Coco Chanel a válka: Nad chováním slavné módní návrhářky za 2. světové války stále zůstávají pochybnosti
„Můj styl oblékání je odrazem dnešního života. Je jednoduchý, praktický a elegantní. Žena by se měla oblékat stejně snadno, pohodlně a důstojně jako muž,“prohlásila v létě 1925, Coco Chanel (19. 8. 1883 – 10. 1. 1971). Není pochyb, že slavná francouzská návrhářka udávala v módě tón. O tom, jak se chovala za války, ale panují pochybnosti. 5. května 1921 představila Coco Chanel svůj nejslavnější parfém Chanel No. 5.
„Nebýt Churchilla, tak by Coco Chanel po osvobození Paříže ostříhali dohola,“ prohlásila kategoricky v roce 2012 odbojářka, spisovatelka a někdejší šéfredaktorka francouzského vydání Vogue Edmonde Charles-Roux. „Mademoiselle s Němci nekolaborovala, hned na začátku války zavřela módní dům, nechala otevřený jen butik s parfémy,“ hájili slavnou návrhářku někteří její zaměstnanci. „Pro svého synovce, o němž se šuškalo, že je její nemanželský syn a který se dostal do německého zajetí, by ovšem udělala cokoli,“ mínili další.
Svůj vztah s diplomatem o třináct let mladším, tedy německým agentem s diplomatickým krytím Hansem Güntherem von Dincklagem, Coco Chanel obhajovala: „Od ženy mého postavení a věku nelze očekávat, že bude mužům kontrolovat pas, když hledá partnera.“ Coco Chanel však svoje vyprávění pro novináře a životopisce málokdy kazila pravdou. „Zajímá mě jen to, co bude, nikoliv to, co bylo.“ I její nejbližší věděli, že jsou věci, na něž je zbytečné se ptát. Coco Chanel popárané švy na své pověsti nestrpěla, to si raději vymyslela novou historku nebo poupravila starou. O dokonalý styl dbala až do konce. Z tohoto světa odcházela upravená, nalíčená a rozloučila se s ním větou: „Takhle se umírá!“
Barva fialek
Eugénie Jeanne Dévollesová a Henri-Albert Chanel se živili jako podomní prodejci knoflíků, nití, jehel a stužek. Se svým galanterním zbožím se trmáceli od města k městu. Manželé nebyli, času dost, než se to narodí. V září 1882 devatenáctiletá Eugénie porodila Julii, o necelý rok později, 19. srpna 1883, dala život Gabrielle, z níž vyrostla módní ikona 20. století. „Narodila jsem se na cestě,“ líčila později Coco Chanel. „Ve vlaku,“ upřesnila, respektive mlžila. Proč by těm pisálkům měla vykládat, že se poprvé rozkřičela v chudobinci v Saumuru jako panchart. Dokonce jí úřednice zkomolila příjmení, zapsala Chasnel namísto Chanel. I Gabriellin otec se narodil v chudobinci, i jemu zmršili příjmení a musel pak žádat o opravu.
Je snazší povídat, že otec byl někde za obchodem, než přiznat, že se spakoval, když zjistil, že je Jeanne zase v tom. Hnulo se v něm ale pak svědomí a vzal si ji, to už Gabrielle začala chodit. Do rodiny pak rychle přibyly další děti – Alphonse, Antoinette, Lucien a Augustin. Ve vzpomínkách Coco Chanel figurovala bledá, nemocná matka, jež vykašlává krev na bílý kapesníček, a milující otec, který ze všech svých potomků měl nejraději Gabrielle a říkal jí Coco.
Jeanne se s dětmi uchýlila do rodné Auvergne, kde si malá Gabrielle našla poněkud neobvyklou zálibu. Často v dospělosti opakovala, že každou volnou chvilku trávila na hřbitově. U hrobů, jež vyzdobila lučním kvítím, si hrála s panenkami a představovala si, že všem, kteří tam leží pod drnem, na ní záleží. Coco Chanel vzpomínala, že její matka zemřela, když jí bylo šest let. Ve skutečnosti jí bylo jedenáct a o nemocnou zřejmě musela pečovat. Když v únoru 1895 Jeanne zemřela, její muž byl opět v trapu. Pokud ale chtěl Gabrielle někdo politovat, ohradila se, že není žádný sirotek, má přece otce! Henri-Albert odvezl své tři dcery do sirotčince v klášteře v Aubazine. „Nikdo neprožil tak nepěkné dětství,“ připustila v roce 1946 Coco Chanel. Svého otce, který se znovu oženil a pořídil si další rodinu, však vždy hájila a básnila o bílých šatech s volánky, které jí poslal na první přijímání. Z Ameriky! Často se uvádí, že šít se Coco Chanel a její sestry naučily v klášteře. Není důvod tomu nevěřit.
