Karel Sedláček: Zpravodajský důstojník zajistil důležité informace k porážce nacistického Německa
Úspěšný samostatně pracující zpravodajský důstojník musí být, pokud možno, od pohledu zdánlivě bezvýznamný a nenápadný človíček, jenž na sebe nepřitahuje moc pozornosti. Ukázkovým příkladem v historii československé vojenské zpravodajské služby v letech druhé světové války je Karel Sedláček (24. září 1894 až 1. července 1960). Skromný muž, který vykonal více než tisíce vojáků na frontě…
V dubnu 1936 svlékl důstojník Karel Sedláček uniformu a oficiálně opustil řady československé armády, aby pod civilním krytím působil ve Švýcarsku coby předsunutá agenturní ústředna KAZI. Měl falešné dokumenty na jméno Tomáš Selzinger či později Charles Simpson. Pracoval s významnými agenty a jeho zásluhou získala československá rozvědka množství velice cenných informací. Jeho význam však zásadně stoupl především po heydrichiádě, kdy vedle své zpravodajské práce po mnoho měsíců představoval často jediné tenké spojení mezi okupovanými českými zeměmi a vedením zahraničního odboje v Londýně.
Tajemství slovenských dvoukorun
Když Němci v červnu 1942 zlikvidovali radiostanici LIBUŠE paraskupiny SILVER A, musel zahraniční odboj z mnoha tragických důvodů na pravidelné rádiové spojení s domovem čekat až do dubna 1944. Za této zoufalé situace absence spojení se zahraničím šly zprávy českých odbojových skupin (PRNV, Parsifal, Tristan ZY a Jaro) z protektorátu složitou kurýrní cestou po trase Praha–Bratislava–Ženeva–Londýn.
Na Slovensko zprávy převáželi při služebních cestách například konstruktér ČKD Branislav Jokl, prokurista firmy Kulík Viliam Kreibig či ředitel Zbrojovky Karel Staller. Další cestu do zahraničí zajišťoval slovenský demokratický odboj. Zprávy z Čech většinou končily u bratislavského drogisty Otakara Svatoše, který je přenášel na mikrofilmy.
Ty byly nejčastěji ukrývány do maličkých schránek ve vybroušených slovenských dvoukorunách. Do Švýcarska je pak zpravidla vozil ředitel a prokurista firmy Cukrospol Rudolf Fraštacký (krycí jméno Frey), později třeba manželka švýcarského konzula v Bratislavě paní Marie Madeleine Grässliová.
Kurýrů však bylo více, protože pro Slováky nebylo tehdy Švýcarsko nedostupnou zemí. Zprávy politického charakteru končily většinou u československého zástupce při Společnosti národů v Ženevě doktora Jaromíra Kopeckého. Na ty, které měly především vojenský charakter, čekal zase v Sankt Gallenu jistý Charles Simpson z Windhoeku (v dnešní Namibii) – novinář a dopisovatel British and Foreign News Service, který se dlouhodobě léčil ve Švýcarsku.
Tento „novinář“ hovořil perfektně německy, francouzsky a také česky, angličtinu však neovládal. Byl to důstojník československé rozvědky – major Karel Sedláček.
Nepíšící novinář
Karel Sedláček se narodil 24. září 1894 v Bruselu, kde tehdy pracoval jeho otec. V Belgii také žil do svých dvanácti let. Po maturitě na písecké reálce začal studovat ve Vídni lesní inženýrství, ale veškeré Karlovy plány zhatila první světová válka. Musel narukovat do rakousko-uherské armády. V dalších letech prošel ruskou frontou, kde byl raněn, italskou (po přeškolení z pěšáka na ženistu) a nakonec se dostal k opravám mostů v Černé Hoře.
Po válce už ve vojenské uniformě zůstal a záhy se stal důstojníkem zpravodajské služby československé armády. Protože se osvědčil na agenturních ústřednách v Trutnově, Náchodě a České Lípě, byl v hodnosti štábního kapitána na podzim roku 1935 povolán na 2. oddělení hlavního štábu do Prahy, kde byl vybrán pro misi ve Švýcarsku, kde měl v rámci předsunuté agenturní ústředny s krycím názvem KAZI za úkol řídit agenturní síť proti nacistickému Německu.
