Charlotta Garrigue Masaryková: Američanka, která stála u zrodu Československa
„Celý život jsem doma a celá moje radost je zdraví a zdar mých dětí,“ konstatovala Charlotta Garrigue Masaryková (20. 11. 1850—13. 5. 1923). Emancipovaná dívka si ale svou budoucnost představovala jinak. Chtěla být klavíristkou. Když se seznámila s Tomášem Masarykem, dlouhé hodiny diskutovali nad esejem Johna Stuarta Milla Poddanství žen. Shodli se s autorem díla, že žena je rovnocenná bytost. Stín 19. století však Masaryk nepřekročil. Předpokládal, že ho oduševnělá a vzdělaná Američanka bude oddaně následovat, bude mu oporou. „Žádný muž není úspěšný bez rad moudré ženy,“ napsal Mill. V případě TGM a jeho manželky to rozhodně platilo.
Toužila celý život po přesném poznání; ale tím v ní netrpěl cit. Byla hluboce zbožná; smrt jí byla jako přechodem z jedné světnice do druhé. Po stránce mravní neměla ani zbla toho mravního anarchismu, který je tak rozšířen v Evropě; byla přesná a pevná v politice a otázkách sociálních. Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala; její pravdivost a nekompromisnost měly veliký výchovný vliv na mne. V Lipsku, v těch společných debatách, jsem poznal její hlubokost. Dělali jsme všechno spolu; celé naše manželství bylo spoluprací – tak popsal Karlu Čapkovi svou manželku první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Mravnost, výchova, pravdivost, spolupráce – jsou to uznalá slova, jenže trochu studí jako mramor. Charlotta byla skutečně Masarykovou nejbližší a oddanou spolupracovnicí. Také ale měla srdce a velkou odvahu.
Charlie
Pětadvacetiletý Rudolph Garrigue se přistěhoval z Dánska do Spojených států v roce 1847. Během několika měsíců si otevřel knihkupectví a oženil se s Charlottou Lydií Whitingovou, jejíž předek do Nového světa připlul na lodi Mayflower v listopadu 1620. Do tří let se manželům Garriguovým narodily tři dcery. Holčičku, která přišla na svět 20. listopadu 1850 v Brooklynu, pojmenovali po mamince a od kolébky jí říkali Charlie. Na přání babičky ji pokřtil unitářský pastor Frederick Farley.
Do rodiny v následujících letech přibylo dalších osm dětí. Lydia byla příkladná manželka a vzorná matka, Rudolph považoval za svou povinnost rodinu zajistit. Když jeho sklad s knihami lehl popelem, začal pracovat jako komisař na imigračním úřadu v přístavu Castle Garden. Snažil se přistěhovalce uchránit před nevítanou pozorností místních gangů. V březnu 1859 pak udělal další krok v kariéře, spoluzaložil pojišťovnu Germania.
Lydia každý den vstávala a uléhala s modlitbou. Byla upjatá puritánka a k víře vedla i svoje děti. Rudolph se staral o světské záležitosti, aby rodina žila v dostatku. Babička Cecilia vnoučatům často vyprávěla o historii jejich rodu, jež sahala až do desátého století, učila je cizí jazyky, seznamovala s filozofickými směry a zdůrazňovala, že dobrý člověk si nemá stěžovat, ale má myslet na druhé a sebe upozadit. V Brooklynu chodila s Charlie do unitářského kostela, svobodomyslné náboženské společenství jí bylo blízké. Po babiččině smrti hledala Charlie útěchu v knihách a hudbě. V říjnu 1869 začala studovat na konzervatoři v německém Lipsku, kde bydlela v penziónu rodiny Göringových. Na klavír hrála až dvanáct hodin denně. „Velmi se snaží,“ zhodnotil její úsilí Ernst Ferdinand Wenzel, jenž dřív učil i Leoše Janáčka. „Udělala pěkné pokroky,“ uznal náročný profesor – a Charlotta začala cvičit ještě usilovněji. Přílišná snaha se jí však po dvou letech vymstila. Přetěžování vyústilo ve fokální dystonii. Neovladatelné svalové křeče znamenaly konec snu – v koncertním sále bude její místo v hledišti, na pódium může zapomenout, musí se vrátit do Ameriky.
