Velký útěk: Z německého tábora v Saganu se na svobodu prokopalo 76 válečných zajatců. Hitler zuřil
V noci z 24. na 25. března 1944 uprchlo z německého zajateckého tábora Stalag Luft III nedaleko města Sagan sedmdesát šest spojeneckých důstojníků. Byli mezi nimi také tři Češi. Téměř všechny ale Němci dopadli. Na Hitlerův příkaz jich bez soudu padesát popravili.
Zajatecký tábor Stalag Luft III vznikl v březnu 1942. Stál uprostřed borového lesa, na písčité půdě, která měla zabránit tomu, aby se z tábora nějaký opovážlivec prokopal tunelem. Po celém obvodu tábora byl dvojitý ostnatý drát. Odtud nikdo neuteče! Většinu z deseti tisíc zajatců tvořili američtí a britští letci, nechyběli tady však ani vojáci z dalších zemí. Podmínky v táboře nebyly nijak drastické, dodržovaly se zde Ženevské konvence, místo několikrát navštívili zástupci Mezinárodního červeného kříže. Spojenečtí letci však nechtěli nečinně čekat na konec války, chtěli bojovat. Začali organizovat velký útěk. Na začátku roku 1943 vznikl tajný Výbor X, do jehož čela se postavil dvaatřicetiletý pilot RAF Roger Bushell, který už dvakrát unikl ze zajetí. Potřetí už to musí vyjít!
V Praze
Když 23. května 1940 Roger Bushell z nebe kryl ústup spojeneckých vojáků k severofrancouzskému přístavu Dunkerque, německé messerschmitty zaútočily na jeho peruť. Během leteckého souboje poslaly britské spitfiry k zemi dva nepřátelské letouny, ale Bushellův stroj byl také zasažen, na účet si ho podle všeho připsalo německé stíhací eso Günther Specht. Osmého června 1940 Roger napsal svému bratrovi Johnu z německého zajateckého tábora Dulag Luft. „Jsem živ a zdráv, a jak je poznat z adresy, jsem válečný zajatec.“ O rok později, v červnu 1941, Roger ze zajetí utekl, zadrželi ho až na švýcarských hranicích. V noci z 8. na 9. října 1941 spolu s navigátorem 311. československé peruti Jaroslavem Zafoukem pak vyskočili z vlaku, který je odvážel do tábora Oflag VI-B. Přes Drážďany, Tetschen-Bodenbach, tedy Děčín, dorazili k Bílině, kde žil Jaroslavův starší bratr. „Tady nemůžete zůstat, všude vás hledá gestapo, musíte do Prahy, znám tam spolehlivé lidi…“
Dva týdny po příchodu Reinharda Heydricha do protektorátu a vyhlášení prvního stanného práva poskytla úkryt oběma letcům rodina technického rady státních drah ing. Otty Zeithammela. Věděli, že tím riskují život. Německý soud vynesl nejvyšší rozsudek nad ministerským předsedou Aloisem Eliášem, v novinách četli jména československých důstojníků, které Heydrich nechal popravit, mnoho sokolských činovníků bylo odvlečeno do koncentráků. Přesto Zeithammelovi neváhali. Zafouka a Bushella schovávali více než půl roku. Devatenáctého května 1942 ale do jejich bytu vtrhlo gestapo. Šli najisto. Udal je bývalý snoubenec Zeithammelovy dcery Blaženy, konfident Miloslav Kraus. „Jsme britští váleční zajatci, vztahují se na nás Ženevské dohody,“ nenechal si líbit gestapácké způsoby Roger Bushell.
Ottu Zeithammela, jeho dceru Blaženu, syna Otakara, manžele Přidalovy, kteří letce zásobovali jídlem, lékaře Zikmunda Neudörfera, jenž jim zajistil falešné legitimace, popravili na kobyliské střelnici 30. června 1942. Týž večer před popravčí četou v Kobylisích stanul spoutaný Josef Mašín, jeho spolupracovníci Josef Líkař, Václav Řehák a Jan Karel, politička Františka Plamínková, historik Otakar Kamper, starosta Loun Josef Fousek a desítky dalších lidí.