První šaty, jež si Gabrielle směla pořídit v patnácti podle svého výběru, měly barvu fialek.
Kde je Coco?
V osmnácti Gabrielle z kláštera odešla. Pobývala u příbuzných, rozuměla si se svou tetou Adrienne, která byla jen o rok starší než ona, v Moulins spolu nějaký čas chodily do školy. Jejími nejoblíbenějšími knihami byly romány Na Větrné hůrce, Jana Eyrová a Dáma s kaméliemi, s postavami hrdinek se ztotožňovala. Před světem, jenž ji obklopoval, hledala také útěchu v laciných románcích. Nevěděla co se životem, tak flirtovala se smrtí. Později vzpomínala, že často přemýšlela o tom, že si vezme život – a „způsobí tím rozruch“. Přes týden Gabrielle s Adrienne pracovaly v galanterii v ulici de l’Horloge, občas krejčímu pomáhaly přešívat vojenské rajtky, Moulins bylo plné vojáků. Večer Gabrielle začala vystupovat v pavilónu parku nedaleko kasáren. Zpívala dvě písničky, jednou z nich byla Qui qu’a vu Coco? Coco byl ztracený psík a poněkud neuctivá přezdívka pro drobnou dívku s uhrančivýma očima a hustými tmavými vlasy byla na světě. Coco Chanel však tvrdila, že je za tím mnohem zajímavější příběh. V podání návrhářky byly všechny historky barvitější.
S bohatým mladíkem, vlastníkem dostihové stáje, Etiennem Balsanem, se podle svých vzpomínek seznámila na čajovém dýchánku ve Vichy, když jí bylo šestnáct let a „byla ještě dítě“. Pravda je taková, že Gabrielle – Coco – odešla s Etiennem na jeho panství v Royallieu, když jí bylo jedenadvacet. Těžko říci, jestli tam byla šťastná. Prý stále plakala. S dámami z vyšší společnosti si nerozuměla, kurtizány ji upoutaly svým zjevem a tím, že voněly čistotou. S Etiennovou „hlavní milenkou“ Emilienne d’Alençonovou se nakonec spřátelila. Nejlépe se cítila ve stáji u koní. Začala nosit rajtky, jednoduché košile, jezdecké sáčko. Vymykala se.
V době, kdy Gabrielle – Coco – pobývala na zámku, se její starší sestře Julii narodil v Aubazine syn André. Nikdy neuvedla, kdo je skutečný otec, příjmení v rodném listu zní Palasse. Povídalo se už tehdy, že dítě porodila Gabrielle – Coco. Andrého dcera se na to své pratety (nebo babičky?) však nikdy nezeptala. Věděla, že by žádnou odpověď nedostala. Navíc Coco Chanel se o Andrého starala jak o vlastního. Julie totiž zemřela. Když bylo chlapci šest let, sáhla si na život.
Malé černé
„Ženy, které nosí kalhoty, se mi hnusí! Ukazují tím svou slabost, ne sílu. Jsou nešťastné, protože nejsou milovány. A žena, která není milována, je bezcenná.“ Tenhle staromódní odsudek nezazněl na adresu sličné a obletované Gabrielle – Coco –, jež se na začátku dvacátého století v kalhotách proháněla na koni, vysvobodila ženy z korzetů a vytvořila jedinečný styl. Tohle prohlásila stárnoucí a poněkud zatrpklá Coco Chanel v roce 1969. Pobuřovalo ji, kam ta móda spěje. Mimo jiné ji iritovaly minisukně: „Myslíte si, že ženy budou vypadat mladší, když ukážou kolena a stehna? To mi přijde neslušné. Nesnáším to.“
Když se v roce 1909 seznámila s anglickým gentlemanem Arthurem Capelem a odešla s ním do Paříže, měla na sobě – jak jinak – kalhoty. Na slavnostní večeři si však oblékla modrobílé šaty s korzetem a zapřisáhla se, že už nic podobného nikdy nevezme na sebe. Oba milenci – Etienne a Arthur – vložili prostředky do podniku Coco. Vyráběla klobouky – a dařilo se jí, už v lednu 1910 firmu rozšířila. „Myslel jsem, že jsem ti dal hračku, přitom jsem ti dal svobodu,“ prohlásil prý Capel, který zpočátku podnikání Coco dotoval.
