Zatčení Keithe Richardse

KEITH RICHARDS je rock’n’rollová legenda a ikonický „zlý kluk“ popkultury. V říjnu 2009 byl časopisem TIME označen za čtvrtého nejlepšího kytaristu všech dob, přesto to, co fanoušky Rolling Stones (a rozhodně nejenom je, co si budeme povídat) zajímá nejvíc, jsou neuvěřitelné historky, které Richards zažíval, a především vytvářel na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Richards byl v tomto období obviněn z trestných činů souvisejících s drogami celkem pětkrát – poprvé v roce 1967, naposled v roce 1978, kterýmžto rokem se také uzavírá nejdivočejší část jeho rock’n’rollové kariéry. O Richardsovi v tomto období existuje klasický citát nejslavnějšího rockového kritika té doby Nicka Kenta: „Keith byl tehdy velká byronovská postava. Byl šílený, všeho schopný a bylo hodně nebezpečné být v jeho blízkosti.

“ Vlastně už od devadesátých let se čekalo na to, kdy vydá Keith Richards svoji autorizovanou biografi i, jež by právě šílenství, které Stones v dobách největší slávy pronásledovalo, mapovala.

Všichni se mohli zaradovat na podzim loňského roku, kdy vyšla rozsáhlá autobiografi e Life, kterou Richards napsal spolu s novinářem Jamesem Foxem. Jde o fantastické čtení, jež čtenáře uvádí nejen přímo do víru dění na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale popisuje i další, novější události, včetně onoho slavného pádu ze stromu, ke kterému došlo v roce 2006 a jenž posunul evropské turné Rolling Stones o několik týdnů.

Jako důkaz, že Keith je nejen výborný kytarista, ale i vypravěč, poslouží epizoda z roku 1975, k níž došlo během amerického turné kapely:

VSTŘÍC NABITÉ BROKOVNICI

Proč jsme zastavili na oběd v restauraci 4-Dice v městečku Fordyce v Arkansasu právě během víkendu, kdy slavili Den nezávislosti? A vlastně proč jsme tam vůbec stavěli s tím, co jsme zažili posledních deset let, kdy jsme projížděli touhle částí Ameriky, známou jako Bible Belt? Městečko Fordyce. A Rolling Stones v každém policejním hlášení v Americe. Každý policajt v Americe nás chtěl za každou cenu dostat, jen aby získal povýšení za to, že v rámci své vlastenecké povinnosti zbavil Ameriku těchhle malých anglických hajzlíků. Byl rok 1975, brutální doba, plná bojů. Hon na Rolling Stones ale začal už během našeho předchozího amerického turné, pojmenovaného STP, v roce 1972. Už tehdy nám připisovali výtržnosti (pravda), občanskou neposlušnost (pravda) a nezákonný sex (ať už to znamená cokoliv) plus další násilnosti po celých Spojených státech. Za všechno jsme prý mohli my, obyčejní muzikanti. Vyvolávali jsme rebelii dospívajících, kazili jsme Ameriku, a tak bylo rozhodnuto, že další naše turné bude zakázáno. Bylo to za Nixona, kdy se tyhle věci řešily jako zásadní politická záležitost. Nixon tehdy osobně poslal svoje lidi na Lennona, o němž si myslel, že mu může prohrát volby. My jsme naproti tomu byli, jak se náš právník dozvěděl ofi ciální cestou, nejnebezpečnější rock’ n’rollová skupina na světě.

Už o pár dní dřív nás náš právník Bill Carter dokázal dostat z problémů, které nám uchystali policajti v Memphisu a San Antoniu. A teď to vypadá, že si Fordyce, městečko se 4837 obyvateli a školním znakem obsahujícím jakýsi červený hmyz, připíše v závodě o naše dopadení první místo. Carter nám říkal, abychom radši vůbec nejezdili přes Arkansas a už vůbec nesjížděli z dálnice. Upozornil nás, že v Arkansasu se nedávno pokusili přijmout zákon, který zakazoval rock’n’roll. No a my si šněrujeme po vedlejších silnicích v úplně novém, jasně žlutém Chevroletu Impala. V celých Spojených státech pravděpodobně nebylo hloupější místo, kde se stavit na oběd v autě naládovaném drogami, než tady – v konzervativním, jižanském buranově, kde nemají rádi cizince. A už vůbec ne, pokud vypadají jinak než oni. V autě se mnou byl Ronnie Wood, pak Freddie Sessler, můj velmi dobrý přítel, jehož jsem bral téměř jako svého otce, a Jim Callahan, který byl roky šéfem naší ochranky. Byli jsme na cestě z Memphisu do Dallasu, kde jsme měli další den hrát. Jeli jsme autem jednak proto, že nám to doporučil náš pianista Jim Dickinson. Byl z Jihu a tvrdil, že tamní krajina je prostě nádherná. A navíc jsme za sebou měli příšerný let z Washingtonu do Memphisu, při němž byly velké turbulence, lidi v letadle křičeli a plakali, fotografk a Annie Leibovitzová si rozbila hlavu a po přistání došlo na líbání asfaltu. A já fetoval ještě víc než obvykle ...