Před postiženou dcerou majitelky penziónu, s níž se Charlie spřátelila, ale nechtěla naříkat na nepřízeň osudu. S Hedvikou Göringovou si slíbily, že si budou psát. Dopisovaly si šest let. Na podzim 1876 Hedvika vylíčila Charlottě, že se v jejich penziónu ubytoval doktor filozofie, zajímavý, sečtělý, impozantní muž, jenž dohlíží na studia Alfreda Schlesingera. Charlotta přemluvila otce, aby jí dovolil odjet na prázdniny do Německa, Hedvika by se tak ráda zdokonalila v angličtině… O cizinci se samozřejmě nezmínila, Rudolph by ji nikam nepustil.
Každý slušný člověk
„V Lipsku prožil jsem osudovou událost, která se stala rozhodující pro můj celý život, pro můj duchovní vývoj; to byla moje známost s Charlottou Garriguovou,“ vzpomínal TGM. „Čekal jsem, až přijede. Mnoho jsem o ní slyšel od její přítelkyně Hedviky Göringové, dcery naší domácí,“ pamatoval si TGM na den, kdy poprvé spatřil Charlottu, 13. června 1877. O týden později zklamal slečnu Zdenku Šemberovu, která stále doufala, že intelektuální přátelství přeroste v manželství a stane se paní Masarykovou. „Ve středu 13. 6. seznal jsem při obědě Miss Charlie Garrigue. Je to Američanka. … Vídávám ji často, mluvíme o poměrech Nového světa. Je velmi vzdělaná a vážná, zajímá se o všecko… Nevšední jasnost myšlenek, prostota mravů, jemnost chování ve společnosti a praktičnost v každém oboru; k tomu mocný zápal pro umění a vědu a mohutný cit pro dobro a krásno… Já věru pomyslil na to, že bych ji dovedl milovati…,“ napsal jí. Šestatřicetiletá Zdenka na líčení Charlottiných předností zareagovala prudce, což jí Masaryk vytkl.
„Zevnějškem je krásná,“ neuniklo také Masarykovi. Dokonce si uvědomil, že ho Charlotta i v lecčems předčí: „Měla výbornou hlavu, lepší než já. Milovala matematiku.“
Každý den si povídali, žádné banality však neprobírali, prázdné řeči nepěstovali. Četli spolu Millovo Poddanství žen. John Stuart Mill se v knize zabýval nespravedlivým postavením žen, které nemohou rozvíjet svůj intelektuální potenciál, zůstávají upozaděny a jejich myšlenky si přivlastňují muži. Ponechme bez jízlivého komentáře skutečnost, že pokrokový filozof neuvedl jako spoluautorku svou manželku Harriet. Možná usoudil, že její brilantní úvahy jsou vlastně i jeho, nebo mu to rozmluvil nakladatel. V každém případě Charlottě a Tomášovi promlouval z duše.
Dva měsíce utekly jako voda. Charlotta se měla vrátit domů. Na konci července se Tomáš málem utopil, když skočil do řeky pro paní Augustu Göringovou, která uklouzla při vystupování z loďky. Na závěr romantického výletu chtěl Tomáš požádat Charlottu o ruku, místo toho hleděl tváří v tvář smrti. Paní Augustu zachránil, jeho vyvolenou to však nijak neohromilo: „To by udělal každý slušný člověk,“ prohlásila Charlie. Tomáš ulehl s nachlazením, Charlotta odcestovala do Elgersburgu.
Nejistá budoucnost
Tomáš Masaryk si byl jistý, že Charlotta je ta pravá. Zasnoubili se na začátku srpna, necelé dva měsíce po svém seznámení. Novinku sdělili v dopise rodičům. Rudolph Garrigue bryskně odpověděl, že nesouhlasí s tím, aby se jeho Charlie provdala za muže bez prostředků, s nímž ji čeká nejistá budoucnost.