Ve Švýcarsku působil od jara 1936 pod jménem Tomáš Selzinger jako korespondent agentury Central European Radio, která byla vytvořena pražským ministerstvem zahraničí. Na krytí tehdy ještě štábního kapitána Sedláčka byl pikantní jeden podstatný zádrhel. Pro novinařinu neměl jinak schopný zpravodajec velké nadání, a tak za něj nezbytné články psal vybraný spolehlivý úředník československé ambasády.
Po příchodu Němců do Prahy 15. března 1939 Sedláček nezaváhal a ze Švýcarska do Londýna ihned disponoval významné písemnosti, šifrové klíče a vysílačku. Navzdory zdráhání končícího vyslance, jenž byl ochoten vše předat Němcům, také zachránil tamní zpravodajský finanční fond ve výši asi 380 000 švýcarských franků. I díky těmto prostředkům mohla londýnská zpravodajská skupina plukovníka Františka Moravce rozvíjet svou činnost, když byl ještě zahraniční odboj v samém zrodu.
Tehdy také „pan Selzinger“ zmizel do Londýna, odkud jej však Moravec poslal v dubnu 1939 zpět do Švýcarska, aby pokračoval ve své práci. Tentokrát s novou identitou, kterou mu vytvořili Britové. Vyvstal tu však nový problém – Sedláček jako „pan Simpson“ nehovořil anglicky, což u něj za krátký čas spolu s dalšími problémy vyvolalo určitou psychickou krizi…
V polovině srpna 1939 přijel nakrátko do Švýcarska bývalý Sedláčkův nadřízený pplk. gšt. Oldřich Tichý (do mnichovské zrady vojenský přidělenec ve Švýcarsku). Předal Sedláčkovi řízení některých agentů v Německu a Rakousku, šifrovací klíč a hesla pro spojení. Sedláčka však zastihl zdeptaného. Do Londýna potom Tichý hlásil: „Propadá psychóze, má obavy z okolí, všude v penzionech a hotelích na něho mluví anglicky a on jim odpovídá německy, takže vůči němu vzniká nedůvěra. Činí dojem trpitele a duševně i fyzicky v cizím prostředí chátrá. Navrhuji přemístit ho do Francie, třeba do Besançonu, odkud by mohl svou síť řídit…“
„Pan Simpson“ však svoji krizi překonal, i když jej jistě celou válku také trápilo, že je odloučen od své manželky Marie a syna Jaroslava. Ti to za okupace doma v Klatovech neměli nijak lehké, i kvůli výslechům gestapa a Abwehru. „Otec Moravcovi nikdy neodpustil, že nás nenechal na počátku okupace odvézt pryč jako rodiny ostatních zpravodajců činných v zahraničí,“ vzpomínal před časem Sedláčkův syn. „Studoval jsem na Vrchlického gymnáziu, kde jsem v roce 1942 maturoval. Po celou válku jsme se museli pravidelně hlásit na gestapu v Singerově vile. Za heydrichiády k nám přišli důstojníci Abwehru a vyptávali se na otce. My jsme o něm nevěděli, neměli jsme s ním žádné spojení. Tomu nechtěli věřit. Velmi se divili, že nemáme ani jeho podobiznu, protože se jako důstojník nechtěl fotografovat. Jedině jsme měli kresbu obrysů otcovy tváře, jak je zachytil nějaký kumštýř v pražské hospodě U Fleků. Když jsme jim ukázali tenhle obrázek, považovali to za žert.“
Kryci jméno Tell
Českoslovenští zpravodajci v Londýně zatím obnovili efektivní předválečnou zpravodajskou spolupráci se Švýcary. Nejdříve však museli své švýcarské kolegy ujistit, že po útěku před nacisty v Praze nezanechali žádné dokumenty, které by švýcarskou zpravodajskou službu před nacisty kompromitovaly. Velkou zásluhu na této oboustranně užitečné aktivitě měl právě Oldřich Tichý, který se již ve dvacátých letech spřátelil se spolužákem na pařížské válečné škole Rogerem Massonem. Tento muž pak od roku 1936 jako plukovník řídil švýcarskou zpravodajskou službu a nepřál si, aby jeho zemi spolkl Hitler.
O Sedláčka až do konce války potom doslova „pečoval“ muž s krycím jménem Havelský či Tell. Kapitán Hans Hausamann (1897–1974) byl švýcarský záložní důstojník, zámožný fotograf a majitel zásilkové služby s fotografiemi a zpravodajské agentury, který jako přesvědčený antifašista vytvořil z vlastních prostředků malou zpravodajskou službu Büro Ha, zaměřenou od roku 1935 proti hitlerovskému Německu. Ta se po aktivování Hausamanna do řad švýcarské armády integrovala do švýcarské rozvědky a hrála v ní velice významnou roli.
