodajské služby, strategické myšlení a inovativní přístupy CARMEN MEDINA podle svých slov nikdy nezamíří do důchodu. Píše knihy, přednáší pro největší americké korporace i neziskovky a po jejích lekcích na Colours of Ostrava uvidíte svůj život a svět vůbec v jasnějších konturách i barvách. Dnes v rámci Meltingpotu prosloví spolu s neurovědkyní Julií Mossbridge přednášku s názvem Můžeme vidět do budoucnosti? (v pátek 21. července na Gamechangers stage od 16.45), zítra pak nahlédneme do dalšího jejího tématu v lekci Rebelové v práci (v sobotu 22. od 16.30).
Na Colours promluvíte hned dvakrát, na dvě různá témata. Jak to?
Někdo z ostravského festivalu byl před rokem u nás v Texasu na velké přehlídce inovací s názvem South by Southwest a slyšel tam mou přednášku s kolegyní Julií Mossbridgeovou o prekognici. Parapsychologický jev prekognice, předtucha, je velmi neobvyklý a často nepochopený. Julia je výzkumnicí v oboru edge science, už minimálně dekádu pracuje mimo jiné na rozboru konceptu času a zkoumá, zda může budoucnost prosáknout do přítomnosti, jestli lidé mohou mít jisté povědomí o událostech, které se teprve stanou. Vezměte si, jak moc odnepaměti věříme na podobné věci – proroci tu s námi jsou odnepaměti… Julia ke mně přišla na počátku pandemie a chtěla si o tom povídat a zjistit, zda bych jí s tím problémem nemohla nějak pomoci, posunout její myšlenky. No a já jsem člověk myšlenek; jsem otevřena prakticky každé nové myšlence. Řekla jsem jí tedy mimo jiné, že aby jejím ideím lidé lépe rozuměli, musí o nich mluvit v takových formách, které uslyší hodně lidí, a to různých lidí s různými backgroundy a názory. Jako třeba v Ostravě.
Připravily jsme tedy společně prezentaci o prekognici a Julia přišla s velmi sexy názvem: Preventivní zpravodajství: Můžeme špehovat budoucnost? Takže na Colours společně představíme něco podobného. Julia je expert, já jsem laik a k tomu skeptik. A slibujeme živou demonstraci! Zažijete si to na vlastní kůži a můžete se sami zamyslet nad tím, cože jste to právě zakusili. Víc detailů už vážně nemůžu prozradit, to bychom si tu šou zničily! Prekognitivní sezení s publikem už jsme absolvovaly a většina diváků sice nemá obzvlášť zajímavý zážitek, ale menší část to prožije velmi silně, neboť jsou senzitivní vůči signálům, které mnozí vůbec nepocítí. Jak říká Julia a jak věřím já sama: pokud prekognice existuje, je jako každý jiný talent, není rovnoměrně rozmístěná v celé populaci. A druhou věcí, o níž budu mluvit, je zkušenost rebelky v práci.
Jste pyšná na svou pověst rebelky v práci, ba dokonce heretičky v CIA – tak vás popisuje třeba Adam Grant ve svém bestselleru Originals: How Non-Conformists Move the World (Jedineční: Jak nonkonformisté hýbají světem). Prý jste změnila přístup CIA k utajování informací. A nejen to, jak píšete v knize Rebels at Work: A Handbook for Leading Change from Within (Rebelové v práci: Příručka k vedení změn zevnitř), z níž vaše přednáška vychází.
Vy jako země s velkolepým odkazem Václava Havla jistě máte pochopení pro odmlouvání a neposlouchání, pro myšlenku rebelie. Jenže organizace, vlády nebo média nenastaví systémy a procesy vždycky správně. Nepracujete třeba na vedoucím místě, a přesto chcete věci změnit, zlepšit. Jak toho docílit? Prakticky všichni, kdo kdy v životě navrhli změnu, mají tu zkušenost, že jejich návrh nebyl managementem přijat s otevřenou náručí. Když se snažíte se svým řešením prorazit a nezvolíte správný způsob, vaše kariéra i sebevědomí utrpí. Tohle jsem sama zažívala v CIA.
Na Colours budu mluvit o tom, jak my kacíři můžeme být v prosazování lepších řešení úspěšnější, jak efektivněji manévrovat peřejemi byrokracie a jak zlepšit věci, aniž byste škodili své kariéře. Někdy máte pocit, že jste chytřejší než všichni ostatní, ovšem to je dost nebezpečný a špatný postoj. S takovým přístupem máte tendenci být netrpěliví a nevěnujete dost času konverzacím s lidmi, abyste našli společnou řeč. V tomhle jsem udělala nejvíc chyb – měla jsem se za nejdůležitější osobu. Výhodnější pro rebely v práci přitom je, aby zkusili ze svého nápadu udělat nápad svého šéfa! Když si lidi stěžují: Šéf mi ukradl můj nápad, co mám dělat?, odpovídám jim: Slavit! Jde přece o potvrzení toho, že jste měli skvělý nápad, ten se realizuje, a ano, vaše ego trpí a oficiálně nebudete oceněni, ale na chodbách, v zaměstnanecké kavárně a ve výtahu se bude jistě vědět, jak to ve skutečnosti bylo.
