Malá mořská víla

Je sama, bez sester, bez babičky a bez tatínka, krále vodní říše. Neschopna mluvit. S nově vyčarovanýma lidskýma nohama, které ji při každém pohybu bolí, jako by chodila po nožích. Bolest nesmí dát najevo. Vydává se hledat prince, jemuž předtím zachránila život a bez kterého nechce žít. Odchází z království svého dětství, aby zjistila, že ve světě lidí, po jakém tolik toužila, nebude nikdy ani milovaná, ani pochopená. Princ si vybere jinou nevěstu a víla se díky kletbě promění v mořskou pěnu. Musí tak zůstat tři sta let. Pak možná získá nesmrtelnou duši.Taková je hlavní hrdinka slavného příběhu pro děti, MALÁ MOŘSKÁ VÍLA.
Hans Christian Andersen o ní řekl, že je to jediná z jeho pohádek, která ho skutečně dojímá.

SOCHA BEZ HLAVY

Tato z nejslavnějších pohádek severského klasika má dokonce svou sochu. Do hlavního města Dánska se na ni přijíždí každý rok podívat milión lidí. Dívku, která má napůl nohy a napůl ploutve, vytvořil sochař Edvard Eriksen. Modelem mu byla jeho nahá manželka - baletka. Plastika bronzové víly na kodaňském nábřeží byla odhalena v roce 1913. Zaplatil ji velký milovník umění a mecenáš Carl Jakobsen, zakladatel dánského pivovaru Carlsberg. Netušil, že se Malá mořská víla stane něčím důležitějším než jen symbolem přístavního města.
Odráží se na ní nálada lidí, politické klima, události ve světě. Nejenže se stává častým terčem sprejerů, kteří ji ničí barvami. V roce 1963 jí neznámí výtržníci uřízli hlavu poprvé. Nikdy se nenašla, a tak víla dostala hlavu novou.V roce 1984 přišla stejným způsobem o paži, v roce 1990 se ji znovu kdosi pokoušel připravit o hlavu, ale neúspěšně, zůstala jen rýha v bronzu. O poslední popravu se vandalové pokusili v roce 1998, to se však původní hlava našla a byla přivařena na místo. Odpovědnost tehdy svalovaly na dánskou vládu feministky, byly ale odmítnuty s odůvodněním, že na sebe chtějí pouze připoutat pozornost.
Jedenáctého září 2003, dva roky po teroristických útocích na Ameriku, odstřelil někdo Malou mořskou vílu z jejího kamene.
Pravděpodobně dynamitem. Naposledy se o ní mluvilo nedávno, v prosinci 2004.
Ovšem ne v souvislosti s nacházejícím výročím narození i smrti Hanse Christiana Andersena. Loni v zimě totiž sochu víly kdosi zahalil do burky, tradiční pokrývky hlavy žen v islámských zemích. Depresívní černá rouška na obličeji sošky menší než člověk měla symbolizovat jedinou, alarmující otázku: Co bude dělat Turecko v Evropské unii?
Socha Malé mořské víly to nemá ve světě lidí jednoduché, stejně jako to neměla jednoduché pohádková bytost, kterou představuje Hans Christian Andersen (2. 4. 1805-4. 8. 1875) sám.