Hausamann ubytoval svého českého kolegu do ústraní v St. Gallenu u své tchyně, aby unikl nežádoucí pozornosti v zemi, kde hrozilo odhalení. Už v roce 1939 o Hausamannovi poslal Sedláček Tichému zprávu do Paříže, kde mimo jiného psal, že „H. je naprosto a stoprocentně čestný důstojník a člověk“.
V Sedláčkově agenturní síti působilo několik kvalitních německých agentů pod šiframi A-52, A-801 či D-14. Zvláště je dnes odborníky pozitivně hodnocen Willi Lange (D-14), bývalý zástupce starosty Lipska, sociální demokrat, který po útěku před nacisty pracoval pro československou zpravodajskou službu už před válkou. Žil tehdy v Karlových Varech, ale po mnichovském diktátu musel zmizet do Londýna, kde mu naši zpravodajci zajistili britský pas na jméno Harry Johnston, obchodník z Bristolu. S novými doklady a úkoly se přesunul do Švýcarska, odkud opět řídil svou síť v Německu. Hausamann získal povolení k pobytu nejen pro Langeho, ale i pro jeho manželku, a agent D-14 dál získával informace o německé armádě, přesunech vojsk, výrobě zbraní a výrobě v některých průmyslových podnicích. Měl k tomu rozsáhlou síť agentů a jejich často nevědomých zdrojů po celé třetí říši.
Pro Sedláčkovu KAZI ale pracovalo i několik Čechů a Češek trvale usídlených ve Švýcarsku coby znalci prostředí, tipaři, kurýři či nositelé adres pro utajenou poštu.
Švýcarský důstojník Hans Hausamann představoval pro Sedláčka obrovský zdroj cenných informací nejen z Německa, ale také z Itálie, ze Švédska či Finska. Prostřednictvím jeho radiotelegrafistů posílal Sedláček zašifrované telegramy do Londýna.
Hausamann a Sedláček se spřátelili. Brzy si začali tykat a český důstojník někdy vypomáhal svému švýcarskému kolegovi i tím, že si sedl na místo jeho radisty a vysílal či přijímal nezbytné depeše. Sedláček navštěvoval Hausamannovu vilu v St. Gallenu tak často, že se stal členem rodiny. Hostitelovy děti mu říkaly „strýčku Tome“.
Snažili se nenápadně zasahovat i do švýcarské politiky. Hausamann jako demokrat a švýcarský vlastenec pozoroval s obavami aktivity „chcimírů“ mezi politiky, kteří měli pochopení pro hitlerovské Německo a byli ochotni s ním úžeji spolupracovat. Jedním z nich byl tehdy dominantní švýcarský politik Marcel Pilet-Golaz. Kompromitující zprávy o něm od Hausamanna předával Sedláček do Londýna pro britský a spojenecký tisk, aby na Pileta-Golaze vytvářel tlak, který jej měl držet dál od vstřícnější politiky vůči Berlínu.
Švýcarsko bylo tehdy doslova rejdištěm agentů všech válčících stran, a proto museli být oba přátelé velice ostražití i před některými švýcarskými úřady, jež v zájmu respektování švýcarské neutrality vystupovaly nekompromisně proti všem, kteří v tomto směru zemi nějak kompromitovali. Jedním z těchto úřadů byla kontrašpionáž Spolkového policejního úřadu (BuPo – Bundesamt für Polizeiwesen). Tato instituce musela na německé a italské stížnosti zakročovat proti činnosti některých cizinců. BUPO však zároveň sledoval i agenty německé a italské a někteří úředníci před nimi varovali také lidi z Hausamannova okruhu.
Špionážní hry
Sedláček se ve Švýcarsku opravdu nenudil. Od domácího odboje převzal i cenné zprávy o vývoji německých bezpilotních letounových střel V-1 a jednostupňových balistických raket V-2 v Peenemünde, jež po potvrzení informací leteckým průzkumem v srpnu 1943 bombardovalo spojenecké letectvo. Další cenný soubor obdržel Londýn z Prahy od ilegální organizace mládeže ZB (Zbojník/Zpravodajská brigáda), která zpracovala po pečlivém průzkumu přehled, souřadnice a náčrtky všech německých letišť v českých zemích.
