Elfriede Jelineková

Porotu Švédské akademie přesvědčila Jelineková zdrcující kritikou své vlasti, kde společnost toleruje sexuální násilí a zamlčuje svůj podíl viny na zvěrstvech nacismu. Jelineková zareagovala tak, jak se od kontroverzní osobnosti očekává. "Jsem zcela určitě osoba, která si tu cenu přála ze všech nominovaných nejméně. Přišlo mi to dost groteskní, ale není to moje rozhodnutí, já za to nemůžu."
Elfriede Jelineková má řadu odpůrců a ti jí to dali ihned po oznámení rozhodnutí Akademie znát. Mezi výtkami, které se na její adresu po udělení Nobelovy ceny snesly, je nejvíce slyšet tu, že už léta podává velice negativně zkreslený obraz Rakouska. Podle dalších kritiků je letošní udělení ceny jen politický pohlavek Jörgu Haiderovi. Spisovatel Martin Mosebach tvrdí, že Jelineková je jedním z nejhloupějších lidí západní polokoule a cena prý patří všem rakouským antifašistům. Podle satirika Wernera Schneydera si spisovatelka v celém svém díle

pouze veřejně řeší své osobní, především sexuální problémy. Naopak příznivci oslavují Jelinekovou jako symbol vůle k odporu. Nobelovu cenu odjakživa získávají literáti nejen za své dílo, ale i za osobní postoje.
Rakušanka napsala skutečně řadu kvalitních děl, navíc vytrvale tepe společnost a umanutě nutí svými radikálními názory veřejnost k tomu, aby se vyslovila jasně pro nebo proti.

MATKA JAKO TRAUMA

Elfriede Jelineková se narodila 20. října 1946 ve štýrském Mürzzuschlagu jako jediné dítě Friedricha a Olgy Ilony Jelinekových.Vídeňský Žid Friedrich Jelinek, jehož otec pocházel z Čech, byl podle své dcery těžce neurotický člověk na hranici psychózy. "Tato tragická postava", jak ho nazývala dcera, zemřela v roce 1969 na psychiatrické klinice. Větší vliv měla na výchovu Jelinekové její dominantní matka, která na dceru dohlížela s katolickou přísností a vedla ji cíleně k hudební kariéře. Jelineková nejprve navštěvovala klášterní školu, potom gymnázium a vedle toho studovala na konzervatoři klavír, balet, varhany, barokní flétnu, v hudební škole housle a violu a soukromě ještě kytaru. Přes všechny zákazy se snažila provokovat aspoň svým zevnějškem. Obří mužské svetry, oblečení černé barvy a nápadné líčení považovala za "směs punku a existencialistické vizáže".
Matka byla autoritou, která v dceřiných románech přerůstá v monstrum nadlidské velikosti a síly, s nímž je soužití psychicky nesmírně náročné. "Matka mě střídavě vynášela do nebes a zároveň mnou naprosto opovrhovala." Již ve školce nechala Olga Jelineková svou dceru prohlédnout na psychiatrii, kam poté musela docházet každý týden. Dědičné vlohy, otcova nemoc a smrt, neurotický vztah s matkou, pravidelné návštěvy psychiatra, matčin absolutní dohled a zákaz sexu vedly u Jelinekové ke stále větším psychickým problémům. Když ukončila v roce 1964 střední školu, vůbec prý netušila, co s nenadálou svobodou. Propadla panice a ještě před nástupem na vysokou školu se poprvé psychicky zhroutila.
Vedle konzervatoře, kterou ukončila jako varhanice, se nakonec rozhodla pro studium divadelní vědy a dějin umění. Vzhledem k tomu, že trpěla klaustrofobií, proseděla všechny přednášky u dveří poslucháren, a protože měla panický strach z dopravních prostředků, do školy ji často doprovázela její šedesátiletá matka. Po šesti semestrech už nebyla Elfriede Jelineková schopna vyjít z domu na ulici. Unikla ze světa, k němuž začala zaujímat nanejvýš kritický postoj.V naprosté izolaci, zavřená celý rok v domě se svou matkou, začala psát první básně.