Takže jsme jeli autem a musím říct, že speciálně já a Ronnie jsme se zachovali jako hlupáci. Vlezli jsme do restaurace, sedli si, objednali a pak šli společně na záchod fetovat. Prostě abysme se dostali trochu do nálady. A jak nám to najelo, zasekli jsem se na záchodech asi na 40 minut. Neměli jsme náladu na jídlo ani na ostatní hosty, tak jsme prostě zůstali na záchodě, bavili se a smáli a tak. A to je něco, co se tam prostě nedělá. Nebo alespoň ne tehdy. Upozornilo to na nás a někdo zavolal policajty. Když jsme odjížděli, už tam stálo černé auto bez značky, a jak jsme odrazili od chodníku, ozvaly se sirény, všude policajti a my najednou koukáme do hlavní nabitých brokovnic.

KOKAIN, KAM SE PODÍVÁŠ

Já měl džínovou čepici, která měla takové malé kapsičky plné drog. Všechno bylo plné drog. Když byste sundali dveřní panely u auta, vypadly by na vás pytlíky s koksem, trávou, peyotlem nebo mescalinem. Ježišmarjá, jak se z tohohle dostanem? Tohle byl ten nejhorší možný scénář. Měli jsme vůbec kliku, že jsme se dostali do Států na tuhle šňůru. Naše vstupní víza byla platná jen díky Billu Carterovi, jenž se za ně zaručil. Jestli nás seberou za drogy, odpovědnost padne na něj.

Nebral jsem tehdy tvrdé drogy, před turné jsem abstinoval a dodneška nevím, proč jsem tehdy tak riskoval a tahal to všechno s sebou. Lidi v Memphisu mě zásobili drogami a mně se prostě nechtělo se jich zbavit. Ale narvat jimi auto po střechu jako nějaký rádobydealer? Ještě si pamatuju, jak jsem sundával panely ve dveřích a všechno to tam rval. Přitom to nechápu, protože peyotl nepatřil nikdy mezi drogy, které by mne braly. V čepici jsem měl hašiš, nějaké barbituráty a trochu koksu. Policajty jsem přivítal tím, že jsem smekl čepici a zamával s ní. Pilule odlétly do křoví. „Dobrý den, strážníku (mávání čepicí). Moc se omlouvám, porušil jsem nějaký místní zákon? Odpusťte mi to prosím, jsem Angličan, neznám to tu. Nejel jsem na špatné straně silnice?“ To mi pomohlo zbavit se drog v čepici. Tedy jejich části. A je to znejistělo. Ale jenom na chvíli. Všimli si, že v autě máme lovecký nůž, což těm prolhaným šmejdům později stačilo na obvinění z nedovoleného přechovávání zbraní. A pak nám řekli, ať jedeme za nimi do garáží někde pod radnicí. Jeli jsme za nimi a jsem si jist, že nás bedlivě sledovali. Takže jim možná neuniklo, jak cestou nenápadně vyhazujeme další drogy z auta.

V garážích nám nejdřív řekli, ať vyndáme z auta všechny svoje věci. První šel Ronnie, který měl nějakou malou příruční tašku, nebo co. Jenže už předtím vysypal všechny svoje drogy do krabičky s papírovými kapesníky. Když lezl z auta, stihl mi jenom pošeptat: „Je to pod sedadlem řidiče.“ Pak jsem šel já, ale já v autě nic neměl. Tak jsem jenom hrábl pod přední sedadlo, že se postarám o Ronnieho drogy. Jenže jsem nevěděl, co s tou zasranou krabicí mám udělat, aby to bylo nenápadný, tak jsem ji jenom posunul dál pod zadní sedadlo. Pak jsem vylezl s tím, že v autě nic nemám. Dodneška nechápu, proč to auto tehdy komplet nerozebrali.

V tu chvíli už zjistili, koho sebrali, ale najednou nevěděli, co si s námi, zahraničními hvězdami, v jejich vazbě počít. Tak začali svolávat policajty z celého státu. Ne že by přitom věděli, z čeho nás obvinit. Navíc jsme začali shánět Billa Cartera a to je trochu rozhodilo. Protože tohle bylo Billovo území. Nedaleko odtud se narodil a znal tu každého státního zástupce, každého šerifa, všechny důležité politiky. Možná už začali i trochu litovat, že se naším zatčením chlubili vysílačkou po celém státě. Před radnicí se začali houfovat novináři. Jedna televize z Dallasu si dokonce najala soukromé letadlo, aby získala náskok. Byla sobota odpoledne a telefonovalo se na všechny strany, co teda s námi. Nakonec se rozhodli, že nás nezavřou, ale nechají nás v ochranné vazbě v kanceláři šerifa. To nám dalo jistou volnost. Ale pořád jsme nenašli našeho právníka. V sobotu byly úřady zavřené, mobily tehdy nebyly. Trvalo celkem dlouho, než Cartera našli.

