nahoru

Blogísek čtyřnásobné matky na opušťáku na Colours: Demo, Nokia, muslimské metalistky a notný slejvák

Kateřina Kadlecová 15. července 2022 • 11:00
Blogísek čtyřnásobné matky na opušťáku na Colours: Demo, Nokia, muslimské metalistky a notný slejvák
foto: Martin Straka

Tento text nepíše hudební novinářka, ale společensky deprivovaná matka od čtyř malých dětí, která před (toho času nemocnými) potomky pod rouškou noci prchla na Colours of Ostrava a nejdřív musela patnáct hodin v kuse spát, aby byla schopna vůbec vstřebat nějakou kulturu. A alkohol, ale k tomu se dostaneme.

Tak především: na letošních Colours jsou samí strašně hodní lidé. V jednom kuse vás někdo pouští ve frontě, sednout nebo na záchod. Nebo už jsem stará a působím jako nemohoucí, nevím... A taky jsou pořádní. Když si vzpomenu na první ročníky festivalu Rock for People, kterému jsme přezdívali rokfór pípl, protože přesně tak to v našem stanovém městečku smrdělo – třešňový sad a závěje bahna –, jsou Colours of Ostrava 2022 rájem. Na zemi se neválejí papírové tácky ani kelímky (letos bohužel jednorázové, ale prý z recyklátu a znovu recyklovatelné), a fakt to není proto, že je tu jídlo a pití tak drahé, že si ho nikdo nekupuje; mladá generace prostě přirozeně recykluje, případně vyhazuje bordel do přistavených košů.

Nosí se kérky – jeleni jsou passé, frčí jehličnany. Dívky se líčí mnohem výrazněji než před dvouročníkovou covidovou pauzou, leckdy přímo pod pódiem (sama jsem dostala dávku nevyžádaných zlatých flitrů kolem očí, děkuji). In jsou průsvitné topy z černé síťoviny nebo silonek po bábrli a kalhoty s puky, pro obě pohlaví.

Demo v Lidlu, Jordan v sukni

Než jsem se na půl čtvrtou odebrala na koncert Kapitána Dema, kterého zbožňují moji dva starší potomci a s jehož stvořitelem Jiřím Burianem dnes na scéně Reflexu (a brzy i tady na www.reflex.cz) uvidíte a uslyšíte hodinový pořad, pouštěla jsem si do zblbnutí jeho zbrusu nový song. Totiž reklamu na Lidl, kam ze zásady nechodím, protože tu ta firma v letech 2002 a 2003 pokácela přes sto stromů, včetně těch vzácných a památných, aby bylo vidět na její vývěsní štíty. Píseň pánové koncertně naštěstí nezahráli.

Publikum je právem miluje, jsou to boží šoumeni, donutili stovky dospělých lidí včetně mě zout si na celý jeden song pravou botu a vyhazovat ji do vzduchu. A kdyby vás to zajímalo, Jordan Haj měl plisovanou sukeň, a sice se nelíbal s jiným chlapcem, ale zato si hrál na Marilyn Monroe na té ikonické fotce s větrákem ze Slaměného vdovce. A dost mě mrzelo, že Givimu Crossovi vypnuli v závěru mikrofony, zrovna když se několik tisíc lidí v kotli rozhodlo hrát v jeho novém klipu k písni se sprostým názvem. Než to chudák s obecenstvem domluvil, měl utrum.

Po pauze na hlavní stagi následovala Princess Nokia, třicetiletá americká rapperka portorikánského původu, feministická aktivistka s pohnutým osudem, které velmi uškodilo, že nehrála na mnohem menším pódiu o nějaké tři hodiny později. Ani přes ty průsvitné spoďáry a přátelské laškování s publikem to prostě neutáhla.

Phoebe, ne ta z Přátel

Na Liberty stage pak zahrála skvělý hodinový koncert Nokiina krajanka Phoebe Bridgers, sedmadvacetiletá indierocková hvězda z Kalifornie. Ona a její kapela přioděná do černých pyžámek s namalovanými bílými kostřičkami mě vrátila do mládí, kdy jsem byla pravověrnou emo girl, aniž by ten termín tehdy existoval. V brázdě přede mnou stála zahloubaná holka, na krku vytetované filozofické motto Mno co už. Phoebe z pódia vyjádří nesouhlas se zákazem potratů na půlce území Gileádu, pardon, USA; sama šla na potrat loni v říjnu a nijak se tím netají.