V CIA jste strávila dvaatřicet let. To vám nikdo neřekl, že je záhodno a pro všechny strany vhodné jednou za čas změnit zaměstnavatele? Proč jste zůstala tak dlouho?
To je dobrá otázka! Byl jsem prvním člověkem v naší rodině, který šel na vysokou školu. K tomu mám portorikánské kořeny. Netušila jsem, čím se můžu živit, a CIA mě přijala víceméně náhodou. Tehdy, před rokem 2000, bylo vážně těžké změnit zaměstnavatele. Zvlášť když jste pracovali pro CIA – to byla vaše práce v utajení, nemohli jste lidem, ani headhunterům, popsat, co vlastně děláte. Ani o nějakém networkingu nemohla být řeč – small talk o práci nepřicházel v úvahu, CIA je vážná věc. V půli devadesátých let jsem ale o odchodu z CIA uvažovala; kdyby tehdy fungoval internet tak jako teď a já mohla mít profil na LinkedInu, už bych byla dávno pryč. Nevím, jak v Evropě, ale ve Státech to donedávna ve státních službách fungovalo tak, že vám neplatili závratné peníze, ale s odslouženými roky jste získali nárok na solidní výsluhy a pak atraktivní penzi. Jsem ráda, že jsem tam zůstala. Přes všechny trable jsem svoji práci u CIA milovala, byla hodně podnětná a pracovala jsem s lidmi, to mi přináší radost a uspokojení.
Na vrcholu své kariéry jste byla součástí výkonného týmu, který vedl analytické oddělení CIA, a pomohla jste vzniku mnoha IT aplikací, které se dodnes analytiky užívají. Jak tehdy vypadal váš běžný pracovní den?
Můj průměrný pracovní den byl dlouhý, pracovala jsem dlouhodobě tak šedesát hodin týdně, měla jsem v týdnu pět zhruba dvanáctihodinových dní. Pracovat jako analytik v CIA je jako pracovat jako jakýkoli jiný analytik ve firmě shromažďující data a informace; jakmile jsem poskočila v kariérním žebříčku, trávila jsem spoustu času na schůzkách, celé dny jsem schůzovala. Pro mozek to nebylo nic moc, je pak přestimulovaný a zahlcený, vlastně nemáte čas vytvářet hodnoty. Řešili jsme válku v Iráku a Al-Káidu, zásadní věci, a politici po nás chtěli přesné odpovědi na otázky typu Kde je sakra ten Bin Ládin? Museli jsme se vyrovnávat se spoustou nejistot, což některé osobnostní typy nesnášejí. Každý týden jsme chodili na schůzku nebo dvě do Bílého domu a museli čelit opravdu krátkým uzávěrkám. První, co chtěl prezident ráno řešit, byla krátká porada o otázkách národní bezpečnosti. Leckdy jsme zůstávali do půlnoci i do jedné ráno v práci, aby to měl připravené.“
Jak moc se CIA jako organizace za tu dobu změnila?
Změnila se velice, od toho jsem byla rebelkou v práci, abych CIA pomohla změnit! Poté, co se v půli devadesátých let začal šířit internet, mi bylo jasné, že v mém oboru se od základu změní naprosto všechno. Spousta lidí kolem mě tomu tehdy nevěřila nebo si to přímo nepřála. V mé kariéře ta změna představovala fundamentální konflikt: internet byl tehdy celý o transparentnosti, otevřenosti, sdílení informací a přesně o tomhle všem CIA nebyla. Víte, jak jsem šťastná, že je CIA už pěkných pár let na Twitteru? Už před těmi dvaceti lety jsem říkala, že se musíme otevřít světu, a lidi si mysleli, že jsem zešílela. Nakročili jsme hodně do světa s otevřenými zdroji, ale pořád ještě je před námi hodně práce, pořád je nutné přemýšlet nad tím, jak všechny ty dostupné informace využít, aby to dávalo větší smysl. Lidi mají na CIA hodně názorů a taky předsudků vůči ní. Jisté je, že úkolem nás analytiků je promýšlet a představovat si vše kolem národní bezpečnosti, předjímat problémy.
