Dežo Hoffmann: Dobrodružné válečné osudy fotografa, který vytvořil ikonické snímky The Beatles
Když někdy v první polovině roku 1962 fotograf britského populárního týdeníku Record Mirror Dezider „Dežo“ Hoffmann (24. 5. 1912–29. 3. 1986) pročítal redakční poštu, zaujal ho dopis fanynky, která si stěžovala, že časopis vůbec nepíše o skupině The Beatles. Zašel za svým šéfem s tím, že by se na ně zajel podívat. Ten to ale považoval za zbytečné, protože v Liverpoolu, odkud mladíci pocházeli, se stejně nic zajímavého neděje. Co nastalo, když si Hoffmann cestu prosadil, ukazuje slovenský dokument Patrika Lančariče Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles.
Na začátku šedesátých let stále vládl trend statických, pečlivě naaranžovaných studiových fotografií. Hoffmann se však posadil do trávy v jednom z liverpoolských parků a nechal čtveřici „Brouků“ běhat a skákat po louce. Zrodily se ikonické snímky, které stvořily charakteristický vizuál kapely, a navíc navždy změnily styl popové fotografie. Málokoho by při tom napadlo, že Hoffmann v novém prostředí použil to, co se kdysi jako válečný fotoreportér naučil na frontě.
Pražská stopa
Hoffmannovy fotografie dnes znají milióny lidí po celém světě. Jeho příběh však zná málokdo a u nás je jeho jméno prakticky neznámé, ačkoliv od vzniku republiky až do roku 1949 byl československým občanem. Narodil se 24. května 1912 v Banské Štiavnici v rodině obchodníka židovského původu Lajose (Ľudevíta) Hoffmanna a Kornélie, rozené Schlinové. Dežův otec, který pocházel z Liskové u Ružomberku, těsně před vypuknutím 1. světové války odjel za prací do USA a domů se už nevrátil. Dežo vyrůstal pouze s maminkou. Kornélia s malým synem se ze Štiavnice přestěhovala do Žiliny, kde provozovala trafiku. Doma se zřejmě nejdřív mluvilo maďarsky a teprve později se rodina slovakizovala.
Po měšťance Dežo navštěvoval dvouletou obchodní školu. Její ukončení v roce 1929 mu poskytlo kvalifikaci nižšího úředníka v komerční firmě, což ho ovšem nelákalo a odjel ze Slovenska do Prahy. Později vzpomínal, že se tu stýkal s levicovou uměleckou avantgardou z okruhu Osvobozeného divadla. V roce 1932 se zúčastnil natáčení slavné Extase a údajně se „více spřátelil“ s představitelkou hlavní role Hedwigou Kieslerovou, pozdější hollywoodskou hvězdou Hedy Lamarrovou.
Od zkušenějších kolegů, především od kameramana Otty Hellera, se učil základy filmařského řemesla a zdokonaloval se ve fotografování, které bylo jeho zálibou. Není důvod nevěřit Hoffmannovým vzpomínkám – pobyt v Praze se pro něj stal mimo jakoukoliv pochybnost vstupenkou do velkého světa. Je však zřejmé, že se v hlavním městě musel v prvé řadě potýkat s každodenními existenčními starostmi a naplňování uměleckých ambicí se mohl věnovat jen ve volném čase.
U odvodu, k němuž se musel dostavit na jaře roku 1934 do Liptovského Svätého Mikuláše, uvedl zcela prozaické zaměstnání „knihkupec-účetní“. Povolávací rozkaz, který dostal na podzim téhož roku, také definitivně ukončil pražskou etapu jeho života.
Vojenská písař
Hoffmann narukoval k 9. letce Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika do slovenských Piešťan. Letectvo bylo tehdy obecně považováno za elitní zbraň. Dežo však po skončení přijímače sloužil jako písař v kanceláři a koncem ledna roku 1935 byl přemístěn k Pěšímu pluku 41 do Žiliny. Na konci prvního roku služby se u něj začaly projevovat zdravotní potíže. Krátce před Vánoci 1935 byl poslán na trvalou dovolenou a 12. února 1936 rozhodla superarbitrační komise, že prozatím není schopen v dalším výkonu vojenské služby pokračovat. Znovu měl být jeho zdravotní stav prověřen po dvanácti měsících. Protože se však v únoru 1937 před komisi nedostavil, byl na něj vydán zatykač jako na zběha.
