Tradiční osmanskou architekturu připomínají i některé novější stavby

Tradiční osmanskou architekturu připomínají i některé novější stavby Zdroj: Lukáš Vintr

Beypazari, Turecko: Modlitba na prvním místě

„Turci mají desetiprocentní nezaměstnanost. Přesto na úřadech i ve firmách pracuje víc lidí, než je potřeba,“ říká Lukáš Vintr (34). „Třeba u nás dělali svářeči ve dvojici. Jeden svářel, druhý seděl a čekal, až se kolega unaví, že ho vystřídá.“

Po ztrátě zaměstnání jsem hledal práci v oboru elektroenergetiky a naskytla se mi příležitost pracovat na stavbě turecké uhelné elektrárny. Jmenuje se Yunus Emre jako jeden slavný turecký básník a pro důlní společnost Adularya ji staví na klíč česká firma Vítkovice Power Engineering. První měsíce jsem pracoval v ostravské kanceláři a pak jsem strávil rok přímo na stavbě.

Že odjíždím do jiného světa, než na jaký jsem zvyklý, mě poučilo už vyřizování žádostí o pracovní vízum. Muselo se žádat osobně, na ambasádě, kde dostal žadatel lístek s číslem účtu a částkou, kterou je nutné zaplatit v jedné konkrétní bance. Po zaplacení pak musel pro papíry znovu na ambasádu. Kolega si to chtěl zjednodušit a číslo účtu si opsal od svého předchůdce. Vysloužil si však napomenutí tureckého úředníka, pro lístek s číslem si měl přijít osobně!

Město mrkve

Elektrárna leží nedaleko uhelných dolů, jež ji budou zásobovat, kousek od města Beypazarı, na půl cesty mezi Eskişehirem a Ankarou. Ženy a vedoucí pracovníci tam bydleli, my ostatní jsme měli ubytování v kempu u elektrárny. Do města jsme ale často jezdili. Na poštu, k zubaři, za nákupy i do hospody. Přesněji, sousedily tam spolu hned dvě na jednom místě a Češi, kteří pracovali na stavbě elektrárny, tvořili zhruba polovinu všech hostů.

Beypazari je asi jediné město, kde je na náměstí sousoší tří mrkvíBeypazari je asi jediné město, kde je na náměstí sousoší tří mrkví|Lukáš Vintr

Beypazarı je město napůl starobylé a napůl moderní. Leží v kopcovitém terénu a známé je především dochovanými ukázkami tradiční architektury z dob osmanské říše. Jde o takzvané osmanské či otomanské domy, černobílé dvou- a třípatrové stavby s kamenným základem a dřevěnou nástavbou. Beypazarı usiluje o jejich zapsání na seznam UNESCO, přilákalo by to více turistů. I tak tam ale o návštěvníky není nouze. Přijíždějí hlavně domácí, většinou z Ankary.

Kromě památek je Beypazarı známé také zpracováním mrkve. Z okolních polí prý pochází více než polovina z celkové turecké produkce a místní jsou na to patřičně hrdí. Město má mrkev ve znaku a každoročně pořádá mrkvový festival. Kdo přijede mimo termín, může alespoň obdivovat mrkvové sousoší na jednom z náměstí a ochutnat mrkvovou zmrzlinu.

Plechový kemp

Kemp, kde bydlela většina z nás, vypadal zvenku hodně nuzně a stroze. Stejně jako další ubytovny, kde bydleli turečtí dělníci, ležel mezi vyprahlými holými pahorky a každé ráno jsme cítili zápach z doutnajících odvalů po těžbě uhlí v blízkém dolu. Občas se hustý černý dým valil přímo do kempu. Ale člověk si časem zvykl.

Spali jsme v pěti plechových domcích. V každém bylo asi dvanáct pokojů pro jednu osobu, všechny se samostatným sociálním zázemím, a na každé dva pokoje připadala jedna kuchyňka. Součástí kempu bylo i nohejbalové hřiště, posilovna, prádelna a klub, kde bylo možné hrát stolní tenis nebo koukat na televizi se spoustou kanálů, většinou českých a slovenských. Měli jsme tam i lednici s pivem, stačilo udělat u svého jména čárku, aby mohl pověřený člověk pivaře občas zkasírovat a doplnit zásoby.