V roce 1915 Coco Chanel zaujala jednoduchými kabátky, rovnými sukněmi. Byla válka, muselo se šetřit na všech frontách. „Móda je stav mysli, měla by být vyjádřením místa a doby,“ říkala Coco Chanel. V roce 1917 si z praktických důvodů ostříhala vlasy. Další změna nastala v jejím osobním životě. Arthur se oženil s mladou válečnou vdovou Dianou Wyndhamovou z vážené britské rodiny, vztah s Coco ale udržoval až do své tragické smrti v prosinci 1919, kdy zahynul při autonehodě. Zdrcená Coco se obklopila černou barvou. Malé černé šaty prý vymyslela při návštěvě opery v roce 1920.
Číslo 5
V uměleckém světě byla Coco jako doma. Když Jean Cocteau uvedl na konci roku 1922 v Théâtre de l’Atelier Antigonu, scénu vytvořil Pablo Picasso, kostýmy pak Coco Chanel. Ocenila je i kritika: „Francouzský šarm Chanel v řecké podobě.“ Picassova manželka, ruská tanečnice Olga, byla stálou zákaznicí módního domu Chanel, sám malíř její tvorbu obdivoval. Milencem Coco byl ve dvacátých letech ruský velkokníže Dmitrij Pavlovič, jeho sestra, velkokněžna Marie, pro ni vyšívala. Slovanská duše Coco okouzlila, sponzorovala představení Svěcení jara. Skladateli Igoru Stravinskému a jeho rodině poskytla také svůj dům. Ruské motivy jsou patrné i v jejích módních kolekcích ze začátku 20. let.
V létě 1920 se Coco Chanel setkala s ruským emigrantem, chemikem a vojákem Ernestem Beauxem, jenž dříve vyráběl voňavky pro carskou rodinu. V Rusku ho proslavil parfém Bouquet Napoléon. Beauxovou doménou se po odchodu do francouzského exilu staly aldehydy. Právě ty tvoří zásadní složku parfému Chanel N°5. Uvádí se, že Coco Chanel požádala Beauxe, aby vytvořil vůni pro výjimečné, výrazné ženy. Chemik v roce 1946 zavzpomínal, že ho inspirovaly severské oblasti Evropy, kde byl za první světové války. „Během polárního dne z jezer stoupala svěží vůně. Zapamatoval jsem si její tón a napodobil jej, což nebylo snadné, první aldehydy byly prchavé.“
Své výtvory předvedl pod číselným označením Coco Chanel, jež si vybrala vzorek číslo 5. Prohlásila prý, že novou kolekci předvede 5. května a že jí to číslo přinese štěstí. Verze příběhu v podání Coco Chanel je trochu jiná. Svůj parfém vynalezla, když se na jihu Francie pokoušela smířit s Arthurovou smrtí. Chtěla parfém, který by voněl růžovými květy, vzpomínkami na vzornou čistotu v domě tety. Později už vyprávěla, že parfém sama namíchala. Svoje zásluhy si připsala i její úhlavní přítelkyně Misia, jež napsala, že složení parfému odpovídá receptuře dvorního voňavkáře Kateřiny Medicejské, Reného Florentského. V každém případě se Chanel N°5 začal vyrábět ve velkém díky bratrům Pierru a Paulovi Wertheimerovým, kteří vlastnili jednu z největších kosmetických firem – Bourjois. Kaňkou na pečlivě budované pověsti domu Chanel bylo, že se své židovské společníky pokusila Coco Chanel za války vyštípat. Už v dvacátých letech se ale nechala slyšet, že ji Wertheimerovi ošidili, že by měla mít větší podíl ze zisku.
Rybářka
„Objevila se slavná Coco – a hned se mi zalíbila. Schopná a milá žena. Celý den se oddávala lovu, po večeři odjela autem do Paříže, dnes zkouší a upravuje šaty na nekonečném množství modelek. Všechno to dělá sama,“ popsal Winston Churchill v dopise manželce setkání s Coco Chanel na lovu jezevců v Mimizanu. Coco byla oficiální partnerkou Hugha Grosvenora, vévody z Westminsteru, s nímž se Churchill přátelil.