SMUTNÉ PŘÍBĚHY

Jeho pohádky a vyprávění pro děti se poprvé objevily v laciném paperbackovém vydání v roce 1835. Když dopsal první čtyři pohádky, mezi nimiž byla i Princezna na hrášku, svěřil se v dopise příteli: "Napsal jsem pár příběhů pro děti. Oersted (slavný fyzik a spisovatelův rádce - pozn. aut.) říká, že mě tyhle pohádky udělají nesmrtelným, protože jsou tím nejlepším, co jsem kdy napsal; já si to ale nemyslím." Od té doby vydával Andersen, do té doby autor neúspěšných her, románů a libret, každé vánoce novou knížku dětských příběhů, až do roku 1872.Třetí díl Pohádek a vyprávění pro děti, publikovaný poprvé v roce 1837, znamenal zásadní zlom v jeho kariéře: obsahoval totiž Císařovy nové šaty a Malou mořskou vílu.
Americká spisovatelka a editorka dětských knížek Terri Windlingová uvádí ve své stati Otec moderní pohádky několik důvodů, proč Andersenovy pohádky vyvolaly v polovině devatenáctého století takovou senzaci. Po Evropě tehdy panovalo předsvědčení, že příběhy pro děti mají vyučovat, poučovat, didakticky vysvětlovat důležitost dobrých mravů a morálních hodnot. "Andersenovy magické pohádky chutnaly jako čokoládový dort po dietě z celozrnné ovesné kaše. Jeho hlas vypravěče promlouval k dětem povědomě, měkce, spiklenecky. I když obsahují křesťanské motivy (typické pro prózu devatenáctého století), jsou jeho pohádky obdivuhodně zemité, anarchické, někdy dokonce amorální: komické, cynické, fatalistické," píše Windlingová.
Pohádek napsal sto padesát šest. Byly přeloženy do sto čtyřiceti pěti jazyků, uvádí webová stránka Muzea Hanse Christiana Andersena v Odense. Ošklivé kachňátko, Sněhová královna, Cínový vojáček, Princezna na hrášku, Slavík.Témata spisovatel čerpal z tradice, a především z vlastní fantazie. Jeho příběhy se neodehrávají kdesi daleko v cizí zemi za časů bylo nebylo jako pohádky jeho německých současníků bratří Grimmů, ale teď a tady.V magických a přitom současných, obyčejných kulisách. Vždyť co může být pro dánské děti snadnější než představit si vílu v ledovém moři.
I když mají Andersenovy příběhy svůj nezpochybnitelný, seversky drsný humor, hodně z nás si pamatuje ty nepříliš veselé části. Holčička se sirkami umře, s ošklivým kachňátkem si nikdo nechce hrát. Ne nadarmo i dospělí brečeli, když jim Andersen čítával své pohádky nahlas.
Andersen totiž, uvádí znalkyně jeho díla Terri Windlingová, psal - podobně jako později J. M. Barrie, autor Petera Pana - příběhy pro děti a přitom do nich opatrně a velmi obratně začlenil komedii, sociální kritiku a satiru zacílenou na dospělé.V této tradici pokračují i současní pohádkáři, za všechny J. K. Rowlingová. "Chytím se myšlenky pro dospělé," vysvětloval kdysi průkopník Andersen, "a potom vyprávím příběh malým, ale vždycky mám na paměti, že otec i matka často poslouchají a že jim musím dát taky něco, o čem by mohli přemýšlet." Ale přečtěte si pár jeho pohádek a uvidíte. Andersen nemluví k dospělým: mluví k dítěti, které v každém z nás zůstává celý život.

