Hormuzský průliv: Místo, které je důležitě pro světovou ekonomiku. Ovlivňuje cenu benzínu i v Česku
Na světě existují místa, která navštívilo jen několik Čechů. Jedním z nich je Hormuzský průliv, vodní cesta spojující Perský a Ománský záliv. Leží zhruba 4500 kilometrů daleko, tahanice kolem něj ale nedávno zdražily benzín i na českých čerpacích stanicích.
Jednou z nových oblíbených destinací se pro české turisty stal v posledních letech emirát Rás al-Chajma, který je součástí Spojených arabských emirátů. Najdete ho sto kilometrů od populární Dubaje a na stránkách cestovních kanceláří se dočtete, že jeho břehy omývají teplé mořské vlny Perského zálivu. Ve skutečnosti jsou to už ale vody Hormuzského průlivu, jenž se stal kvůli válce v Íránu a omezení plavby tímto místem neuralgickým bodem světové geopolitiky.
Průlivem ještě loni prošlo více než 20 procent světového zkapalněného zemního plynu, 25 procent námořního obchodu s ropou a třetina obchodovaných hnojiv. A pokud se chystáte na letní dovolenou, tak oblast Perského zálivu dodává na náš kontinent polovinu kerosinu, tedy leteckého petroleje. Dlouhodobé omezení jeho dodávek by uzemnilo letadla a mohlo by se stát, že místo do Dubaje pojedete na Šumavu. V každém případě si připlatíme za letenky.
Hormuzský průliv je tak jednou ze strategicky a ekonomicky nejdůležitějších uzlin na světě a najdeme zde největší koncentraci geopolitické absurdity na čtvereční kilometr, jakou naše planeta umí nabídnout. A bylo tomu tak už od starověku.
Pestré dějiny
Samotný průliv a přilehlé pevninské oblasti jsou pro žití brutálně nepříjemným místem. Teploty jsou zde extrémně vysoké, pitná voda je vzácným zbožím a ostře řezané skalnaté pobřeží je na některých místech málo dostupné. Nepříjemnost geografického bodu ale někdy není překážkou jeho možné reálné hodnoty. Například Gibraltar je skála a Suezský kanál obklopuje poušť. Životní diskomfort a uplatněný vliv mohou jít za jistých okolností překvapivě snadno ruku v ruce. Proto kdysi bohatství regionu kolem Hormuzského průlivu nevznikalo z toho, co měl, ale z toho, kudy ostatní museli projet. To druhé platí dodnes, jen k tomu přibyla lukrativní těžba ropy a plynu.
Jeden z nejlepších kartografů středověku, slavný arabský cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta, podle svých zápisků navštívil místa kolem průlivu minimálně dvakrát, a to v první třetině 14. století. Tehdy se tam nacházelo Hormuzské království se sídelním přístavním městem s nepřekvapivým jménem Hormuz. To se pak přestěhovalo na blízký ostrov, který se dnes jmenuje – Hormuz. Samotné království existovalo už od 11. století a rozkládalo se na obou stranách mořského průlivu.
Ibn Battúta ke konci svého života nadiktoval zprávu o svých dobrodružných výpravách, jež dostala poetický název Dárek pro zvědavce, týkající se divů měst a zázraků cest do nich. Běžně je známá jako Rihla, což arabsky znamená cesta. Battúta v ní píše: „Přicestoval jsem do země Hormuz. Hormuz je přístavní město, jemuž se říká také Mughistán, a naproti němu v moři, devět mil od pobřeží, leží Nový Hormuz na ostrově, jehož město se jmenuje Jarawn. Je to velké a krásné město s rušnými trhy – je to přístav, odkud se zboží z Indie a Sindhu odesílá do Iráku, Fársu a Chorásánu.“ Zboží sem a ven proudilo ze všech světových stran. Koření, perly, látky, koberce. Nevíme, zda tomu máme věřit, ale odhaduje se, že to bylo jedno z nejbohatších míst tehdy známého světa. Jeho geografie se ukázala jako možný zdroj zisku a samotný průliv jako výnosná dividenda. To platí dodnes. Chápali to kdysi portugalští a britští kolonizátoři, chápe to dnes Donald Trump, všechny bohaté země Perského zálivu a také íránský islamistický režim.
