„Banff je plný zvěře,“ tvrdí Kateřina Mrkvová (31), která napsala pro Reflex své zkušenosti z Kanady. „Když nezahlédnete medvědy z okna hotelu, při procházce parkem určitě. Přímo ve městě se toulají jeleni a losi, blokují dopravu a občas i přechody pro chodce.“
Nádherné prostředí, vysoké Skalisté hory, krásná dlouhá zima, čistý vzduch. Kdo by o to nestál. Zvlášť když jste prvních osm let života na Ostravsku a zbytek v Praze. Pro Kanadu jsem se rozhodla také proto, že jsem chtěla do anglicky mluvící země mimo Evropu a kanadský program Working Holiday není finančně moc náročný. Na počáteční náklady musíte mít (prokázat) jen ekvivalent dvou a půl tisíce dolarů a poplatek ambasádě vyjde na sto padesát. Pracovní povolení získáte až na rok a je pro celou Kanadu. S vízem do Kanady pak můžete i do USA a nemusíte vyřizovat další.
S hledáním práce nabízejí pomoc agentury už z Česka. Chtějí za to ale hodně peněz a negarantují, že místo dostanete. Průměrně zdatný člověk s průměrnou znalostí angličtiny si víza, ubytování i práci zajistí sám.
Jako v peřině
Já si práci hledala až na místě. Po příletu do Calgary jsem dostala tip na městečko Banff v provincii Alberta. Je to nejbohatší provincie v Kanadě a Banff je vyhlášené turistické středisko.
Stejné jméno nese i tamější národní park, nejstarší v zemi a třetí nejstarší na světě. Za své založení vděčí nevelké lokalitě, kde vyvěrají termální prameny, ale během let se jeho rozloha mnohonásobně zvětšila, z několika desítek na víc než šest a půl tisíce kilometrů čtverečních. Vyrostl také Banff. Z pouhé zastávky na trati Canadian Pacific Railway vzniklo městečko, jež dnes uvádí asi osm a půl tisíce stálých obyvatel. Další dva až tři tisíce tvoří sezónní zaměstnanci. V létě totiž úchvatná příroda přiláká přes půl miliónu návštěvníků měsíčně a v zimě pro změnu míří davy lyžařů do lyžařských areálů, kterých je v okolí hned několik. Banff je nejvýše položeným městem v Kanadě (bezmála 1500 metrů nad mořem) a podle toho vypadá i tamější počasí. Přestože leží jedenapadesát stupňů severně od rovníku, podnebí je spíš subarktické. Podzim je krásně barevný, ale velmi krátký.
Letos tam nasněžilo už počátkem září. Zima je dlouhá a slunečná. Nárazové oteplení přináší pacifický vítr Chinook, jenž během několika hodin změní teplotu i o pár desítek stupňů. Opačný extrém představují dny, kdy je přes den i čtyřicet pod nulou. Běžná klasika je minus dvacet. K tomu bezvětří, sluníčko, dva metry starého sněhu a na něm až metr prašanu. To se pak i začátečník může pustit na ty nejobtížnější sjezdovky. Pokud vás neklepne do zad vlastní lyže, při pádu se válíte jako v peřině.
Vybavení za babku
V Banffu jsem sehnala místo i s ubytováním. Pracovala jsem ve čtyřhvězdičkovém hotelu Rimrock Resort. V jeho restauraci jsem nejdřív dělala hostesku, potom pomocnou číšnici a nakonec barmanku. Smlouva byla na hlavní úvazek, ale bez garance plného počtu hodin mimo hlavní sezónu, a naopak s povinností přijít do práce navíc, pokud je potřeba.
Výplata jednou za čtrnáct dní dělala zhruba devět set dolarů. Z nich se odečítaly daně a poplatky za poskytnuté ubytování a jídlo. Oboje však od zaměstnavatele vyšlo podstatně levněji než ve městě, takže člověku zbylo dost i na sport a další aktivity. Benefitem navíc byly slevy na služby hotelu, autobus a různé atrakce. Na pozici barmanky mi pak k výplatě přibyla i dýška, která někdy mzdu výrazně přesahovala.
