Češi poslední roky objevují Albánii. Nejen, že tam začali jezdit v létě na dovolenou, ale také ve velkém kupují byty podél pobřeží, primárně v Drači - přístavu/letovisku kousek od Tirany. I když nejsou tak levné jako apartmány v Egyptě, pořád jsou mnohem levnější než české nemovitosti - a hlavně: ceny postupně stoupají, tudíž kdo koupí dnes, pravděpodobně na tom vydělá. Ke všemu můžete ze své albánské nemovitosti koukat na moře. Kdo z nás to má?
Na reportážní cestě jsem projela Albánii z jihu až téměř na sever a doslova ze západu na východ. Kromě Drače, kde se pomalu ale jistě tvoří česká komunita majitelů a pronajímatelů nemovitostí, jsem se snažila dívat i na venkově a v horách, jež tvoří většinu země, a vidět maximum. Protože zájem o informace o Albánii i v mém okolí předčil mé očekávání - netušila jsem, jak je Albánie populární a kolik mýtů a legend o ní koluje.
Albánské mýty a pověsti
V podstatě jsou dva tábory, jak jsem pochopila. Ten první (kam jsem, přiznám se, tak trochu před cestou patřila i já) vidí Albánii jako divokou a nebezpečnou zemi, kde není radno uvíznout mimo hlavní silnice, je-li člověku život milý.
Tato legenda dále tvrdí, že je to země chudých a zoufalých lidí, drogových dealerů a násilí. U mě aspekt chudoby dlouhodobě podporuje početná albánská komunita, která již přes pětadvacet let žije částečně na řeckém venkově a i ve vsi, kousek od které mám dům. Muži z okolí Tirany, kteří tam „u nás“ pracují, mluví o tom, jak se doma nemohou uživit a proto jsou v Řecku, kde dřou (což je fakt) a do Albánie svým ženám a dětem vozí většinou v období Vánoc těžce vydělané peníze. Neměla jsem důvod jim nevěřit. Teď už vím, že mluvili pravdu. Albánie je chudá země a velká část tamních obyvatel žije v podmínkách, jaké u nás panovaly zhruba před sedmdesáti lety. Mobilní telefony a dostupná data téměř všude na tom zase tak moc nezměnily.
Divoká možná
Na druhou stranu nemůžu s čistým svědomím podpořit pověst Albánie coby země nebezpečné. Já se tam ohrožená necítila a to jsem ji nějakou dobu projížděla sama v relativně novém, na tamní poměry luxusním autě a jen se svým malým psíkem coby spolujezdcem. Připravte se ale na to, že tam nikdo člověka moc nevítá.
Navzdory stovkám ojetých aut, automyček, jež tvoří často jen hadice s vodou a kanystry s chemikáliemi, a autoservisů se střechami z vlnitého plechu (pokud vůbec nějakou střechu mají) tam rozhodně nechcete mít defekt.
Nečekejte úsměvy nebo vstřícné chování místních a to dokonce ani v turistických oblastech; spíš máte pocit, že vás tam tak nějak trpí, pozorují přivřenýma očima. Nicméně nakonec, když jste neodbytní, vás obslouží a případně vám poradí. Protože Albánci jsou ještě zamračenější a nepříjemnější národ než my, jakkoliv se to zdá nemožné.
Snad i proto se tam ale tolika Čechům líbí. Když nechtějí, s nikým se nemusí družit, mají svůj apartmán a žijí si pro sebe a po svém. A taky vás tam nikdo nebuzeruje, že dost neuklízíte, špatně parkujete, nevhodně se oblékáte… Ať uděláte cokoliv, pořád budete „slušnější“ a „vychovanější“ než Albánci. V tomhle, tedy v neexistenci pravidel, zákonů, respektive v jejich mizivé vymahatelnosti, je Albánie zajisté divoká.
Ještě divočejší pro změnu v tom nejlepším smyslu slova je však její příroda. Je to dech beroucí krása a monumentálnost. Dokud se tedy nepodíváte pořádně a neuvidíte všude ten hrozný nepořádek, odpadky, vraky aut a polorozpadlé betonové bunkry.
Ráj na dohled
K nádherné a divoké přírodě často odkazuje právě druhý tábor, který patří nadšencům. A pro mě bylo překvapivé, kolik mých známých tam patří. Neměla jsem dosud tušení, že vůbec vědí, kde Albánie leží.