Sedláček byl však po celou válku i aktérem mnoha velkých špionážních her a úzce spolupracoval například s německou špionážní legendou Rudolfem Rösslerem (1897–1958). Tento divadelní kritik a majitel výnosné divadelní společnosti měl v Berlíně před odchodem do emigrace jako člen prestižního Herren Klubu mnoho přátel mezi vysokými důstojníky a průmyslníky. Právě někteří z nich byli zdrojem tajných zpráv, jimiž Rössler disponoval. Protože však nebyl vojenským odborníkem, třídil mu je „jeho známý“, Karel Sedláček.
Tyto zdroje často fantastických zpráv, které využívali západní Spojenci a časem i sovětští zpravodajci, však kvůli Rösslerově neúprosné mlčenlivosti dodnes neznáme a po válce je neodhalilo ani pátrání CIA a KGB. Možnými zdroji jsou například němečtí generálové Hans Oster (†1945) z Abwehru a Fritz Thiele (†1944) z vrchního velitelství pozemního vojska (OKH), ale stále jde jen o dohady.
Hořký konec
Od června 1944 předával Sedláček Londýnu i zprávy o pobytu jednotek protektorátního vládního vojska v severní Itálii a informace zběhů, kteří se dostali do Švýcarska. Předtím pomohl zajistit přes Švýcarsko spojení s československým odbojem v okupované Francii. Práce stále přibývalo, ale povzbuzovalo jej, že porážka nacismu se nezadržitelně blíží.
S koncem války skončilo Sedláčkovo utajení, mohl opět obléci uniformu, rychle navštívit Prahu, obejmout manželku, syna a v září 1945 zaujmout v hodnosti podplukovníka funkci československého vojenského atašé ve Švýcarsku. Domů se natrvalo vrátil až v červnu 1947. Chvilku ještě pracoval na zpravodajském oddělení hlavního štábu, ale záhy ho převeleli do Karlových Varů.
Zatímco Sedláčka odsouvali na vedlejší kolej, jeho švýcarský přítel Hausamann v roce 1946 ukončil činnost Büro Ha a opět se zapojil do řízení své prosperující fotografické a vydavatelské firmy. Na univerzitě v St. Gallenu pořádal vojenské historické přednášky o druhé světové válce. V roce 1954 zde založil i prestižní Mezinárodní jezdecké sportovní dny, v jejichž čele stál až do roku 1965. Byl také členem zednářské lóže „Concordia“ a v roce 1973 mu Univerzita St. Gallen udělila čestný doktorát v oboru politologie. Žil v klidu na rozdíl od svých československých kolegů, jež tři roky po válce začal brutálně pronásledovat komunistický režim.
Bývalý velitel zpravodajců František Moravec musel opět emigrovat, Oldřich Tichý skončil na Mírově, generála Heliodora Píku popravili a nic dobrého po únoru 1948 nečekalo ani Karla Sedláčka.
V létě roku 1949 ho vyhodili z armády, jeho syna vyloučili z vysoké školy. V listopadu 1949 podplukovníka Sedláčka zatkla vojenská kontrarozvědka. Ve vazbě musel vypracovat elaborát o svých zahraničních stycích. Po několika dnech byl sice propuštěn, ale 7. ledna 1950 jej příslušníci StB opět sebrali. Následovaly mnohahodinové kruté výslechy za přítomnosti sovětských poradců, kteří chtěli za každou cenu zjistit, zda Sedláček nezná jména těch, kteří za války do Švýcarska posílali přísně tajné informace z Berlína Rudolfu Rösslerovi. Intenzita a brutalita výslechů způsobily, že podplukovník Sedláček byl už 15. února 1950 odeslán do ústavu pro duševně choré v Praze-Bohnicích.
Po velkém úsilí si jej nakonec mohla po podepsání reversu rodina v létě téhož roku odvézt domů do Klatov. Zcela zničený zpravodajec o svém věznění nechtěl s nikým hovořit. Zemřel 1. července 1960 v klatovské nemocnici – bylo mu šestašedesát let. Dne 28. října 1990 prezident republiky Václav Havel povýšil Karla Sedláčka do hodnosti generálmajora in memoriam.
Velmi skromný Karel Sedláček, jak jej charakterizoval jiný významný československý zpravodajec, plukovník Emil Strankmüller, za války nepoužíval střelné zbraně. Nenosil falešné vousy a nevloupal se do nepřátelských objektů s fotoaparátem jako v nějakém laciném špionážním filmu. Přesto výsledky jeho zpravodajské práce patřily k zcela zásadním v boji s Němci.
