Je to mimořádný příběh člověka, jenž do svých dvaadvaceti let byl považován za ženu, navíc slavnou atletku, aby poté až do smrti ve třiasedmdesáti byl mužem.
Zdena Koubková, světová rekordwoman, jak psaly noviny ve třicátých letech minulého století, se po operaci stala Zdeňkem Koubkem, který svět atletiky rychle opustil. Stejně tak zmizely ze statistik jeho, vlastně její rekordní zápisy. Nad osudem tabuizovaným, ale částí dobového tisku i skandalizovaným dodnes zůstalo několik nezodpovězených otazníků.
Lze říci, že Zdeněk Koubek žil vlastně v jednom životě dvakrát? O co hůře vnímal svůj nelehký úděl v tehdejší prudérní době, než by tomu bylo dnes, kdy se o nejintimnějších lidských věcech mluví otevřeně? Odpovědi se nezískávají lehce. Většina pamětníků zemřela a ti žijící nejsou příliš sdílní.
Vidí příběh prizmatem jakéhosi tabu minulých dob, nehledě na propast desítek let, jež paměti nepomůže. K mání není ani lékařská dokumentace. V podolském Ústavu péče o matku a dítě, kdysi proslulém sanatoriu, kde k operaci došlo, by ji mohli mít, ale Němci v roce 1945 veškeré listiny spálili. Je tu pouze svědectví samotného Zdeňka Koubka v Pražském Ilustrovaném Zpravodaji z roku 1936. Podívejme se však na příběh v časové posloupnosti.
Z BRNA DO PRAHY
Zdena Koubková se narodila 7. prosince 1913 v Paskově u Ostravy, její otec je tu šafářem na velkostatku hraběte Stollberga. Od malička ji považovali za dívku, byť to zřejmě nebylo jednoznačné. Jenomže uvažme dobu a tehdejší stav medicíny. Krátce po Zdenině narození se rodina s osmi dětmi stěhuje do Brna. Tady živá dívka vychodí školu, učí se prodavačkou a v sedmnácti letech zazáří na atletických závodech tělovýchovné katolické organizace Orel. Tím se ocitá na životní křižovatce. Zlákají ji do VS Brno a ještě týž rok je na mistrovství republiky v Praze druhá v běhu na 800 metrů (2:30 min.) i ve skoku vysokém (140 cm).
Podle dnešních měřítek to nejsou výkony slavné, ale nezapomínejme, že tehdy ženský sport začínal. Po dvou letech - to už je mistryní i rekordmankou na osmistovce - míří do Prahy, do Vysokoškolského sportu. U zrodu tohoto klubu stál v roce 1910 František Smotlacha (1884-1956), známý mykolog a zakladatel tělovýchovy na vysokých školách. Zdena dostává malý pokojík v budově Marathonu, sídle Smotlachova lektorátu v Černé ulici. Pracuje tu jako sportovní instruktorka, trénuje, závodí a studuje gymnázium. František Smotlacha mladší, jenž převzal po otci mykologickou štafetu, dnes matně vzpomíná, jak ho coby klučinu Zdena učila bruslit, ale nic bližšího si nevybavuje.
Hlavním sportovištěm VS Praha je Strakova akademie, dnešní sídlo vlády. V budově mají studenti tělocvičnu a v zahradě různá hřiště, včetně zkrácené, 250 metrů dlouhé běžecké dráhy.Ve skromných podmínkách tu sportuje naše atletická elita - Engel, Fišer, Kněnický, Hanč, Otáhal a další - a také Zdena Koubková.
SVĚTOVÉ REKORDY
Její zářná kariéra je však krátká. Ve světových tabulkách roku 1933 drží prvenství na osmistovce metrů (2:18,8 m.) a třetí místo na stovce (11,9 s). U nás je kromě toho první na dvoustovce (26,2 s) i v dálce (528 cm) a druhá ve výšce (145 cm). Na mistrovství republiky 1934 získává pět titulů: v bězích na stovku, dvoustovku, osmistovku, ve výšce a v dálce. Svůj první světový rekord vytváří 14. června 1934 na letenském atletickém stadiónu v běhu na 800 metrů, kdy výkonem 2:16,4 min. překonává Němku Radkeovou, vítězku OH 1928 v Amsterdamu.