ANTIPORNO

Životním postojem Jelinekové je šok a provokace. Šokuje svou tvorbou, provokuje názory v médiích, společnost kritizuje jako marxistka, diskriminaci ženského pohlaví jako feministka. Sama působí jako obscénní, brutální a odpudivá, její texty vzbuzují často odpor, nevoli či přinejmenším iritaci.V rozhovorech z posledních dvaceti let vystupuje jednou jako domina, jindy jako milovnice zvířat, jako neurotička, jíž není pomoci, jako sadomasochistka, jako milovnice módy nebo jako hodná dívka, která se stydí za své texty. "Moje síla tkví ve vášni, s níž se vrhám do tvorby svých děl," říká o sobě. Podle spisovatele Petera Handkeho nikdo jiný neformuloval tak dokonale svůj vztek vůči poměrům v současné době. Její radikální kritika jazyka, vlády a společnosti už natolik zesílila, že se jí nemůže zříci. "Pokud lidé chtějí konzumovat umění,musíte je udeřit do tváře, jinak to nejde."
Jelineková se ve svých textech neustále zabývá sexem, který nenávidí, protože "je to sex patriarchální, sloužící těm, kteří vládnou".
Její díla nazývají někteří kritici antipornem.
Jelineková bojuje za osvobození ženy a ve svém boji často zachází až na hranu společenské přijatelnosti. "Naprostým zázrakem je pro mě skutečnost, jak zřídka se stává, že žena svého muže umlátí u snídaně sekerou." Proto je často označována za militantní feministku, jež zaslepeně tvrdí, že sexuální násilí vůči ženám je samozřejmostí naší kultury. Její nejslavnější feministický román Lust z roku 1989 má dokázat, že "sexualita, tak jak se odehrává v konvenčním rámci manželského vlastnického vztahu, je sama o sobě násilným úkonem, a sice násilím mužů vůči ženám".
V její tvorbě se ale nejedná o militantní feminismus. Z mužských postav dělá směšné figurky, ale ženy ukazuje ve svých textech nejen jako oběti, ale i jako komplice mužského vládnoucího mocenského aparátu, které nejsou bez viny, protože věří, že ze situace vytěží užitek i pro sebe. "Ženy nemají žádné místo, aby se mohly definovat jako protipól mužů, žena je pořád cosi odlišného, normou je muž," píše Jelineková, která se ke své obscénnosti hlásí, protože "obscénní je to, co má zůstat skryto, a to je především neplacená práce žen, s níž se jaksi nepočítá".
Obscénní vyjadřování neunesl například oficiální vatikánský list L'Osservatore Romano, který čerstvou laureátku ostře napadl. Je to prý "představitelka absolutního nihilismu, která zobrazuje svět žen nikoliv jako snahu o emancipaci od erotismu, ale jen jako směs sexu, patologického chování, moci a násilí". Naproti tomu mluvčí výboru pro udělování Nobelovy ceny za literaturu Per Wästberg prohlásil, že nezná nikoho jiného, kdo by nadvládu mužů tak průbojně rozcupoval na kousky jako Jelineková. Feminismus je hlavním důvodem, proč autorka cenu přijme. "Jako muž bych tu cenu odmítnout měla, jako žena to udělat nemohu, protože ji obdržím za všechny ženy. Člověk není jako žena nikdy sám, protože žena jako subjekt (ještě) neexistuje."
Elfriede Jelineková se v roce 1974 vdala za počítačového odborníka Gottfrieda Hüngsberga, který bydlí v Mnichově. Společně nikdy nežili, údajně proto manželství vydrželo. Spisovatelka je prý ženou ve svém vlastním prostoru - bez mužů.

BAMBILAND

Elfriede Jelineková se v posledních letech věnuje čím dál více divadelní tvorbě. Často je přirovnávána k rakouskému spisovateli Thomasu Bernhardovi, s nímž ji spojuje nejen hudební vzdělání, ale i vyhraněný negativismus, moralismus a až hudební rytmizace řeči. Je považována za divadelní skeptičku, která se vysmívá touze herců po dobrých rolích a jejíž texty jsou tvořeny tak, že se dají obtížně hrát. "Dramatika se v současnosti ubírá zcela jiným směrem než moje hry, ty nikdy nevycházejí divadlu vstříc." Klasické dialogy převádí na jakési mnohohlasné monology, které neslouží k vymezení rolí, ale k tomu, aby bylo možno zaslechnout hlasy všech rovin lidské psychologie. Nejsou tu žádné charaktery, ale jen hladiny jazyka a různé plochy projevu, jež konfrontují jednu s druhou. Její texty jsou spíše směs esejistické prózy, básně a jazyka divadelní hry. Určitě nejsou typickými dramaty, o čemž svědčí i fakt, že inscenace hry Sportstück trvala v Burgtheateru šílených sedm hodin.
Autorka zatím dokončila čtrnáct her. První vydala v roce 1979, obrovský skandál vypukl po uvedení hry Burgtheater v roce 1982, v níž se opřela do oblíbeného rakouského manželského hereckého páru Paula Wesselyová-Attila Hörbiger. Příznačné je, že hra o jejich jednání během druhé světové války nebyla v Rakousku nikdy uvedena. Další skandály následovaly nejen proto, že hry byly označovány za pornografii, ale i proto, že se v nich věnuje politickým tématům. Například hra Präsident Abendwind z roku 1987 pojednává o bývalém rakouském prezidentovi s nacistickou minulostí Kurtu Waldheimovi.
Konzervativní česká divadla neuvedla doposud Jelinekové jedinou hru. Letos mohli diváci na Festivalu německého divadla vidět hru o stavbě kaprunské přehrady Das Werk.
Autorčino nejnovější drama Bambiland je o světě zábavy, v němž je válka v Iráku vítanou hrou či efektní podívanou. Hra vyjde letos v listopadu spolu s právě dokončeným dílem Babel, nazvaným podle sportovního časopisu vydávaného kdysi synem Saddáma Husajna Udajem. Jsou to tři dlouhé monology vojaček, které se podílely na mučení iráckých vězňů.