Protože bojuje s úzkostmi a depresí, začíná hrát v tmavých brýlích, pak je stejně jako před ní Princess Nokia odloží – a stejně jako ona věnuje písničku gayům a sexuálním menšinám. Pak zahraje strašně smutnou píseň Funeral s tím, že ji na koncertech nehrají, protože je tak smutná. Myslím, že spousta z nás při popisu pohřbu dítěte ve Funeral myslí na ty zkrvavené golfky z jen pár hodin starého rusského útoku na civilisty v ukrajinském městě Vinnycja, kde kromě holčičky ve věku mé prostřední dcery zemřely další dvě děti a dvacítka dalších obyvatel města. Brečí se. Mno, co už. Já sama po zprávách z domova ve stylu "ta malá pozvracela pohovku, ta větší pokadila tvůj prádelník" výslovně odhlásila odběr novinek z domova a už mi od muže přišla jen jediná sms. Stálo v ní Svědomí tě dožene.

Franz Ferdinand a muslimské metalistky

Po síle křehké Phoebe jsem, donedávna prakticky abstinující kojící matka, nutně musela na dva giny s tonikem a Markem Doušou, který se pyšnil fungl novou pláštěnkou. Taky se mi zachtělo nového oblečku, vybrala jsem si tričko Punkva od Českých drah. Seděli v těch tričkách vedle nás dva maníci, co točili ten propagační klip s Ivanem Trojanem, a poradili mi, jak takové tričko získám nejen pro sebe, ale i pro tatínka svých dětí pana Mašinu, co dělá už třicet let výpravčího a třetinu života tráví na peróně v nádražácké uniformě, kvůli které jsem si ho tehdy vybrala a kterou on nenávidí, takže mu to tričko ČD jistě udělá radost.

Ale to odbočuju. Na hlavní stagi začali hrát skotští indie rockeři Franz Ferdinand s obrovským nasazením poctivý rokenrol a já pochopila, proč si kolega Douša pořizoval tu pláštěnku. Když z nějakých dvaceti třiceti tisíc lidí začne pět procent v provazcích vody prchat rozličnými směry, vznikne nepříjemná tlačenice, před níž lze utéct k drinčíkům na VIP tribunu. Zde sedí s lahvemi drahého sektu hofírci s vytrhaným obočím, ale třeba taky režisér David Sís, který vám ochotně povypráví o svém porodu a spoustě dalších zajímavých věcí, co nestihl říct kolegyni Veronice Bednářové během diskuse na Reflex stagi. Já o svých porodech tentokrát nehovořila, místo toho jsem si zaběhla pro černý burger jako kráva k Jackovi Danielsovi a imunitní koktejl do Uga. A hlavně poslechnout si ty tři mladé Javánky v hidžábech, které na Liberty stage zpívaly o tom, že jejich těla fakt nejsou veřejným majetkem. Voice of Baceprot, tvrdé a nekompromisní riot grrrls, muslimské metalistky. Připila jsem jim cosmopolitanem, Carrie Bradshaw would approve.  

The Killers to zabili

Asi největšími hvězdami festivalu měli být američtí The Killers. Proti zmíněným dnešním ženským na pódiu taková popina, že bych v půli odešla, i kdyby nelilo jak z konve. Na zastávce mě milá holka přizvala jen tak k sobě pod deštník a svěřila se mi, že chodí hlavně na přednášky na Meltingpotu, koncerty zkouší, jen když má mezi zajímavými lekcemi a rozhovory náhodou volno. Ptala se mě na reflexí tajné koncerty, tak jsem jí prozradila jednoho interpreta a teď už jen doufám, že to není redaktorka konkurenčního média nebo vlivná osobnost na Twitteru.

Na hotelu v Mariánských Horách (ubytovali mě v Harmony na rohu Výstavní a Novinářské – harmonická a výstavní, to jsem celá já) jsem si doposlechla koncert Killerů, napsala tenhle blogísek a teď už vám jen upřímně přeju krásný třetí, předposlední den Colours!





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.