Rok bez léta: Extrémně studený rok 1816 měl zásadní vliv nejen na populaci, ale i na umění a bicykly

Šlo o vůbec největší výbuch sopky v moderních dějinách lidstva. Celý proces se dá jen stěží připodobnit k čemukoli známému: snad pro ilustraci poslouží informace, že před osudovým dubnem 1815 měla Tambora výšku přibližně 4300 metrů, ale v průběhu erupcí se její nadloží propadlo tak, že se výška sopky snížila o kilometr a půl. Na místě je dnes prohlubeň, takzvaná kaldera, s průměrem sedm kilometrů.

Obrovská Tambora začala soptit 5. dubna 1815. Pět dní trvaly stále silnější erupce, které vyvrcholily 10. dubna. Ty v podstatě odpálily vrchol hory, ale ještě neznamenaly konec: menší výbuchy přetrvávaly až do července, kouř z hory stoupal ještě na konci srpna.

Erupce takového rozsahu byla ničivá v mnohem větším měřítku, než lidstvo běžně zažívá. Výbuchy byly slyšet přes 2700 kilometrů ­daleko. Zprávy o katastrofě se ší­řily ovšem mnohem pomaleji, rychleji ani neměly jak: do vynálezu telegrafu zbývala ještě spousta let. Lidé na Jávě, kde byly rány slyšet, se tak prý obávali, že rány pocházejí od děl ohlašujících francouzskou invazi na nizozemské území.

Místo napoleonských ­vojáků ale přicházel prach a kamení. Do atmo­sféry, a dokonce až do stratosféry se uvolnilo nepředstavitelných sto krychlových kilometrů hornin, popela, prachu a plynů. Sopečného popela bylo tolik, že se pod ním bořily střechy domů v okruhu 65 kilometrů, ale dopadal až 1300 km daleko. Obyvatele ostro­va sopečné počínání prakticky vyhladilo: okamžitě zemřelo deset tisíc lidí v přímé blízkosti vulkánu, o dalších desítkách tisíc obětí se mluví v rámci sekundárních následků. Kolem sopky zmizelo vše živé: nejen lidi, ale i zvířata, stromy a další vegetace.

Hlad a smrt