Tohle zadání zůstává, ovše jinak se svět od té doby, kdy jste načínala svou kariéru, dost posunul. Bylo by pro vás dnes snazší nastoupit na tutéž pozici do CIA a rozvíjet se?
Rozhodně. Aktuální množství žen na seniorních a vedoucích pozicích v CIA je s minulostí nesrovnatelné. Jisté zlepšení je patrné i u dalších vládních bezpečnostních agentur, FBI a NSA. Například hlavou zpravodajské komunity a poradkyní prezidenta v otázkách národní bezpečnosti, DNI, je aktuálně vůbec poprvé v historii žena, Avril Hainesová, a její zástupkyní je další žena, Afroameričanka Stacey Dixonová. V CIA to s lidmi rozličných etnik až tak růžové není, ale snaha je. Když jsem tam začínala, homosexualita byla automaticky diskvalifikací. Dnes jsou gayové a lidé s odlišnou sexuální orientací v CIA běžní, už se to vůbec neřeší. Naopak se řeší mnohem víc, že naše práce může způsobovat značný stres a že lidi občas můžou být vyzýváni, dokonce celkem rutinně a pravidelně, aby pracovali přes šedesát hodin denně. Hodně se to zlepšilo – pokud jste mladá žena, můžete tam s důvěrou žádat o místo, diskriminovat vás nebudou.
Jste dnes mentorkou žen pracujících na poli národní bezpečnosti, spoluzaložila jste organizaci Amazing Women in the Intelligence Community (Úžasné ženy ve zpravodajské komunitě). U nás v Česku se od vydání knihy Opřete se do toho Sheryl Sandbergové hodně změnilo, ale co u vás? Potřebují Američanky stále ještě pomocnou ruku?
Já ráda říkám, že my všichni potřebujeme pomoc a podporu. Pracovali jsme tvrdě na odstranění všech těch hloupých překážek, které nám bránily v rozletu – myslím nám ženám, černochům, hispáncům. Dám vám příklad jedné takové překážky. Přátelé, kteří pracují v letectvu, mi říkali, že kokpit typického bojového letounu je designován tak, že musíte být minimálně pět stop a devět palců (tedy 175 cm; pozn. aut.) vysocí. A tohle pravidlo existuje řekněme půl století, možná i víc. Tehdejší designéři nemysleli na to, že to zřejmě vyloučí pěknou řádku žen i malé muže – oni nejspíš nemysleli vůbec.
Nebo to, že by ženy měly zvládnout strávit v práci patnáct hodin v kuse! Kdo myslel na to, že ženy nesou na svých bedrech většinu povinností spojených s péčí o rodinu, děti, domácnost? To není problém CIA, ale celé společnosti. Musíme tyhle překážky identifikovat, mluvit o nich a odstranit je. Rozhodně se to zatím nepodařilo u všech. Ironií osudu je, že čím víc problémů vyřešíte, tím náročnější je odstranit ty, které přetrvávají. S těmi snadnými jsme se už popasovali, teď zbývají ty zapeklitější. A proto jsem součástí oné mentorské organizace – pokud někdo potřebuje s něčím pomoci, jsem tu pro něj. A především pro ni. Například: jednou z věcí, která chlapům mimořádně jde, je networking – na párty, na golfu, na baru, kdekoli. My chceme příležitosti k networkingu poskytnout i ženám.
Jaký nejsložitější problém jste ve své práci musela řešit? A můžete o tom vlastně mluvit? Vzpomínám, jak mi někdejší agenti, třeba Joe Navarro z FBI, spoustu věcí nemohli říct…
Taky o spoustě věcích nesmím mluvit. Vím jistě jen to, že jednou z nejtěžších věcí na mé práci bylo řešení personalistických problémů. Když nějaký zaměstnanec z jakéhokoli důvodu jaksi nezapadal, když měl náročnou osobnost. To jsem si vždycky říkala: Sakra, když si s ním neporadili rodiče za minimálně osmnáct let, jak ho mám zpracovat já tady? Po 11. září 2001 mě dosadili na šéfovskou pozici, abych věci změnila – abych všechny ty lidi, co léta letoucí dělali všechno jedním způsobem a byli za to chváleni, zničehonic naučila myslet jinak, analyzovat jinak. Byla kolem toho spousta tlaků. Víte, expertiza je typ biasu, je to vlastně určité stranění něčemu, které předpokládá jistou slepotu, klapky na očích. Jakmile se stanete na něco expertem, přemýšlíte nad tím ze svého hlediska. Přivedla jsem mladé talenty, kteří viděli věci jinak, ale dalo mi zabrat, abych ty „staré“ i „nové“ udržela šťastné a spokojené v jednom týmu.