V té době už ale několik měsíců dobrovolně nosil uniformu jiné armády. Na jaře 1936 odjel Hoffmann z Československa, aniž tušil, že odjíždí vlastně natrvalo. Zamířil do Paříže, odkud dostal nabídku, aby pracoval pro 20th Century Fox. V Dežových životopisech se často uvádí, že okamžitě odjel do africké Habeše (dnes Etiopie), kde poprvé působil jako válečný reportér. Je to sice možné, nicméně nezdá se to příliš pravděpodobné.
Habešsko-italský konflikt, který počátkem října 1935 zahájila Mussoliniho invaze do této nezávislé africké země, v té době již končil – počátkem května padla Addis Abeba a Italové se prohlásili za vítěze.
V létě 1936 Dežo odjel do Barcelony, kde se měla ve dnech 22. až 26. července konat takzvaná lidová olympiáda. Po Hitlerově nástupu k moci bylo totiž zřejmé, že XI. olympijské hry, které měly na základě rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru proběhnout v srpnu 1936 v Berlíně, nacistický režim zneužije. Řada levicových sportovců byla rozhodnuta hry, které měly začít prvního srpnového dne, bojkotovat. Místo toho se chystali do Katalánska. Pět dní před zahájením her však ve Španělském Maroku proběhla vzpoura pravicových důstojníků, která se rychle rozšířila i do metropolitní části země. Začala téměř tři roky trvající španělská občanská válka.
Dobrovolník
Dežo zůstal dobrovolně ve Španělsku a nějakou dobu ještě pracoval pro 20th Century Fox. V té době se seznámil s řadou slavných reportérů – například s Marthou Gellhornovou, Gerdou Taro nebo se svým vrstevníkem a v podstatě krajanem Robertem Capou, vlastním jménem Endre Friedmann, pocházejícím z Budapešti. Jeho maminka se narodila ve Veľkých Kapušanech.
Hoffmann však chtěl proti fašistům aktivně bojovat. Několik dní po vzniku mezinárodních brigád španělské republikánské armády, 11. listopadu 1936, do nich dobrovolně vstoupil. Bylo to ve chvíli, kdy Frankovy jednotky postupovaly na Madrid. Během dva měsíce trvajících bojů se republikánům za výrazného přispění vojáků mezinárodních brigád podařilo hlavní město uhájit. Dežo se těchto bojů účastnil v řadách Thälmannova praporu.
Počátkem února 1937 byl pak Hoffmann přemístěn k Dimitrovovu praporu 15. mezinárodní brigády, u něhož sloužil velký počet dobrovolníků, kteří přijížděli z Československa. V jeho řadách zůstal zřejmě až do samého konce konfliktu. Zúčastnil se bojů na řece Jarama ve středním Španělsku, v Aragonii na severu a v Levante na východě u středomořského pobřeží.
Pohyboval se v první linii a několikrát byl zraněn. Nejtěžší zranění utrpěl u Madridu, po němž mu zůstala hluboká jizva na hlavě. Prokázal odvahu, dosáhl důstojnické hodnosti a kromě řadové služby se věnoval filmování a stále více i fotografování.
Na podzim roku 1938 rozhodla španělská vláda o stažení mezinárodních brigád z fronty a jejich následném rozpuštění. Rozhodnutí však bylo později korigováno tak, že odjet mají jen dobrovolníci ze zemí, kde jim nehrozí postih – Čechoslováci se s Němci, Italy a dalšími vrátili na frontu.
V únoru 1939 už bylo jasné, že republikánská armáda je poražena. Po jistém váhání otevřela Francie jižní hranice a do země se valily tisíce uprchlíků, mezi nimi i interbrigadisté. Francouzské úřady je internovaly.