„Stop v Turecku mě nadchl,“ říká Lukáš Vintr. „Najezdil jsem přes sedm tisíc kilometrů.“„Stop v Turecku mě nadchl,“ říká Lukáš Vintr. „Najezdil jsem přes sedm tisíc kilometrů.“|Lukáš Vintr

V porovnání s námi není Turecko nijak drahá země, k výjimkám ale patří zboží, na něž je uvalena daň z luxusu. Sem patří elektronika, auta, cigarety a také alkohol. Láhev piva proto vyšla na čtyři turecké liry, později dokonce na pět, láhev vodky na sto, a whisky dokonce na sto dvacet tureckých lir. Vynásobte si to deseti korunami za liru a přejde vás chuť.

Pozor, bezvěrec!

Podmínkou turecké strany pro českého dodavatele stavby bylo zaměstnat na každých pět českých pracovníků i jednoho Turka. Mnoho dalších pak na stavbě pracovalo pro turecké subdodavatele, jejichž práci jsme přejímali a kontrolovali.

Většina z nich se musela kontrolovat velmi bedlivě, protože s kvalitou si hlavu moc nelámali a extra pracanti také moc nebyli. Pracovní doba je v Turecku delší, dovolená je jen šestnáct dní v roce a kromě státních a velkých mezinárodních firem se povinně pracuje i o sobotách. Zaměstnavatel dokonce může několikrát do roka nařídit bezplatnou směnu i v neděli. Přesto je produktivita podstatně nižší než u nás.

Úhelným kamenem v životě drtivé většiny Turků je islám a nejdůležitější modlitba je v pátek. Můžete se modlit třeba šestkrát denně, když ale nepřijdete do mešity na velké páteční modlení, jako byste se nemodlili vůbec. Řada firem proto zaměstnancům organizuje po obědě dopravu do nejbližší mešity. Adularya nebyla výjimkou a na toho, kdo nejel, se přitom kolegové tvářili dost nevlídně.

Ještě hůř na společenském žebříčku stojí ateisté (nebo ti, co něčemu věří, ale nejsou členy žádné církve). Což se týká i cizinců. Jednou se k ateismu přiznal kolega v hospodě v Beypazarı a hned do něj začal rýpat někdo z domácích. Ptal se, jestli taky jí kočky nebo psy, ti jsou pro ně nečistá zvířata, kterých se muslim nedotkne ani rukou. Pak se zeptal, jestli by mu bylo jedno někoho zastřelit nebo znásilnit. To naštěstí zaslechl hospodský, pro nějž jsme byli velká klientela, popadl milého Turka za límec a vyhodil ven, než mohlo dojít k něčemu horšímu.

Ráj stopařů

Pokud jde o mě, já se do diskusí o víře raději nepouštěl. S Turky (pokud nešlo o práci) jsem proto nikdy žádné potíže neměl. Vadilo mi jen, že skoro nikdo nemluví žádným cizím jazykem. Začal jsem se tedy učit ten jejich. Velmi si toho vážili a byli překvapeni, že se do tak těžkého jazyka vůbec někdo pouští. Je pravda, že mi studium zabralo několik hodin každý den, ale nešlo o tak nesrozumitelnou řeč, jak se zpočátku zdálo. Spousta slovíček je přejatá z angličtiny, francouzštiny a latiny.

Co mě v Turecku nadchlo, to byl fungující autostop. Když nebyl v práci problém, vyrážel jsem někam každý víkend. Četnost řidičů, kteří mi zastavili, se s Evropou vůbec nedá srovnat. Během pobytu jsem navštívil asi patnáct měst, většinou stovky kilometrů vzdálených. Pro noclehy jsem využíval couchsurfing. Sám takhle nabízím byt i doma a v Turecku jsem s ubytováním neměl potíže. Často jsem ještě kromě noclehu dostal i snídani. Dokonce i během autostopu mě někteří řidiči pozvali na čaj nebo něco malého k snědku. A když jsem chtěl útratu zaplatit, nikdy mě nenechali. Prý jsem host v jejich zemi, a navíc v jejich autě, tak se podle tradice musejí postarat, abych se cítil co nejpříjemněji.