OŽIVLÉ MRTVOLY

Svůj první román napsala Jelineková ve čtyřiadvaceti letech v roce 1970. Experimentální text vytvořený podle komiksových vyprávěcích postupů a výrazových prostředků se jmenuje Wir sind lockvögel baby. Značné uznání přinesl spisovatelce v roce 1975 román Milovnice, jako jediný přeložený do češtiny. Líčí příběhy dvou žen, které řídí svůj život podle návodů z časopisů pro ženy. Největší komerční úspěch a následné filmové zpracování režiséra Michaela Hanekeho znamenal román Die Klavierspielerin z roku 1983, což je autobiografický příběh muzikantky deformované vlivem své matky. Navenek důstojná profesorka klavíru ukájí své sexuální touhy a úchylky v sadomasochistických rituálech.
Jazyk Jelinekové není jednoduchý, protože spisovatelka odmítá tendence tvořit lehce stravitelnou literaturu. Žánr jejích expresívních textů se dá těžko určit. Pohybují se mezi prózou a poezií, proklínáním a oslavnou hymnou a obsahují divadelní scény i filmové sekvence. Řeč postav nikdy není autentická, všechno je klišé a kýč. Ústředním tématem, jež určuje tvorbu Jelinekové počínaje románem Oh Wildnis, oh Schutz von ihr z roku 1985 až po současné divadelní hry, je nicotnost mužských konceptů civilizace, bezohledných ke skrytě hrozivé, smrt přinášející přírodě. Požárům, povodním, lavinám a zříceným zdem, které ve svých dílech nechá dopadnout na lidstvo, korespondují prázdná klišé a "zpustlé krajiny slov", jež naplňují její romány.V knize Die Kinder der Toten z roku 1995, jejím vrcholném díle, v němž procházejí obživlí mrtví zemí a které má ne náhodou satanistických 666 stran, kritizuje rakouské nevyrovnání s nacistickou minulostí a poukazuje na spoluzodpovědnost za holocaust.

SOUDRUŽKA ELFI

"Triumf! Výborně, naše soudružko Elfi!
Nezapomenutelná Rosa Luxemburgová si může v ráji mnout ruce.Věčná pochodeň proletářské pravdy bude nesena nervově labilním Faustem až do konečného vítězství," píše čtenář rakouského deníku Die Presse.
Naráží tak na největší kaňku na štítě nositelky Nobelovy ceny. Elfriede Jelineková byla totiž dlouholetou členkou komunistické strany. Svou politickou angažovaností a bezpočtem článků a projevů se tak přihlásila k ideologii neméně nebezpečné, než byl proklínaný nacismus. Několik českých novinářů napsalo, že "vstoupila do komunistické strany, ale záhy její praktiky prokoukla a rychle z ní vystoupila".To je nesmysl.Ve straně byla plných sedmnáct let. Vstoupila do ní naprosto dobrovolně v roce 1974 a vystoupila v roce 1991 "Byla jsem užitečným idiotem," prohlásila tehdy a své členství omlouvala i později dost naivně.

NA SMÍR JE POZDĚ

Přestože se už Jelineková za komunistku nepovažuje, za politickou autoritu je mnohými považována nadále. "Nechci být žádná autorita, autority je třeba ihned svrhnout!" Jako levicová radikálka je protipólem rakouských národních vlastností - neprovinciální, nezakořeněná, feministická, elegantní. Miluje japonskou módu, protože móda je podle ní antitezí k nacizujícím krojům a koženým lacláčům. Sport se jí hnusí natolik, že mu věnovala své vrcholné divadelní dílo Sportstück. Ještě víc se jí hnusí Rakousko.
"Na usmíření s Rakouskem je příliš pozdě.
Moje nenávist je směřována proti rakouské prolhanosti. Oficiální Rakousko nikdy nebylo zemí pro mě, vždy se převalovalo okolo mě, ale já jsem nikdy nebyla uvnitř."
Největším politickým nepřítelem Elfriede Jelinekové je populista Jörg Haider, jehož už v roce 1991 označila za mladého nacistu.
O vládnoucích lidovcích hovořila jako o "homoerotickém spolku darebáčků". Haiderova FPÖ nechala vytisknout v roce 1995 bilboardy s textem: "Milujete Scholtena, Jelinekovou, Häupla, Peymanna, Pasterka ... nebo umění a kulturu? Svoboda umění místo socialistických státních umělců!" Jelineková vydala rok nato zákaz uvádění svých her v Rakousku, o šest let později svůj zákaz stáhla. Poté, co FPÖ vstoupila do rakouské vlády, požadovala Jelineková od Evropské unie, aby Rakousko naprosto izolovala.V posledních letech se přestala k domácí politice vyjadřovat. "Rezignovala jsem, neboť tady člověk jako umělec nemůže politicky změnit zhola nic. Naštěstí se pravičáci zničí sami." Je jen otázka času, kdy si svou "rezignaci" rozmyslí. Jinak by to ani nebyla ona.