Pokud jde o Kanaďany, většina z nich se má dobře. Cenová hladina je proti nám dvakrát až třikrát vyšší, ale obvyklá hodinová mzda pětadvacet až třicet dolarů tomu zcela odpovídá. Pro lidi není problém koupit si, co potřebují a po čem touží.
Ze slušné životní úrovně profitují i ti, kteří tolik utrácet nemohou či nechtějí. Po letní i zimní sezóně tam fungují výprodeje a „trhy“ s použitými věcmi nebo je lidé jednoduše vystaví před domem. Brusle za pět dolarů, zimní bunda za dvě stovky, lyže, elektronika, auta… Výběr byl neskutečný a nešlo o žádné šunty. S trochou štěstí člověk za babku sehnal i vyloženě zánovní zboží.
Město sportovců
Hotel, kde jsem pracovala, měl asi tři sta zaměstnanců. Hodně mých spolupracovníků bylo z francouzské části Kanady, další měli jako domovinu Haiti, Barbados, Brazílii, Německo, Irsko, Austrálii, Nový Zéland, Filipíny, Rusko, Polsko, Francii, Portugalsko, Rumunsko…
Směsku odevšad ale představují i místní obyvatelé Banffu. Pro nově příchozí to má výhodu. Hodně Kanaďanů-přistěhovalců si dodnes uchovalo domovský přízvuk a většinou nemají problém pochopit, o čem mluvíte, i když máte také přízvuk, případně nevalnou gramatiku.
Obecně jsou obyvatelé Banffu velmi příjemní, snad všichni bruslí, lyžují nebo jezdí na snowboardu, milují přírodu, kempování a v létě se všichni předbíhají, kdo zdolal jakou horu, za jak dlouho a kam už vylezl. Ti z východního (francouzského) pobřeží jsou trochu praštěnější než jejich anglofonní kamarádi. Někdy se stane, že ani neumějí pořádně anglicky. Ale ještě víc to platí naopak – mezi svými spolupracovníky z anglicky mluvících provincií jsem nepoznala nikoho, kdo by uměl francouzsky. Přitom je to druhý oficiální jazyk té údajně dvoujazyčné země.
Já se vrátím
In vino veritas, ve víně je pravda. Tenhle citát u nás podle mne zná každý středoškolák, ovšem v Kanadě ne. Když jsem to v rámci debaty podotkla, musela jsem to i vysvětlit. Na to mi řekli, že u nich se na střední latina neučí. Také kolega, jemuž jsem řekla, že je na tom jako Homo erectus (byl po flámu a vypadal, že umí jen chodit a zvedat předměty), netušil, na co narážím. Zaujalo ho jen slovo erectus. Ani ostatní se vtipu nezasmáli. Posléze se ukázalo, že se neučí ani pravěk, starověk nebo středověk. Kanaďané rozhodně nejsou hloupí, ale obecný rozhled někdy pokulhává.
Československo pro většinu stále existuje, a někteří se dokonce diví, že máme vlastní jazyk a nemluvíme německy. Snad jen hokejoví fanoušci mají větší jasno díky Jágrovi. Spousta Kanaďanů však navštívila Prahu a české pivo u nich bylo taky „in“.
Pro mě jsou teď zase „in“ Rocky Mountains. Nadchly mě natolik, že se tam chci vrátit. Proti životu v horách je ta naše Evropa uspěchaná, nervózní, negativní a úzkoprsá. Život v Kanadě nebyl tak plný stresu, a přitom byl aktivnější, což se mi hodně líbí. Češi jsou vesměs dost líní, i moji vrstevníci, bohužel.
Text byl publikován v tištěném Reflexu č.42/2014.