Jaroslav Zafouk skončil v kárném táboře v Colditzu u Saské Kamenice, Rogera Bushella umístili v nově zřízeném zajateckém táboře Stalag Luft III. „Jestli se ještě jednou pokusíte o útěk, uděláme s vámi krátký proces,“ hrozili Rogerovi při výslechu na gestapu. To ho nemohlo odradit. Přes Sagan vedla železniční trať, stačí dostat se z tábora…, promýšlel Bushell. Na konci října 1943 ze Saganu uprchl navigátor bombardéru Short S-29 Stirling Eric Williams, kanadský pilot Oliver Philpot a britský kapitán Michael Codner. Trojici se podařilo dostat ze Štětína do Kodaně, pak do Göteborgu a nakonec do Velké Británie. O svém útěku napsal krátce po válce Williams knihu Dřevený kůň i scénář ke stejnojmennému filmu. Jiní útěkáři ale pohořeli. „Musíme vše pečlivě naplánovat a připravit hromadný útěk,“ navrhl Roger Bushell.
Tom, Dick a Harry
Zajatci začali hloubit rovnou tři podzemní tunely. Dali jim kódová jména Tom, Dick a Harry. „Žijeme ve vypůjčeném čase, ale můžeme Němcům ještě pořádně zatopit. Vykopeme tři zatraceně hluboké a dlouhé tunely! Kdyby Němci některý objevili, budeme pokračovat dál,“ vysvětloval Bushell. V plánu bylo, že z tábora najednou zmizí přes dvě stě zajatců. „Všechny nás nechytnou…“
Československý radiotelegrafista u 311. československé bombardovací peruti Arnošt Valenta, který se dostal s osádkou wellingtonu do zajetí 6. února 1941 kvůli navigační chybě, na Bushella zapůsobil. Uměl výtečně německy a měl skvělé organizační schopnosti. Bushell pověřil Valentu, aby postupně, třeba za čokoládu a cigarety z balíčků Červeného kříže, získal různé tiskoviny nutné pro výrobu falešných dokladů. Přes úplatného nebo ochotného německého svobodníka Valenta zajistil dokonce vývojku a ustalovač. Museli padělat na dvě stě propustek. Bylo nutné také ušít z přikrývek od Červeného kříže civilní oblečení, zajistit jídlo, peníze... Do příprav útěku se zapojilo šest stovek mužů. Například sto padesát zajatců mělo v nohavicích plátěné sáčky spíchnuté ze spodků, na konci zatažené šňůrkou, z nichž po táboře nenápadně trousili písek. Byly ho tuny. „Chodíte jak tučňáci!“ říkali jim ostatní. K vyztužení stěn tunelu použili zajatci prkna z devadesáti paland, z padesáti stolů, nástroje na hloubení si vyrobili z tisíců lžic, nožů a vidliček, při stavbě tunelu vybudovali i jednoduché odvětrávání.
Je až s podivem, že rozsáhlé přípravy na útěk Němci nezaznamenali. Nebo si jich všimli a dělali, že je nevidí? Před několika lety se objevila teorie, že Němci záměrně přehlíželi, že se chystá velký útěk, aby mohli přijmout tvrdá opatření, která by ostatní válečné zajatce od podobných úmyslů odradila. V září 1943 Němci odhalili tunel, jenž nesl označení Tom. Byl osm metrů hluboko a měřil už sedmdesát metrů.
Následná inspekce naštěstí Dicka a Harryho neodhalila, a dokonce usoudila, že detekční přístroje, které se používaly při hledání tunelů, nejsou už zapotřebí. Velitel tábora údajně v únoru požádal, aby byly prostory Stalag Luft III znovu důkladně prověřeny, se svou žádostí však neuspěl. Byla to nedbalost, nebo záměr? Major Hermann Glemnitz si prý ale byl jistý, že jiný tunel, než který německé stráže na podzim 1943 objevily při kácení stromů, v táboře není. „Další takhle velký tunel už tady být nemůže!“
Pro jistotu však dvacet letců, kteří se jim nezdáli, Němci přesunuli do jiného tábora. Rogera Bushella vynechali. Nenápadného chlápka, který se šprtal dánská i česká slovíčka a s táborovými ochotníky připravoval představení Pygmaliona, kde měl hrát profesora Higginse, z plánování takové akce rozhodně nepodezřívali.