Proti většině
Dežo Hoffmann se dostal do tábora v Saint-Cyprienu a později do tábora Gurs v podhůří Pyrenejí. Tady bylo nakonec soustředěno více než pět stovek československých příslušníků mezinárodních brigád. Od jara 1939 se Francie stala také jedním z center našeho zahraničního odboje. Jeho vedoucí činitelé počítali s tím, že hned po vypuknutí války budou na francouzské půdě zřízeny československé vojenské jednotky, jejichž jádrem se kromě uprchlíků z domova stanou právě interbrigadisté.
Situace však byla mnohem složitější. Dne 23. srpna 1939 došlo k uzavření paktu Molotov–Ribbentrop, který byl ve skutečnosti tajnou spojeneckou smlouvou mezi nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem. Po napadení Polska pak vydala Třetí internacionála závazné stanovisko, jež charakterizovalo válku jako „oboustranně imperialistickou“, přičemž povinností každého komunisty bylo proti ní bojovat.
Komunistická strana Francie (od roku 1943 Francouzská komunistická strana) uposlechla a 26. září 1939 byla její činnost zakázána. V Gurs, kde mezi československými interbrigadisty převládali členové KSČ a jejich sympatizanti, se pokynům z Moskvy bezvýhradně podřídili. Muži, kteří ještě před několika týdny hrdě hlásali, že u Madridu bojovali za Prahu, začali tvrdit, že Československo bylo versailleským bastardem, a odmítali mít cokoli společného s bojem za jeho obnovu. Jen malá skupinka asi tří desítek interbrigadistů se postavila proti této většině a zaujala jasně pročeskoslovenský postoj. Jejím neformálním mluvčím se stal poručík Dezider Hoffmann. Vysloužil si tím léta trvající nenávist komunistických spolubojovníků.
Pařížské byro KSČ, které řídilo činnost československých komunistů v západoevropských zemích, zaujalo v obavě z reakce francouzských úřadů kompromisní postoj. Podle něj bylo místo každého komunisty tam, kde jsou dělnické masy. A ty v té době sloužily v armádě. Z Paříže tedy nakonec přišel pokyn, podle něhož mají interbrigadisté poslechnout mobilizační vyhlášky a narukovat do československých jednotek, které se tvořily v jihofrancouzském Agde.
Hoffmann nakonec zůstal dobrovolně v táboře jako jakýsi styčný orgán československých vojenských úřadů. Do Agde přijel až 13. června 1940. Právě včas, aby stihl evakuaci z poražené země. Krátce po příjezdu československých vojáků na britské ostrovy pak došlo v jejich prvním táboře v Cholmondeley u Chesteru ke vzpouře, již organizovali komunisté. Její jádro tvořili právě bývalí příslušníci mezinárodních brigád, kteří odmítli dále bojovat za osvobození své vlasti. Také tentokrát Dežo jejich jednání odsoudil. Ačkoliv byl ve Španělsku důstojníkem, sloužil v následujících letech v československé zahraniční armádě jako obyčejný vojín, respektive poddůstojník (v květnu 1941 byl povýšen na svobodníka a v říjnu 1943 na desátníka).
Válečná traumata
Hoffmann nejprve sloužil u 1. praporu československé brigády, na jaře 1941 byl přemístěn k náhradnímu tělesu, respektive brigádní štábní rotě, kde vznikla armádní filmová a fotografická služba. Ta odvedla důležitou práci především při propagaci československých jednotek u britské veřejnosti v době, kdy se jednalo o definitivní uznání československé exilové vlády a předmnichovských hranic republiky. I na britských ostrovech se tak Dežo věnoval tomu, k čemu měl mimořádné předpoklady. V březnu 1943 pak navíc absolvoval sanitní kurs u britských jednotek.
Čím déle však válka trvala, tím víc se u něj projevovaly následky starých zranění ze Španělska, a především psychická traumata. V květnu 1944 byl přemístěn k nebojové jednotce. Superarbitrační komise jej uznala schopným k „pomocným službám mimo polní útvar“. Jeho stav se však nadále zhoršoval. V říjnu už zněl verdikt jako „neschopný vojenské služby“ a 22. prosince 1944 byl s diagnózou těžké neurastenie propuštěn do civilu.