DVOJNÁSOBNÝ OUTSIDER

Malá mořská víla se snaží žít normální, láskou naplněný lidský život. Jackie Wullschlagerová, autorka Andersenovy nejnovější, před čtyřmi roky vydané monografie Život vypravěče, však víc než předešlí Andersenovi badatelé zdůrazňuje jediné: Andersen nikdy takový život neměl. "Jedině znalec bolesti mohl napsat o tajném utrpení Malé mořské víly," uvádí tato britská literární vědkyně a publicistka. Andersenův život byl dosud znám hlavně z jeho vlastního, malebného životopisu Pohádka mého života, podle kterého vznikl později muzikál a v roce 1952 slavný, americký, idealistický film. "Byla jsem šokována, jakou sacharínovou image máme o jeho osobnosti, kterou vůbec nespojujeme s jeho tragickou, hlubokou,myšlen kově bohatou a provokativní tvorbou. Proto jsem začala svůj výzkum," popisuje v interview Helen M. Jeromeové Wullschlagerová, jež považuje jeho pohádky, především Malou mořskou vílu a Ošklivé kachňátko, za částečně autobiografické.
Literární kritička deníku Financial Times Wullschlagerová mluví ve své knize o Andersenovi jako o dvojnásobném outsidrovi: v dětství a mládí trpěl nepředstavitelnou chudobou a sociálním ponížením, celý život pak strádal citově - homosexuální orientaci musel v biedermaierovském Dánsku tajit.
Andersen se nikdy neoženil. Neměl děti.
Přes platonická poblouznění do žen i mužů zemřel pravděpodobně jako panic.Veřejně byl zamilován do dvou žen: do sestry svého přítele ze studií, která se však brzy zasnoubila s jiným, a švédské zpěvačky Jenny Lindové, s níž se nakonec jen přátelil.V soukromí ho více zajímali muži: první a velmi zásadní byl syn jeho mecenáše Edvard Collins, dále prý student teologie a o mnoho let později mladý tanečník. Právě Wullschlagerová poprvé spojuje motiv Malé mořské víly a jejího "vyříznutého jazyka" s Andersenovým traumatem. Nikdy nebyl schopen veřejně vyznat lásku člověku, kterého miloval. Autorka píše také o tom, že kdyby žil Andersen dnes, jeho život a tvorba by vypadaly úplně jinak: "Bez enormní represe jeho doby by mohl veřejně přiznat, že je homosexuál. (...) Možná že by dnes bral antidepresíva a byl by šťastnější. Ale nenapsal by svoje pohádky," říká britská autorka, která se kvůli Andersenovi naučila dánsky.
Jeho pravděpodobná homosexualita - či asexualita - však nebyla jediným traumatem, které prožíval. Je příznačné, shodují se všichni jeho badatelé, že s myšlenkou "i dítě má právo mít svůj názor a svoje pocity" přišel právě nesmírně chudý Andersen. Děti byly v devatenáctém století považovány za skupinu, jež si nezasluhovala žádnou zvláštní pozornost ani péči. Andersen začal jako první (a za to ho obdivoval i Charles Dickens) vyprávět pohádky jejich očima. Umožnil jim svobodně promluvit. Svými pohádkami razantně prosazoval skutečnost, že i děti mají vlastní myšlenky, nápady, fantazie, že mohou strádat, trápit se i trpět. Věděl, o čem mluví.
Narodil se přede dvěma sty lety 2. dubna v malé chalupě v nejchudší části dánského městečka Odense na ostrově Fynu, jednom z pěti set dánských ostrůvků. Jeho otec se snažil uživit jako švec, jeho maminka pradlena, o mnoho let starší, už měla nemanželskou dceru. Jeden z jeho dědečků byl šílený. Žili v jedné místnosti. Jídlo měli vždycky, ale nikdy ho nebylo dost. Když mu bylo jedenáct, otec zemřel. Z matky se stala alkoholička, zemřela ve starobním útulku v roce 1833.
Andersenova nevlastní sestra se živila jako prostitutka a svého bratra vyhledala až v době, kdy byl slavný. Krátce potom, v roce 1846, zemřela také.
Andersen se od dětství učil scény z divadelních her a básně jen proto, aby je mohl přednášet na večírcích v "lepší společnosti" maloměsta Odense. Rád a dobře také zpíval (stejně jako Malá mořská víla), což mu otevíralo dveře do bohaté společenské smetánky, kam byl zván pro krátké zpestření večera.
I Andersenova první léta v Kodani znějí jako z románu Charlese Dickense. Přes den studoval nebo se zoufale snažil uplatnit v divadle. Večer zase recitoval a zpíval pro pobavení bohatých.V noci odcházel do svého pokoje v chudé a ošklivé čtvrti, kde si místo jídla kupoval knihy. Neúspěšné se snažil napsat tragédii a pár dalších divadelních her, studoval tanec na Královské divadelní baletní škole, zpíval.V sedmnácti se mu však změnil hlas a příliš vyrostl: ze školy ho vyhodili a přidali informaci, že na jevišti nemá žádnou budoucnost.
Postupně se mu sice podařilo získat vzdělání, spolehlivého mecenáše, cestoval, začal psát, ale touha "dostat se do lepších kruhů" jej neopustila ani ve chvíli, kdy už v nich dávno byl a svou celoevropskou proslulostí je i spoluvytvářel.
Od dětství až do zralého věku velmi toužil po slávě: "Mé jméno začíná postupně zářit a to je jediná věc, pro kterou žiji. Bažím po slávě stejně, jako chudák baží po zlatě," napsal v roce 1837, kdy poprvé vyšla jeho Malá mořská víla. Nikdy nevěřil, že mu právě pohádky zaručí nesmrtelnost. Byl by snad aspoň rád, kdyby věděl, že má stovky ambasadorů v různých zemích, že jeho dvousté narozeniny se teď slaví nejen v Dánsku u sochy Malé mořské víly, ale na celém světě.