S vévodou Coco trávila čas na jeho sídle ve Skotsku a vášnivě rybařila, což se Churchillovi také líbilo: „Rybaří od rána do večera, za dva měsíce ulovila už padesát lososů. Je vážně milá. Já chytám jen samé čudly.“ S vévodou se Coco seznámila v roce 1923 v Monte Carlu a usoudila, že je to on, kdo ji nejlépe ochrání. Módní expanze na britské ostrovy se také vydařila. Modely Chanel nosila britská aristokracie, včetně královské dcery. V červenci 1927 Coco Chanel otevřela v Londýně módní dům a v novinách se spekulovalo, jestli se vévoda s francouzskou návrhářkou ožení. Jenže Coco už bylo přes čtyřicet a aristokrat toužil nejen po milé společnosti, ale také po dědici. Šrámy na srdci si odjela Coco Chanel léčit do Hollywoodu. Producent Samuel Goldwyn jí nabídl smlouvu na milión dolarů. Oblékla herečky ve snímcích The Greeks Had a Word for Them, Tonight or Never a Odborník na lásku. „Učinila chvályhodný pokus ukázat Hollywoodu, co to znamená být šik,“ jak psaly Vanity Fair, a vrátila se do Paříže.
Není čas na módu
Blonďatého hezouna Hanse Günthera von Dincklageho, který měl na ambasádě v Paříži krytí coby atašé, Coco Chanel prý potkala v polovině třicátých let. S manželkou Maximiliane von Schoenebeckovou se po přijetí norimberských zákonů von Dincklage rozvedl, aby mu nekazila kariéru. Byla Židovka. Už v roce 1935 se o něm francouzský tisk zmiňoval jako o špiónovi. Hansova bývalá švagrová Sybille, která se za války provdala za britského důstojníka Waltera Bedforda, ho vylíčila jako uhlazeného lichotníka se srdcem ze železa, jemuž je nejlepší se vyhnout.
Proč si Hans vyhlédl Coco Chanel? Věděl, že ji Winston Churchill pravidelně navštěvuje při svých cestách do Paříže? V září 1939, když začala válka, se Coco Chanel zachovala nekompromisně, svůj módní dům zavřela. „Teď není čas na módu,“ prohlásila. Mnozí jí tehdy vyčítali, že kvůli ní švadleny přijdou o práci, předhazovali jí, že si s nimi vyřizuje účty, protože o tři roky dříve stávkovaly. Když Němci obsadili Paříž, Coco Chanel odjela do domu v Pyrenejích, který koupila svému synovci. André byl na frontě.
Na konci léta Coco zamířila zpátky do Paříže a ubytovala se v hotelu Ritz. Milostný poměr s von Dincklagem navázala v roce 1941. Chtěla, aby pomohl jejímu synovci, který skončil v zajateckém táboře. „Má tuberkulózu, musí se léčit!“ Kromě Hanse se s Němci nestýkala. Sklepy v jejím domě na jihu Francie využívali k úkrytu francouzští odbojáři. Hans ji seznámil s německým důstojníkem Theodorem Mommem a nacistickým přisluhovačem, baronem Louisem de Vaufrelandem, jenž po válce při výslechu uvedl, že Coco Chanel pracovala pro Abwehr. Některý z mužů pak zřejmě dojednal, že Andrého propustili. Theodor Momm chtěl v roce 1944 využít vazeb Chanel na Churchilla, vzkázat mu, že řada německých důstojníků si pokračování války nepřeje. O její madridské misi s označením Modelhutt, jejímž cílem bylo přes řadu dalších lidí předat vzkaz britskému ministerskému předsedovi, však není dost informaci a není jasné, co ve vzkazu bylo a zda byl vůbec doručen.
V srpnu 1944 Coco Chanel navštívili v půl deváté ráno v hotelu Ritz dva francouzští vojáci a odvedli ji k výslechu. Návrhářka požádala svou služebnou Germaine, aby informovala pana Churchilla, pokud by se včas nevrátila. Rozhovor však trval jen krátce, Coco pravděpodobně vojákům ukázala dopisy od Churchilla, což stačilo k tomu, aby ji propustili.
Bývalý milenec Hugh Grosvenor, vévoda z Westminsteru, stejně Coco vzkázal, ať okamžitě opustí Paříž. Uchýlila se do Švýcarska, devět let žila v Lausanne. Svou první poválečnou kolekci představila v Paříži v květnu 1954. Módní kritici na ní nenechali nit suchou. Náruč Coco Chanel ale otevřela Amerika, například Jacqueline Kennedyová začala nosit šaty slavné návrhářky v roce 1955. Růžový kostýmek Chanel na sobě měla i 22. listopadu 1963 v Dallasu…
Coco Chanel zemřela v Paříži 10. ledna 1971. Pohřbená chtěla být v Lausanne. Její hrob střeží pět vytesaných lvů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