Tři šťastlivci
Sagan zní cize, když se ale řekne Zaháň, možná si někdo vzpomene na paní kněžnu z Babičky Boženy Němcové. Kateřina Vilemína Zaháňská vlastnila Zaháň v první polovině devatenáctého století. Po smrti Kateřiny Vilemíny v roce 1839 patřil barokní zámek v Zaháni jejím sestrám, Paulině a Dorothee. Těžko říct, jestli si o sto let později některý z československých zajatců uvědomil, že o Zaháni četl ve škole.
V zajateckém táboře u Saganu nebyl pouze Arnošt Valenta, ale i další českoslovenští letci: Ivo Tonder, Bedřich Dvořák, Emil Bušina, Karel Trojáček, Václav Kilian, Zdeněk Procházka, Čeněk Chaloupka, Josef Bryks, Bohuslav Budil, František Burda, Milan Zapletal, Erazim Veselý, Arnošt Zábrž, František Knotek, Emanuel Novotný, Augustin Šesták, Petr Uruba, Gustav Kopal, Vilém Bufka nebo František Cigoš.
Vstupenku na svobodu dostal Ivo Tonder, Bedřich Dvořák a samozřejmě Arnošt Valenta, jemuž se podařilo získat téměř nemožné, a ještě se přidal k partě razičů, kteří hloubili tunel Harry. Na dokončení této únikové cesty se v polovině ledna 1944 soustředila veškerá pozornost, stavba Dicka se zastavila. V březnu 1944 byl tunel Harry prakticky dokončený – byl 111 metrů dlouhý, deset metrů široký a přes půl metru vysoký. Nacházel se devět metrů pod zemí. Zbývalo vybrat den D.
Jako ideální se jevil čtvrtek 30. března 1944. Počasí jim však zkřížilo plány, napadl nový sníh. Roger Bushell rozhodl, že se útěk uskuteční v pátek 24. března v noci. „Šťastnou cestu!“ popřáli kamarádi Valentovi, Dvořákovi a Tonderovi. Snad to vyjde a dostanou se ve zdraví zpátky do Anglie.
Výlez z tunelu se prokopal až v den útěku. Harry měl ústit v lese, ostatně při hloubení narazili na kořeny borovice. Za prvním stromem však bylo asi dvacet metrů volného prostoru, nebylo, kde se ukrýt. Zavládlo zděšení: Tunel je krátký! A na dohled strážní věže! Ale další příležitost už nebude.
Roger Bushell s francouzským pilotem RAF Bernardem Scheidhauerem se z tunelu vyplížili v půl jedenácté v noci. Arnošt Valenta ve dvojici s Henrym Marshallem je následoval. Během šedesáti minut se tunelem protáhlo šest mužů. Pak se vše zkomplikovalo, došlo k závalu a kolem půlnoci kvůli leteckému poplachu zhasla všechna světla v táboře, Harry se ponořil do tmy.
Bedřich Dvořák byl ve dvojici s Desmondem Plunkettem, Ivo Tonder s Johnem Stowerem. Před pátou ráno stráže zaznamenaly podezřelý pohyb a začaly střílet. Michael Shand z Nového Zélandu byl poslední, komu se podařilo utéci. Uprchlo sedmdesát šest zajatců. Pouze tři z nich, Nory Petra Bergsladna, Jense Einara Mullera a Nizozemce Brama van der Stocka, nechytili. Norští letci se přes Švédsko dostali do Londýna, letecké eso Van der Stock díky pomoci nizozemských, belgických a francouzských odbojářů doputoval do Španělska a z Gibraltaru do Bristolu. Okamžitě byl zařazen k 41. peruti RAF a zapojil se do operace Overlord.
Zastřelen na útěku
Po uprchlých válečných zajatcích pátraly desetitisíce německých ozbrojenců.