My se mezitím snažili zbavit zbytku drog. Byli jsme sjetí koksem, takže to byl celkem fofr. V sedmdesátých letech jsem ulítával na čistým, opravdu čistým koksu z laboratoří fi rmy Merck. Výborná, čistá a silná věc. S Freddiem Sesslerem jsme vyrazili na záchod. Dokonce jsme ani nepotřebovali policejní doprovod. Freddie měl lahvičky plný barbiturátů. Ale jak je nervózní, tak mu jedna lahvička vypadne a ty tyrkysově červený pilulky se rozsypou po podlaze. Já se mezitím snažím spláchnout do záchodu všechen kokain, házím tam i hašiš a trávu, ale nechce se to spláchnout, protože tý trávy je prostě moc a do toho najednou všude kolem ty rozsypaný barbituráty, který se pokouším posbírat, ale nejde to, protože mezi Freddiem a mnou je jedna prázdná kabinka, kam nedosáhnu a kde je teď rozsypaných asi 50 pilulí.

„Ježíšikriste, Keithi,“ ozve se odvedle. „Buď v pohodě, Freddie, já už jsem se svých zbavil, co ty?“ „Myslím, že jo, myslím, že jo.“ „Tak sesbíráme ty uprostřed.“ Měli jsme drog jako sraček. Bylo to neuvěřitelný. Kamkoli jsem se podíval, do jakýkoli kapsy sáhnul ... V životě bych nevěřil, že mám u sebe tolik koksu. Největším problémem byl teď Freddieho kufřík. Ležel v kufru auta, který stále nebylo prohledaný, a bylo evidentní, že pokud to udělají, musí najít kufřík a v něm koks. Rozhodli jsme se, že přehodnotíme Freddieho strategii obhajoby, jež spočívala v tom, že se rozhodne tvrdit, že je stopař. Mezitím se venku shromažďoval dav, přijeli se sem na tu legraci podívat lidi z Mississippi, Texasu nebo Tennessee a dav už měl rozměry demonstrace. Stále jsme čekali na Cartera, který už se našel a byl na cestě do Fordyce. A já zatím mohl přemýšlet o tom, proč jsem si nedával pozor a zapomněl na pravidla. Policajti všude, ale především dole na Jihu měli ohromný množství triků, jimiž vás tehdy mohli bez problémů udržet pod zámkem třeba 90 dní. To byl důvod, proč nám Carter říkal, abychom se drželi dálnice ...

ZBYTEČNÁ MILOST

Nutno říci, že toto zatčení, které Richards popisuje, skončilo před soudem osvobozením ve všech bodech obžaloby, včetně toho z nedovoleného držení zbraně, jež soudce stáhl za možnost ponechat si předmětný lovecký nůž. Soudce měl ještě jednu podmínku – Richards a spol. museli uspořádat tiskovou konferenci a následně se vyfotit se soudcem. Ve svých pamětech kauzu uzavírá následovně:

„Byla to klasika, která se Stones stávala pořád. Pro úředníky, kteří nás zatkli a soudili, byly vždycky dvě možnosti. Buď nás mohli zavřít, nebo se s námi mohli nechat vyfotit a pak nás posadit do auta a s policejním doprovodem poslat na hranice státu. Stávalo se nám oboje, přičemž ve Fordyce to byla o vlásek ta druhá možnost. Policie nás davem eskortovala na letiště, kde na nás čekalo letadlo s nahozenými motory a zásobou Jacka Danielse na palubě. V roce 2006 se tehdejší arkansaský guvernér Mark Huckabee rozhodl, pravděpodobně v rámci své snahy ucházet se v primárkách o republikánskou nominaci na prezidentský post, že mi udělí milost za ten třicet let starý incident ve Fordyce. Guvernér Huckabee hraje na kytaru, a dokonce mám dojem, že má kapelu. Což ovšem nic nemění na faktu, že není za co mi udělovat milost. Nebyl jsem tehdy ve Fordyce za nic odsouzen. Nicméně i tak jsem dostal milost. Ale co se, sakra, stalo s tím autem? Naposledy, když jsem ho viděl, bylo v policejní garáži a bylo plné drog. Zajímalo by mne, co bylo dál. Možná nikdy nesundali ty dveřní panely. Možná s ním někdo dodneška jezdí a netuší, že je plné fetu ...“

