„Důvěra lidská dala mi zde klíč zlatý; tím otevírají se srdce naše. Bez důvěry daří se i sběrateli tak jako plavci bez vesla.“ To kdysi napsal Joža Černík, díky němuž se do dnešních dob zachovaly lidové písně z nejodlehlejších koutů naší země – konkrétně z moravských Kopanic. Napsal to moc hezky. Jenže realita byla mnohdy úplně jiná. Jak on, tak ostatní lovci písniček zažívali při pátrání po zbytku lidových tradic v Čechách a na Moravě nejrůznější příkoří. Od zarytého mlčení venkovanů přes žádosti o peníze, posměch až po zachraňování holého krku. To když podnapilý kopaničár vzal do ruky vidle a začal s nimi milého folkloristu pronásledovat z vrchu do údolí.
Zastavme se na chvíli u pozoruhodného člověka jménem Josef (Joža) Černík. Pocházel ze Staříče, studoval v Uherském Hradišti a poté v Brně u skladatelů Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka. Se zpěvy moravských kopaničářů, oněch bezmála mytických bytostí, na jejichž složité osudy před časem znovu poukázala kniha Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, se seznámil už v dětství. A celý život se k nim vracel. Na moravském Slovácku Joža Černík sebral a zaznamenal dva tisíce písní.
Sběratelskou činnost vyvíjel i jinde, například na Horňácku či kolem Velké nad Veličkou. Zapisoval též slovenské písně z okolí Bratislavy a jako jeden z mála za minulého režimu věnoval pozornost i písním cikánským. Nicméně oblast Moravských Kopanic za Starým Hrozenkovem – to jest Vápenice, Žítková a Vyškovec plus osady pod horou Velký Lopeník – pana profesora fascinovala. Stal se zde natolik proslulou postavičkou, že mu místní dokonce namlouvali nevěstu. „Pěknou Hanušu, mající – prý – sto rýnských a jalovicu. Chodím právě po stezkách, po nichž též ona chodívala. Pohřížen v myšlenkách, vzpomínám na ni. Je prý vdaná. Chová už děti. A nemá se dobře... Jak by se mohla míti dobře – kopaničárka.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