Vraťme se ale ještě na chvíli do minulosti. V roce 1507 začíná v Hormuzu další část velmi dobrodružného příběhu. Přijíždí Afonso de Albuquerque, portugalský admirál, státník a podle některých studií „největší námořní velitel své doby“. Podnikl nájezdy do Perského zálivu a také vedl první plavbu evropské flotily do Rudého moře. Byl to muž s výjimečným sebevědomím a velmi bezskrupulózní. Když se podíval na Hormuz, projel průliv pod ním a postupně dobyl i některá další místa v širším regionu, pochopil, že kdo kontroluje tuto oblast, dostává klíč k velké části světového obchodu. V Hormuzu se vybíralo už tehdy po staletí mýtné, ale Portugalci zavedli systém cartaz, což bylo licenční uspořádání, jež diktovalo, které přístavy se smějí navštívit, co se smí převážet a komu se smí co prodávat.
Zprávy, jež se nám zachovaly z těch dob, jsou někdy neuvěřitelným čtením. Hormuz se totiž stal „synonymem pro bohatství a luxus“, což mělo vystihovat arabské rčení: „Kdyby celý svět byl zlatým prstenem, Ormus by byl jeho klenotem.“ Město bylo známé také svou prostopášností, jak vyplývá z vyprávění portugalských návštěvníků. Například Duarte Barbosa v 16. století napsal: „Obchodníci tohoto ostrova a města jsou Peršané a Arabové. Peršané jsou vysocí a pohlední a je to ušlechtilý a čestný lid, muži i ženy; jsou statní a pohodlní. Velmi ctí Mohamedovo vyznání víry. Hodně si ale dopřávají, natolik, že mezi sebou chovají mládež za účelem ohavné ničemnosti.“
Anglický spisovatel 19. století Henry James Coleridge navštívil místo při své cestě do Japonska a byl nesmlouvavý: „Hormuz byl domovem nejodpornější smyslnosti a všech nejzkaženějších forem všech náboženství na Východě. Kněží zde byli ostudou svého jména. Arabové a Peršané zavedli a zpřístupnili nejodpornější formy neřesti. Zákonné manželství bylo vzácnou výjimkou. Cizinci, vojáci i obchodníci, odhodili veškerou zábranu ve svém oddávání vášním. Z chamtivosti se stala věda: studovala se a praktikovala ne pro zisk, ale pro sebe samu a pro potěšení z podvádění. Zlo se stalo dobrem a porušovat sliby a nedbat závazků bylo považováno za dobré řemeslo.“
Jenže existují i zápisy, jež to vyloženě popírají. V jednom z nich čteme: „V době příchodu zahraničních obchodníků poskytoval Hormuz nádhernější a příjemnější scenérii než kterékoli jiné město u nás na Východě. Lidé ze všech částí světa si zde vyměňovali své zboží a obchodovali se zdvořilostí a pozorností, jež se na jiných obchodních místech jen zřídka vídají. Ulice byly pokryty rohožemi a na některých místech koberci a lněné markýzy, které byly zavěšeny ze střech domů, bránily jakémukoli nepříjemnému slunečnímu žáru. Indické vitríny zdobené zlacenými vázami nebo porcelán plný kvetoucích keřů či aromatických rostlin zdobily jejich byty. Na veřejných náměstěch byli rozmístěni velbloudi naložení vodou. Perská vína, parfémy a všechny lahůdky na stole byly zajištěny ve velkém množství a orientální hudba zněla v její nejvyšší dokonalosti. Zkrátka, všeobecná opulentnost, rozsáhlý obchod, zdvořilost mužů a galantnost žen spojovaly všechny své atrakce, aby z tohoto města udělaly sídlo rozkoše.“
Každý si ze starých zápisů může vybrat, co se mu líbí.
V 17. století se Hormuzu a okolí zmocnili Britové a pak průliv formálně i neformálně ovládali přes dvě století. Budovali smlouvy s místními vladaři, zajišťovali lodní trasy do Indie a do průlivu umísťovali válečné lodě se samozřejmostí, která je pro britský imperialismus tak charakteristická – jako kdyby byl Perský záliv přirozeným pokračováním Lamanšského průlivu, jen trochu teplejším.
Moderní doba
V posledních týdnech plavbu Hormuzským průlivem ovlivnila válka v Íránu, jež ve dnech nastoleného příměří přešla v blokování této námořní trasy americkým námořnictvem. To má dopad i na ceny benzínu a nafty u nás, protože světové trhy a výrobci a distributoři citlivě reagují na pohyby na burzách. Jenže taková situace nenastala v moderní době poprvé. To jen bývalé komunistické Československo bylo od dění v Hormuzu odtržené, protože jsme ropu a plyn odebírali ze Sovětského svazu a posléze z Ruska.
Například v roce 1951 Írán znárodnil ropná pole a Britové tehdy zablokovali jeho lodě ve výstupu z průlivu.