Tento tábor si dále pochvaluje laciný život, což je u většiny položek včetně potravin a oblečení pravda, ale třeba pohonné hmoty byly v době mého pobytu dražší než v Česku. Mluví o skvělém ovoci a zelenině, plodech moře, dobré gastronomii a příjemném životním tempu. Vrcholem je pak moře s písčitými plážemi a pozvolným vstupem do vody, což je také pravda. Jen čistota pláží je víc než diskutabilní, respektive je to chiméra. Ale pořádek a čistota nejsou všecko, já vím.
A pak (pro hnidopichy jako jsem já): v Albánii ráj teprve bude. Plány země na vylepšení a rozvoj jsou velkolepé a každý, kdo v ně uvěří a vsadí na ně, vydělá. Nejen peníze, ale hlavně možnost v tom ráji část roku žít a patřit tam. Že já tomu nevěřím, je můj problém a dobře mi tak.
Já zkrátka nejsem pravou cílovou skupinou, i když jsem před cestou upřímně doufala, že ano. A s tímto závěrem a nezměrným smutkem a zklamáním nad znečištěnou přírodou jsem se před týdnem v apartmánu v Drači sbalila a vyrazila zpět skrz celou Albánii směr Severní Makedonie a Česko.
Tentokrát mi společnost kromě mého psíka dělal i kolega novinář z jednoho českého deníku. Jeho skepse byla překvapivě ještě větší než ta moje. Čím pomaleji, leč jistěji, jsme stoupali ostrými a strmými serpentýnami do hor, čím víc jsme se blížili nejen ostrým zasněženým vrcholkům, ale hlavně hranicím, tím byl veselejší. On, který tak rád cestuje jen s báglem kamkoliv, toužil být co nejrychleji pryč. Odmítal zastavovat i na focení přírody, protože právě fotky nemilosrdně odhalovaly ty hory odpadků, jež člověk postupně začal automaticky vytěsňovat a zvykal si na ně.
Výprava do minulosti
A už jsme byli na hranicích a před námi jen dvě auta, pár minut a podávám doklady do okýnka celkem neutrálně (čili vlastně přátelsky) se tvářící uniformované celnici.
„Sem,” zavelel asi šedesátiletý celník s hromadou prýmků a šarží, který se vynořil z útrob polorozpadlého celního domu. V ruce vysílačku a kamsi nás hnal, zatímco doklady zůstaly u kolegyně. Hartusil na nás albánsky, anglicky neuměl jediné slovo a tvářil se vyloženě nepřátelsky.
Přinutil mě otočit se a vrátit zpět na území Albánie, kde ukázal, ať zaparkuju u zdi. Pak odešel. A už nepřišel. Nikdo si nás nevšímal. Minutu, dvě, pět… O kus dál byla otevřená vrata a v nich jiní celníci na zvedáku rozebírali komusi auto do hřebíčku.
Seděli jsme tiše. Nevěděli jsme, proč nás zadrželi, a ta nejistota začínala plnit vnitřek auta nervozitou a beznadějí. Vybavily se mi filmy o normalizaci. Mlčenliví, se vším smíření lidé vydaní na pospas vyšší státní moci. Zaklela jsem, vytáhla novinářský průkaz a vyrazila ven. Kolega se jen zděšeně zašklebil - proč dráždit hada bosou nohou.
Šla jsem od jednoho celníka k druhému - muž s vysílačkou kamsi zmizel - nikdo neuměl anglicky. Chtěla jsem vědět, proč čekáme a na co. Pokud chtějí prohlédnout auto, ať to udělají, nemám s tím problém, ale musí se mnou komunikovat.
Nemusí, dali mi najevo. Dívali se na mě jako na neškodnou bzučící mouchu. Propadla jsem časem do dob tak známých mým rodičům. Razítko a moc a pak dlouho nic. Kroužila jsem mezi vybydlenými kancelářemi a celním buzerplacem se svým rozčileným bzučením marně.
Pak přišel ke slovu novinářský průkaz. A najednou se začaly dít věci. Slovo Press a žurnalista je mezinárodní. Naráz rozuměli i mojí angličtině. Ofrčkovaný chlap přiběhl a podával mi s omluvou doklady, na auto ani do něj se nikdo nepodíval, hlavně mě rychle dostat ven ze země. Za dvě minuty jsme už jeli po severomakedonské silnici.
„Kdyby se aspoň koukli do kufru… “ kolega zakroutil hlavou. Bylo zbytečné dodávat něco dál. Ani ty malebné hory to nezachrání.
Reportáž z Albánie najdete v příštím vydání Reflexu.