"Při tom - výborně na rekord připravena - nedělala ve svém dobrém finishi žádný dojem vyčerpanosti," uvádí Zpravodaj VS Praha, v jehož příštím čísle se objevuje text vypovídající nejen o stavu ženského sportu, ale i o něčem jiném:
Čtrnáct dní před Ženskými světovými hrami chtěla si "Zdena" zaběhnout "půlku", ale tak, aby do veřejnosti nepřišel čas; k tomu se hodila štafeta. Je ale červenec, v klubu skoro nikdo není, vše je na prázdninách mimo Prahu. Do štafety jsou třeba ještě tři členky, nastává shánění. Kučerová trénuje pilně v Praze, poběhne 200 metrů, Bažatová snad je v kanceláři, telefonování... je bohužel dlouho do večera zaměstnána, nemůže chodit trénovat, v neděli jezdí ven... na naléhání se oželí nedělní výlet, koupání a můžeme se spolehnout, přijde. Chybí ještě jedna, prohlíží se prázdninový adresář, která je nejblíže Prahy,aby nás cestovné mnoho nestálo... Doksanská je v Rakovníce, píše se. Trochu trénuje na footb. hřišti, za mnoho to nestojí, ale přijede. Sestava štafety: Bažatová-Doksanská-Kučerová-Koubková; čs. rekord ještě není utvořen, udělá se tedy bezpečně, na světový, který mají Němky, vůbec se nevzpomene. Běží se štafeta, předání klape, děvčata se činí, Koubková je skvělá. Po úradě měřičů se hlásí čas 3:14,4 min. o tři vt. lepší světového rekordu! První světový rekord ve štafetě v Československu, objímání, gratulování a fotografování. - Šlo o olympijskou štafetu v běhu na dvakrát 100, dále jednou 200 a 800 metrů, která se již dávno neběhá. Podstatnější jsou však uvozovky u Zdenina jména v první větě. Sotva mohly znamenat něco jiného než narážku na "její" pohlaví...
SLOŽITOST SITUACE
Na ženských hrách v Londýně, v srpnu 1934, Koubková vyhrává běh na 800 metrů v novém světovém rekordu 2:12,4 minuty a je třetí v dálce; výkon 570 cm znamená překonání vlastního československého rekordu. Sportovní veřejnost má v živé paměti úspěch Pláničky a spol. na nedávném mistrovství světa v Římě, a tak přijímá další mezinárodní úspěch našich barev s nadšením. Koubkové jsou plné noviny, ale v atletickém zákulisí se čím dál hlasitěji šeptá o tom, že s ní nebude vše v pořádku. V průběhu ženských her vychází totiž v Londýně článek, jehož autor ironicky napsal, že některým rekordwomen z několika zemí by lépe slušely kalhoty než sukně, a na prvním místě mezi nimi uvedl Zdenu Koubkovou. Skandál však nepropuká nejspíš proto, že jde o příliš choulostivé téma. Jen se potvrzuje, že atletika jako forma seberealizace přitahuje v té době bytosti s nejednoznačně určeným pohlavím mnohem více, než by bylo záhodno. Britský novinář měl nepochybně pravdu. V naší čtyřčlenné výpravě atletek se jeho podezření týkalo ještě Štefanie Pekarové (1913), třetí v trojboji i v hodu koulí, jež si změnila pohlaví o tři roky později. I Koubková, jak později sama přizná, si čím dál víc uvědomuje, že je muž. Přitom však závodí - až na výjimky, jako je sama - se skutečnými ženami. Ví, že je to v rozporu s etikou, ale ocitá se v pasti. Jako dívka vstoupila na sportovní dráhu, ocitla se v Praze a začala studovat. Má tohle všechno s ostudou zahodit? Navíc jsou její problémy tak choulostivé. Ve světle těchto skutečností je etický odsudek jejího počínání sporný, byť na druhou stranu případy Koubkové i Pekarové odradily mnohé adeptky atletiky a ženský sport jako takový postavily na několik let do velmi nepříznivého světla.
HRDINKA ROMÁNU
O atletce vychází na vrcholu její kariéry román Zdenin světový rekord (nakladatelství Šolc a Šimáček, Praha 1935). Jeho autorka Lída Merlínová (1906-1988), novinářka a spisovatelka, v něm líčí život chudé dívky z venkova, jež ve velkoměstě Praze pilně pracuje, po zaměstnání studuje a sportuje. Díky své popularitě se také dostává do lepší společnosti, v níž se chová sebevědomě. Autorka chtěla zjevně probudit k životu archetypální "venkovské putičky", jež v té době houfně přicházely z venkova do metropole. V románu se Zdena spřátelí s bohatým hudebním skladatelem, jenž ji má rád pouze jako dceru. Poté poznává jeho mladšího přítele, úspěšného obchodníka z New Yorku. Ten ji okamžitě zahrne city,leč ona se mu vysmívá a při jednom setkání ho náhle v luxusním bytě na Vinohradech (symbolu života lepší společnosti té doby) žertovně vyzve k řeckořímskému zápasu.