KEITH RICHARDS:

LIFE

Vydalo nakl. Little, Brown & Company,

576 stran, říjen 2010

Podívejte se na nejlepší kousky Keitha Richardse na reflex.cz/video

PRAVDA O VELKÉM PÁDU Z MALÉHO STROMU

CO JEŠTĚ NAPSAL KEITH RICHARDS V KNIZE LIFE

Letěli jsme ve čtyřech na Fidži, kde jsme měli ubytování na jednom soukromém ostrově. Jednou jsme si řekli, že si uděláme piknik na pláži. Ronnie Wood a já jsme si šli zaplavat, zatímco Ronnieho manželka Josephine a Patti (Richardsova manželka Patti Hansenová, pozn. red.) zařizovaly oběd. Na pláži byla houpací síť, kterou obsadil Ronnie, hned jak jsme vylezli z vody. Já si najednou všimnu toho stromu. Zapomeňte na nějaké řeči o palmě. Byl to takový malý, zakrslý, sukovitý strom, v podstatě jedna velká víceméně rovná větev. Bylo jasné, že se na něm sedává, protože na tom stromu i větvi to prostě bylo vidět. Ta větev mohla být tak dva metry vysoko. Takže já si tak sedím na tý větvi, pomalu osychám a najednou slyším: „Oběd je hotovej.“ Mě v tu chvíli napadlo, že se chytnu větve, kterou mám přímo před sebou, a elegantně se zhoupnu na zem. Jenže mi nedošlo, že mám ruce ještě mokrý a od písku a vůbec, takže jsem se pokusil chytit, ale prostě jsem se nechytil. Dopadl jsem tvrdě na paty a hlavou se zezadu praštil o kmen stromu. Silně. A to bylo všechno. Nejdřív jsem to vůbec neřešil. „Jseš v pohodě, miláčku?“ „Jo, jasně.“ „Prosím tě, příště opatrně.“

O dva dny později jsme jeli na moře a mně pořád nic nebylo. Moře bylo nejdřív úplně klidné, ale jak jsme se dostali dál, najednou začaly být ohromný vlny. Josephine volá, abychom se šli na něco podívat. Jdu za ní a v tu chvíli mě srazí ohromná vlna. Spadnu zpátky přesně do sedačky a v tu chvíli začnu mít příšernou bolest hlavy. „Hele, musíme to otočit,“ říkám, ale pořád se nic neděje. Jenže bolest hlavy neustoupila ani další dny. Já na bolesti hlavy netrpím. Když už mne náhodou bolí hlava, vezmu si aspirin a je to. Vždycky mi bylo líto lidí, jako je Charlie Watts, kteří trpí na migrény. Vůbec nevím, jaké to je, mít migrénu, ale tohle bylo asi hodně podobné.

Později jsem zjistil, že jsem měl strašnou kliku, že mne na té lodi ta vlna trefila. Protože ta první rána o strom mi prorazila lebku a já mohl měsíce dál fungovat, než by se na to přišlo. Nebo než by mne to zabilo, protože tam probíhalo vnitrolebeční krvácení. V noci jsem si vzal aspirin, což byla chyba, protože aspiriny ředí krev. Tyhle věci se naučíte, když se pokoušíte zabít. A pak jsem podle všeho měl ve spánku dva záchvaty, které si nepamatuju. Myslel jsem, že jenom kašlu. Patti se vzbudila, jestli je všechno v pořádku, já řekl, že jo. Pak jsem měl druhý a Patti najednou začala lítat po pokoji a telefonovat. Sice panikařila, ale kontrolovaně. Prostě fungovala. Ukázalo se, že majiteli ostrova se před nějakou dobou stalo totéž, a poznal příznaky. Takže než jsem se nadál, byl jsem v letadle na Fidži, odkud mne poslali na Nový Zéland. Nejhorší let v mém životě byl let z Fidži do Aucklandu.

Přivázali mne na postel, fakticky mne na ní znehybnili a tak mě naložili do letadla. Nemohl jsem se ani hnout a let trval čtyři hodiny. Nešlo jen o tu bolest hlavy, ale já nemohl pohnout tělem. „Sakra, nemůžete mi dát nějaký prášky?“ „Mohli jsme, před startem ...“ „Proč jste to teda neudělali?“ Já nadával jako nikdy. „Dejte mi nějaký prášky na bolest, kristepane!“ „Během letu nemůžeme.“ Takhle jsme si povídali čtyři hodiny. Nakonec jsem se dostal na Nový Zéland, kde už na mě čekal doktor Andrew Law, výborný neurochirurg, jenž byl mým velkým fanouškem. Od té doby, co mne dostal do rukou, si moc nepamatuju, protože mne naprali morfiem. Ale pak jsem se probudil a bylo mi dobře.