Mnohokrát jste řekla, že v dnešní době je jakékoli pole působnosti, založené na utajení, passé – pokud se daný obor nebo disciplína nedokážou přizpůsobit dnešnímu světu a modernímu pracovnímu prostředí. Čína prostřednictvím svých technologií a aplikací o každém z nás shromažďuje data, tudíž není v bezpečí žádné tajemství.
Dnes je velmi těžké udržet cokoli pod pokličkou, a už vůbec to nejde navěky. Tajemství vymírají. Pokud si Čína nebo kdokoli myslí, že nějaké své technologie udrží v tajnosti a bude to její výhoda, neklapne to. Tolik lidí dnes v tutéž dobu pracuje na těchto objevech v režimu utajení – ti pak budou překvapeni! Je to klišé, ale pravdivé – úspěch nepřijde na základě utajení, ale na základě vašeho talentu, zvědavosti, vytrvalosti a schopnosti neustále se vzdělávat a učit.
Jenže člověk musí být opatrný na to, co se vlastně učí. Dezinformace a fotomontáže různého stupně propracovanosti se na sociálních sítí šíří často bez oponentury a uvedení na pravou míru, což zcela mění pravidla hry.
To je samozřejmě pravda. Já sice věděla před bezmála třiceti lety, že internet změní všechno a že jeho vliv bude obrovský, ale nepředjímala jsem, jak moc ohne veškeré společenské normy a konvence. Dřív jsme dostávali zprávy od elit, které kontrolovaly média, dnes může tiktokové video od naprosto kohokoli změnit svět. Myslím, že vlády a organizace obecně nezvládly nástup internetu, leckteré se chovají, jako by ani neexistoval. Takže jsou jejich veřejná vystoupení a tiskové zprávy strašná nuda, nevysvětlují veřejnosti, co vlastně dělají, a obecně se neadaptují na současný svět. I tím spoluvytvářejí vakuum, které umožňuje nástup fake news.
Jak proti dezinformacím bojovat? Protiargumenty a disputacemi podle odborníků nikoli, to je prý to nejhorší. Jediná možnost je být od začátku mnohem lepší komunikátor než soupeř. To třeba americká vláda vážně neumí, stejně jako v mnoha jiných zemích. Třeba Čína dnes spoléhá na to, že dokáže kontrolovat veřejné mínění, v tom jsou extrémní. Fake news se za mého života jistě nevyřeší, za vašeho snad ano. Ale bude to trvat ještě dlouho a potřebujeme ještě mnoho zkušeností, abychom dokázali dovést svět ke stabilitě. Nevím, jak je to v Česku, ale v USA se všichni odjakživa hodně dívali na televizi a sledovali typicky úplně stejné pořady, seriály, zprávy. A to je pryč, místo snadno kontrolovatelných obsahů tu máme chaos Tiktoku a streaming. To společnost i politiku změní. Nemůžeme tu změnu přesně predikovat a už vůbec ne kontrolovat, jakkoli se Čína snaží, ale je třeba být připravení, flexibilní a takříkajíc jít s dobou. Chováte se přece jinak, když jdete na místo, které dobře znáte, a když se vydáte do temné noci v neznámém městě. A tak to musíme brát – při styku s neznámými fake news musíme být obezřetní a hbití a vlády jsou bohužel přesně v tomhle nejhorší. Jsem však optimistka – bude to těžké, ale dokážeme to.
Jak se vám dnes žije ve Státech, jakožto jejich občance, ale zároveň jako člověku obeznámenému s bezpečnostními riziky?
Myslím, že vy v Evropě situaci ve Státech popisujete jako o něco dramatičtější, než jaká ve skutečnosti je. Je fakt, že naše politika se léta zdá docela nestabilní, ale strategii prezidenta Bidena čtu jednoznačně jako úsilí o zachování klidu. Nevzrušovat se, nedramatizovat, nebýt moc hrr. Spousta lidí po něm chce víc akce, ale myslím, že je to zajímavá strategie – když celý svět ztrácí hlavu, není od věci zůstat v klidu. Nevím, co se stane příští rok ve volbách, ale naději mi dává fakt, že jsme dokázali schválit státní rozpočet.
Myslím, že nejzásadnějším problémem, jemuž americká společnost, ale i společnosti jiné, čelí, je, že spousta lidí ztratila smysl života. Zdá se, že se to týká především mladých mužů, je to smutné. Uchylují se k extrémním politickým názorům a řešením, ve Státech je navíc velice snadné opatřit si zbraň a pak dochází k hrozným věcem. Ale neztrácím naději. Tenhle rozhovor vedu od svého počítače v texaském San Antoniu; je tu silná multietnická kultura, množství hispánců a bělochů žijících poměrně šťastně pospolu, ne tak daleko od státní hranice. A věřte, všechno je tu v naprostém pořádku.