Írán a Irák (československé zbraně tehdy dostával irácký diktátor Saddám Husajn) se od roku 1980 do roku 1988 vraždily v zákopové válce. Oba státy se rozhodly zasáhnout ekonomiku toho druhého i tím, čeho se každý bál nejvíc: útoky na ropné tankery v Perském zálivu. Už tehdy Íránské revoluční gardy kladly do moře miny, operovaly zde rychlými motorovými čluny švédské výroby, napadaly tankery s pomocí raketometů a lehkých zbraní.
Čtrnáctého dubna 1988 zde najela americká válečná loď USS Samuel B. Roberts na íránskou minu. Jak referovala televizní stanice CNN, jedinou věcí, která pak loď fakticky držela pohromadě, byla hlavní paluba. Čtyři dny poté Washington tvrdě odpověděl operací Praying Mantis (operace Kudlanka nábožná). Šlo v té době o největší americkou námořní operaci od druhé světové války a americké námořnictvo si vyměňovalo palbu s protivníkem přímo na hladině moře.
Už v těch letech bylo výsledkem střetů zjištění vojenských stratégů, že průliv nelze takzvaně vyhrát. Lze ho jen dočasně kontrolovat. Ale kontrolovat Hormuz trvale by znamenalo umístit flotilu doprostřed jedenadvaceti námořních mil navždy. To pravděpodobně nikdo nikdy neudělá. Je to totiž asymetrická hra. Vždy byla a je to tak i dnes. Amerika vedená Donaldem Trumpem má sice nejsilnější vojenské námořnictvo na světě, ale Írán má výhodu domácího prostředí, pomáhá mu už mnohokrát zmíněná geografie a ochota eskalovat situaci způsobem, který může ohrozit celý Perský záliv. A ten je místem, kde se kvůli těžbě a vývozu ropy a plynu přes Hormuz mohou ocitnout v problémech obrovské asijské ekonomiky. Čína, Jižní Korea, Japonsko či Indie. To může mít drtivý dopad na celý svět. Včetně Česka. Hormuzský průliv má neobyčejný vliv na věci, o nichž se nám při pohledu na mapu ani nezdá.
Kudy se pluje
Všechno, co jsme si zatím popsali, vypadá někdy dobrodružně a jindy atraktivně z politického, vojenského a ekonomického hlediska. Ovšem v případě Hormuzského průlivu jde především o technikálie námořní plavby, jež vyplývají z přírodních podmínek. A na těch se nedá nic změnit. Jak to v průlivu při plavbě vypadá?
Aby se snížilo riziko srážky, lodě plující průlivem dodržují systém oddělené dopravy (traffic separation scheme, zkratka TSS). Příchozí lodě používají jeden pruh, odchozí druhý, přičemž každý pruh je široký dvě námořní míle. Průjezdy jsou odděleny dvoumílovou „střední čárou“. TSS se kdysi nacházela v ománských teritoriálních mořích, takže na první pohled by do toho nebezpečný Írán neměl zasahovat. Jenže…
Už v roce 1959 Írán změnil právní status průlivu rozšířením svého teritoriálního moře na 12 námořních mil (to je 22 kilometrů) a prohlášením, že uzná pouze tranzit nově rozšířenou oblastí. V roce 1972 také Omán dekretem rozšířil své teritoriální moře na 12 mil. Co se stalo? Hormuzský průliv tím byl jakoby „uzavřen“ spojenými teritoriálními vodami Íránu a Ománu. Na části chybějí mezinárodní vody. Navíc Írán proti vůli arabských zemí v Perském zálivu prohlásil v sedmdesátých letech ostrovy Velký a Malý Tunb západně od Hormuzu za své, čímž rozšířil kontrolu nad navigačními kanály pro plavbu. A vojensky obsadil i ostrov Abú Músá, který si nárokují také Spojené arabské emiráty. Je to důležité z toho důvodu, že velké tankery potřebují pro překonání průlivu pro plavbu hlubší vody Perského zálivu. V Hormuzu a okolí je hloubka vody od 25 do 220 metrů. Někdejší plachetnice a obchodní lodě, které vozily před staletími koření a další zboží, mohly plout kvůli menšímu ponoru i jinudy, než si to už po desetiletí „přeje“ Írán.
Takže jedno z nejdůležitějších míst světové geopolitiky a ekonomiky bude dobře fungovat pouze tehdy, když bude mír. A když se ostatní s režimem v Teheránu domluví na podmínkách plavby. V případě delší blokády průlivu vznikne krize, kdy ceny nafty a možná jednou i benzínu překročí cenu 50 korun za litr také v České republice. Pokud přijde delší mír, ceny opět klesnou a čeští turisté se vrátí do emirátu Rás al-Chajma a budou se opět koupat v teplém moři na začátku jedné strany Hormuzského průlivu, kde v posledních měsících probíhá otevřená i skrytá válka, jež tolik vzrušuje svět.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