Počáteční legrace se brzy mění ve vážný boj, až nakonec subtilní dívka zesměšní gentlemana položením na lopatky. V lehce zdemolovaném bytě si Zdena poté odhrne kadeře z čela a usměje se, superman vstane z peršanu, pohoda je zpátky. Příště ho však zesměšní jinak: nechá se odvézt jeho vozem značky Alfa Romeo do obory Hvězda a tam mu ukáže, jaký je nemožný běžec. Podobně vystupuje dominantní Zdena i v dalších vztazích. V závěru se ale skutečně zamiluje do nehezkého a fyzicky neduživého básníka (jak jinak), ale ten ji zradí s jinou ženou. Tím román končí a jeho hrdince zbývá jen touha něčeho dosáhnout - vystudovat univerzitu a být profesorkou tělocviku. Autorka zřejmě věděla, že skutečná Zdena má se svým ženstvím problémy.Proto se v knize často objevují narážky typu: A nyní zde stojí v červených trenýrkách a béžové halence s velkým červeným "V" na ploché rovince široké, jinošské hrudi. - Běží nádherným, mužským půlkařským krokem. - Bílé zuby září ve snědé chlapecké tváři.
POČÁTEK KONCE
V románu převládá autorčina fabulace nad skutečností, i když text doprovázejí snímky Koubkové ze závodů. Kniha je však nečekaným katalyzátorem. "Nás, atlety ve Strakovce, svým vyzněním zesměšnila a pobouřila," přiznává dnes Stanislav Otáhal (1913), vynikající běžec a účastník olympiády 1936, na svých osmaosmdesát let neobyčejně svěží. "Od chvíle, co vyšla, Koubková neměla do Strakovky přístup, jak rozhodl Jiří Kabátník, vůdčí osobnost naší atletické party," dodává a pokračuje: "Říkali jsme jí Zdeno,ale brali jsme ji jako kluka a mluvili s ní tak.
Hrála s námi fotbal a v tělocvičně ,sprostou hru´, jak jsme nazývali košíkovou s ragbyovým míčem, při níž se mohlo faulovat." Pan Otáhal se sice dlouho vyhýbá tabuizované složce příběhu, ale nakonec sám řekne, že atleti byli zvědaví a stejně jako jejich atletické kolegyně chtěli znát jisté detaily,viditelné nejlépe ve sprchách. Leč tady prý atletky VS Praha neměly šanci cokoliv spatřit. Zdena nikdy s ostatními dívkami do sprch nevkročila. Vyobcování z atletické party Koubkovou těžce zraňuje. Náčelnici ženského odboru VS Praha a popularizátorce ženské atletiky se hroutí svět. Před mistrovstvím republiky v červnu 1935 oznamuje, že na něm nebude z existenčních a studijních důvodů závodit. To je počátek konce její atletické kariéry.
ÚLEVA Z PŘIZNÁNÍ
O necelý rok později přichází úlevné veřejné přiznání v již zmíněném Pražském Ilustrovaném Zpravodaji. Je čtivé a na tehdejší dobu velmi otevřené. Popisuje v něm své vnitřní rozpoložení a souboj se svědomím, zmiňuje i aféru s britským novinářem. Pod názvem PŘÍBĚH SVĚTOVÉ REKORDWOMAN je jako autor uveden sám Zdeněk Koubek. Mohl jím skutečně být, patřil prý k obratným stylistům. Zřejmě pro snazší psaní zvolil er formu místo přímé osobní výpovědi. V závěrečném, dvacátém dílu se uvádí:
Pan vrchní v dejvické kavárně Bajkal předložil Zdeně s ostatními novinami České Slovo a ona v něm četla: Sportovní veřejnost zabývá se již delší čas pověstmi o populární naší atletce Zdeňce Koubkové. (...) Dovídáme se zároveň, že se podrobí v nejbližší době operaci, po níž sice bude dále provozovati sport, ale ne již v rámci ženské atletiky.Přečetši zprávu, prohlížela si bez nejmenšího vzruchu ostatní obsah listu, a odloživši noviny, rozhlédla se sebevědomě po kavárně. Několik nejzvědavějších očí nervosně zamžikalo, několik obličejů se zardělo studem, jako školák přistižený s prstem v nose. Zdena div radostí nevykřikla. Uměla se podívat osudu bez bázně do očí."