Bushell a Scheidhauer byli na nádraží v Saganu včas, v půl čtvrté ráno odjeli do Breslau (Vratislavi). Ve vlaku bylo dalších šest utečenců ze Stalagu Luft III. Šestadvacátého března dorazili Bushell s Scheidhauerem na nádraží v Saarbrückenu. Do Francie už to bylo jenom kousek, za chvíli měl přijet vlak. Zatkli je při kontrole dokladů. Velitel gestapa v Saarbrückenu Obersturmbannführer Leopold Spann, který se na začátku čtyřicátých let podílel na vraždění Židů v ukrajinském Mykolajivě, nechal pro Bushella a Scheidhauera rovnou vystavit úmrtní listy. Se svým podřízeným Emilem Schulzem oba muže zavraždil 29. března u silnice. Dovolil jim, aby si vystoupili z auta a mohli poodejít do křoví. Zastřelili je zezadu do hlavy. „Na útěku...“
Adolfa Hitlera útěk ze Saganu rozlítil. Všichni dopadení musí být pro výstrahu co nejpřísněji potrestáni! Hitlerovo přání dorazilo dálnopisem na úřadovny gestapa. „Rostoucí počet útěků zajatých důstojníků ohrožuje naši vnitřní bezpečnost. Pro odstrašující příklad nařídil Vůdce, aby byla více než polovina dopadených důstojníků zastřelena. Po výslechu na gestapu budou odvezeni směrem k jejich zajateckému táboru…“ Leopold Spann se držel instrukcí.
Valenta s Marshallem se kvůli zmatku na nádraží vydali pěšky do protektorátu. Nedaleko Kohlfurtu je 26. března 1944 zastavila ozbrojená hlídka. Valentova brilantní němčina zabrala, jenže Marshall marně předstíral, že je Francouz. Odvezli je do Görlitzu. Poslední březnový den Arnošt Valenta nastoupil na korbu nákladního automobilu s dalšími uprchlíky ze Saganu, Włodzimierzem Kolanowským, Charlesem Hallem, Brianem Evansem, Robertem „Bobem“ Stewartem, Cyrilem Swainem, Georgem McGillem, Patrickem Langfordem, Edgarem Humphreysem a Henrym Birklandem. Předpokládali, že je odvážejí zpátky do tábora. Na křižovatce je zastřelili.
Gordona Kiddera a Thomase Kirbyho-Greena zabili 29. března zlínští gestapáci.
Tondera se Stowerem zatkli v Liberci. Tonder díky štěstí přežil. Strávil osm měsíců na samotce, pak jej poslali do tábora Salag Luft I. Byl odsouzen k trestu smrti, na vykonání rozsudku čekal v Colditzu. V dubnu 1945 jej osvobodila americká armáda. Stowera zastřelili na konci března. Také „na útěku“.
Věstník německé kriminální policie z 5. dubna 1944 oznamoval, že z uprchlých válečných zajatců je ještě stále sedm na svobodě. Byl mezi nimi i Bedřich Dvořák a jeho parťák Desmond Plunkett. „Uprchlíci mají – jako všichni dosud zadržení – velmi dobře zfalšované průkazy… Pátrací orgány se nesmějí nechat splést jejich zdánlivě jistým vystupováním. Je třeba dále prohledávat železniční stanice, hotely v přístavech a ubytovny zahraničních dělníků…“
O Velikonocích 1944 Dvořáka s Plunkettem zadrželi na nádraží v Klatovech. Dvořák při kontrole dokladů prošel, ale vrátil se, když viděl, že se Plunkett dostal do problémů. Vysvětloval, že jeho kamarád je Bulhar, neumí česky. Horlivý četník však povolal německé posily. V květnu oba odvezli do Petschkova paláce a na Pankrác. Dvořáka poslali do Colditzu. Šestnáctého dubna se v bráně tábora Oflag IV-C v pevnosti Colditz objevil americký voják. „To je dobře, že jste tady!“ vykřikl někdo česky. Muž v americké uniformě, Joe Štefan z Nebrasky, se doširoka usmál a česky pronesl: „Jo, kluci, to nám musíte prominout, dělali jsme, co jsme mohli.“
Desmond Plunkett válku také přežil, strašné zážitky z Pankráce a Pečkárny ale poškodily jeho psychiku.
Vraždou padesáti spojeneckých důstojníků se zabýval norimberský soud. Britský důstojník Wilfred Bowes a jeho zástupce Frank McKenna usilovně pátrali po pachatelích. Na stopu je přivedla výpověď jednoho z brněnských gestapáků. V září 1947 před britským vojenským tribunálem v Hamburku stanulo čtrnáct viníků. Dostali provaz. Někteří vrazi ale dopadeni nebyli.