V té době měl už rodinu. Poprvé se oženil ve Španělsku, záhy však podle všeho ovdověl. Druhou ženu Lilly potkal nedlouho po příjezdu do Británie, když byla čs. brigáda dislokovaná v lázních Leamington. Manželům Hoffmannovým se narodily dvě děti, dcera Dolores a o deset let mladší syn David. Soužití spořádané britské dívky z ortodoxní židovské rodiny s bonvivánským umělcem Dežem však nebylo příliš šťastné a skončilo rozvodem. Dežo se později znovu oženil, pro ženy měl ale i nadále slabost.
Hvězdná hodina
Po válce se Dežo usadil v Leicesteru, východně od Birminghamu, kde si zřídil obchod s fotografickými potřebami a nahrávací studio. Brzy ale přesídlil do Londýna a začal se živit jako fotograf na volné noze. Zpočátku fotil všechno a spolupracoval s různými tituly, pak se začal specializovat na oblast populární hudby. Od roku 1955 fotil hlavně pro Record Mirror. Koncem 40. let, po roztržce mezi Titem a Stalinem, odjel na pozvání svých přátel z mezinárodních brigád do Jugoslávie a natočil o ní film. Hoffmann sice celý život zastával liberálně levicové názory, komunismus stalinského typu však zcela odmítal. Silně jej ovlivnily maďarské události v roce 1956, během nichž zemi dvakrát navštívil. Po návratu do Británie pomáhal maďarským uprchlíkům.
V květnu 1956 se o Hoffmanna začala zajímat rozvědka Státní bezpečnosti. Pracovníci její londýnské rezidentury s krytím československých diplomatů kolem něj kroužili až do konce roku 1959. Z dochovaných archívních materiálů je zřejmé, že hru rozvědčíků prohlédl a dokázal jim elegantně vyklouznout, aniž se s nimi nějak zapletl.
Jak jsme zmínili v úvodu, jeho hvězdná hodina přišla v roce 1962, kdy díky svému umění pomohl veřejnosti objevit The Beatles. Dokázal vystihnout a vyfotit jejich elán a energii. Žádné naaranžované studiové fotky, někdejší válečný kameraman a fotograf přesně zachytil lehkost, pohyb, radost ze života.
V dalších třech letech byl Hoffmann dvorním fotografem Johna Lennona, Paula McCartneyho, George Harrisona a Ringa Starra. Zafungovala mezi nimi zvláštní chemie – ačkoli byl Dežo o generaci starší, skvěle si s mladíky rozuměl. Oni jej naopak respektovali a podle mnohých svědectví k Dežovi v prvních letech své slávy až vzhlíželi. Hoffmann s Beatles trávil plno času, měl k nim neomezený přístup, takže Dežovy fotografie doslova obletěly svět. Účastnil se i turné Beatles, včetně prvního slavného zájezdu do Spojených států v roce 1964.
Být to dnes, byl by Dežo Hoffmann milionář. On sám však peníze nepovažoval za podstatné a příliš se o svá práva nestaral. Z mnoha svých nejslavnějších fotografií, které používal kdekdo, tak neměl v podstatě vůbec nic a nikdy nezbohatl.
Během natáčení filmu Help! v roce 1965 přišel kvůli malichernému sporu s Johnem Lennonem konec spolupráce. Smířili se až po letech, krátce před Johnovou smrtí. Tehdy však byl Dežo Hoffmann sám hvězda, jakkoliv zůstal skromný. Každý, kdo v šoubyznysu něco znamenal, se od něj chtěl nechat fotografovat – Rolling Stones, Shadows, Animals, Cream, Charlie Chaplin, Louis Armstrong, Jerry Lee Lewis, Bob Marley, Sophia Lorenová, Duke Ellington, Elton John, Jimi Hendrix a další a další… Frank Sinatra údajně letěl do Londýna jen kvůli tomu, aby absolvoval focení v Dežově ateliéru v Sohu.
Počátkem osmdesátých let odešel Dežo na odpočinek. Zůstalo po něm na milión snímků, z nichž je dnes většina uložená v londýnské National Portrait Gallery. Zemřel 26. března 1986 v Londýně a je pochovaný na židovském hřbitově v londýnské čtvrti Golders Green.