Text pokračuje o tom, jak zprávy o atletce ve všech listech zvýšily její popularitu, která se však za ní táhla jako tíživé okovy. Proto musela téměř za každým krokem vyslechnout poznámky: "Proč ten Koubek nosí pořád ještě sukně, když už každý ví, že je to kluk?" Tehdy již měla za sebou dva měsíce prohlídek na klinice profesora H., kde ji uznali za "individuum znaků převážně mužských" a doporučili operaci. Poté požádala o přematrikulaci, která byla kladně vyřízena před vánocemi roku 1935. Touto událostí vrcholí závěrečný díl seriálu.
Dopis přinesl Zdeňkovi nejkrásnějšího Ježíška, kterého kdy měl. Žádný kluk na světě se toho večera neradoval z nových kalhot tak jako bývalá světová rekord woman. V kalhotách se to nyní Zdeňkovi lépe závodí s úředním šimlem. Úřadům totiž nestačilo lékařské vysvědčení, žádaly nové, které ovšem mohlo býti vydáno až po operaci. (...) Toto rozhodnutí jej přikurtovalo 21. března (pozn. autora: 1936) k operačnímu stolu podolského sanatoria. Po operaci jej přivezli do mužského oddělení k lůžku, nad nímž křídou bylo napsáno: ZDENĚK KOUBEK. Otevřel oči. Zavřenými okny se dralo do pokoje hřejivé bohatství jarního sluníčka. Hvízdl si radostně a nejraději by radostně vykřikl, zvláště když se ve dveřích objevilo jeho děvče. Těmi dveřmi pak vyjde za několik dní po jejím boku do nového života - pan Zdeněk Koubek."
PŘÍBĚH ČÍSLO DVĚ
Jeho další životní etapa začíná zajímavě. "Zdeněk Koubek odjel včera do Ameriky, kde byl angažován na turné, na němž bude přednášet o svém životním osudu, " píše Brněnská Svoboda 26. července 1936. Mladý pohledný muž stráví v USA zajímavý půlrok, dostává nabídky,aby zůstal, pracoval a sportoval, ale on se po seznámení se svou nastávající, která je Slovenka, vrací domů. Žije v Praze, složí maturitu, ale už nechce být tělocvikářem. Stává se úředníkem. Jeho všechny trofeje prý putují do popelnice, ale on sám sport nezavrhuje.
Po válce hraje spolu s bratrem Jaroslavem ragby za Říčany. Někdejší jeho spoluhráči na něho dnes vzpomínají jako na slušného, obětavého a rychlonohého borce na postu pravého pilíře. Věděli, o koho jde, a on věděl, že oni vědí. "Nikdy jsme nemluvili o jeho minulosti, až jednou sám začal. Prý ho rodiče oblékali v dětství jako dívku, což považoval za jednu z příčin pozdějších potíží," uvádí jeden z nich, ale neví, kde Zdeněk Koubek pracoval. Další zdroj si myslí, že byl dlouholetým zaměstnancem Jawy, jiný hovoří o ministerstvu těžkého průmyslu, odkud po prověrkách začátkem normalizace nuceně přešel, těsně před důchodem, tak říkajíc k lopatě. O tom, že na sklonku života pracoval manuálně, vyprávějí i jeho příbuzní z Moravy. "Pohledný muž, veselý a společenský,žil v harmonickém manželství a byl stejně jako jeho žena silně nábožensky založený," říkají o něm a dodávají, že jeho příběh vždy chránili a dosud chrání před senzacechtivostí.
Zdeněk Koubek zemřel v Praze 12. června 1986. Podle dnešních sexuologů byl muž s vrozenou vadou, rozštěpem šourku, jejíž odstranění ani tehdy nebylo složité. Tady může "lechtivý příběh pro pamětníky" z třicátých let skončit tvrzením, že jeho protagonista se narodil do špatné doby. Kolika obtížně představitelných traumat by byl ušetřen, kdyby žil dnes, kdy jen v naší republice si desítky lidí nechávají chirurgicky měnit - nikoliv jen upravovat - pohlavní orgány a beze studu či zábran o tom mluví ve společnosti i v médiích.
