Escobarovi kokainoví hroši: Po mrtvém narkobaronovi zůstal problém, který Kolumbie řeší dodnes

Fotograf Édgar Jiménez Mendoza byl Escobarův spolužák ze střední školy. Slovo dalo slovo a Jiménez začal dokumentovat život drogového krále. Sledoval ho jako oddaný stín. Pořídil tisíce snímků – z rodinných oslav, řečnických vystoupení, z cest. Jiménez chtěl věřit, nebo možná i věřil, že Pablo Escobar, který neváhal nechat likvidovat své odpůrce a jehož miliardy pocházely z kokainového byznysu, má dobré srdce a myslí na chudé. Jiménez byl zkrátka loajální. Nebylo třeba ho uplácet ani mu vyhrožovat smrtí. V jeho případě nemusel boss prohodit: „Prachy, nebo olovo!“

Fotograf byl u všech důležitých nebo zajímavých okamžiků. Na začátku osmdesátých let tak nemohl chybět u toho, když si Escobar nechal z USA nelegálně přivézt dva hrochy. Svoji soukromou zoologickou zahradu vnímal jako jakousi Noemovu archu. Na hroší páreček byl pyšný. Samci dal jméno Adam, samici pojmenoval Eva. Jiménez vyfotil Adama a Evu ze vzdálenosti čtyř metrů. Ani ho nenapadlo, že by se mu mohlo něco přihodit, živého hrocha nikdy předtím neviděl. Až když teritoriální býložravci zabili velblouda, uvědomil si, že Adam a Eva nejsou roztomilí nemotorové.

Hacienda Nápoles

Pro staré Egypťany byl hroch ztělesněním boha Sutecha, což nebyl žádný beránek, byl pánem chaosu, války a temnoty. Svého bratra Usira ze žárlivosti zavraždil. Sutecha pak porazil Usirův syn Hor. Staroegyptští lovci se proto na papyrových loďkách vydávali do močálů, aby stvrdili Horovo vítězství nad Sutechem. Ulovit hrocha s pomocí harpun nebyla žádná kratochvíle, šlo při tom o život. Dospělý jedinec váží přes tři tuny. V přírodě si na hrocha kromě lvů a krokodýlů nikdo netroufne.