Charlotta odjela do Ameriky. Tomáš byl přesvědčený, že za rok, až bude docent, jim její otec dá požehnání. Na cestu věnoval Charlie knihu, romantický příběh, v němž hlavní hrdinka následuje svého muže do cizí země a v objetí si slíbí, že budou společně pracovat…
Masaryk psal své milé každý den. „Říkám Ti, že Tě miluji, drahé dítě. Mám Tě velmi rád, Charlie, velmi rád.“ Vyprávěl jí o své práci, přátelích. Charlie se modlila, aby už bylo léto. V únoru zasáhla náhoda, tedy nehoda. Charlotta po pádu z bryčky dočasně ochrnula. Jakmile se to Masaryk dozvěděl, okamžitě se vypravil do Spojených států.
Mladý filozof si získal sympatie Garriguových. První, dobrý dojem však zásadně narušila Masarykova prosba o finanční podporu nebo půjčku. Rudolpha Garrigua taková opovážlivost pohoršila, marně se pokoušel Charlie rozmluvit sňatek i odjezd do rakousko-uherské monarchie. Je to nerozum! Neumí si představit, čeho se vzdává, co vše bude muset obětovat.
Snoubenci si slíbili lásku a věrnost 15. března 1878, Tomáš Masaryk z úcty k Charlottě přijal i její příjmení. O týden později už novomanželé mířili na starý kontinent. Lodní lístek jim koupil Rudolph Garrigue a poskytl jim i peníze do začátků.
Charlotta se ve Vídni necítila dobře, celé dny byla sama ve studentském pokoji. Víc než hmotný nedostatek a nemoci z podvýživy ji deprimovala její podřízenost. Na podzim 1878 do Evropy přicestoval Rudolph Garrigue s dcerami, Charlotta se na sestry a otce těšila, Tomáš si ale uvědomoval, že tchána by rozlítilo a ranilo, kdyby viděl, v jakých nuzných poměrech žijí. Charlie proto musela rodinné setkání oželet.
Na konci března 1879 Masaryk habilitoval se svou prací Sebevražda jako společenský hromadný jev dneška a stal se soukromým docentem na vídeňské univerzitě. V květnu téhož roku se Charlottě narodila Alice. Jméno pro dceru vybral novopečený otec podle jedné literární hrdinky. Porod Charlottu vyčerpal. Tomáš Garrigue Masaryk vážně uvažoval, že se odstěhují do Spojených států, tam nemocná a nešťastná Charlie jistě pookřeje, ve svobodné zemi je nebude dusit rakouské šosáctví. „Zde se nám nelíbí, proto se rozhodně připravuji k daleké cestě, navždy – do Ameriky,“ sdělil Masaryk Zdence Šemberové.
O rok později, v květnu 1880, se narodil Herbert. Charlotta po porodu vážně onemocněla. O kojence a malou Alici se čtyři měsíce starala Charlottina tchyně Terezie a manžel, služebnou si nemohli dovolit. Masaryk ve jménu vyššího poslání hledal únik od reality. V knize Lenky Slívové Charlotta se dočteme, co TGM v září 1880 svěřil Zdence: „Není mi v povolání mém nikterak volno, nemoha působit, jak by toho vlast a potřeba vyžadovaly. Zamýšlím proto jít asi na dvě tři léta na studia do ciziny, hlavně do Švýcar a Anglie, bych seznal důkladné prostředky, kterými by náš lid měl být veden. … Půjdu, abych našel pro sebe a pro jiné. Jsem si nyní lépe vědom svých tužeb, a proto neváhám rodinu svoji opustit a učit se. Žena a dítky by byly zatím v Brně nebo jinde…“ Místo do ciziny ale odjel i s rodinou načerpat sílu na Moravu. Charlotta v Kloboukách vstoupila do evangelické reformní církve.
Tomáš stále koketoval s myšlenkou, že by se s Charlie a dětmi uchýlil do Spojených států. Byla to Charlotta, kdo byl proti pohodlnému řešení. Připomněla mu, že v Americe by zůstal cizí, byl by jedním z řady. „Tady můžeš něco změnit!“ Byla skálou, o kterou se Masaryk mohl opřít, přitom se od porodu potýkala s depresívními stavy.
Překladatelka
Jakmile se Charlotta zotavila, začala psát do amerických novin a spřátelila se s Emílii Kassowitzovou a Amálií Oeltzelovou. Pomáhala s překladem Humeova filozofického díla Zkoumání morálních principů (jako překladatel je v knize uveden TGM). Na děti odmala mluvila i anglicky, vyprávěla jim pohádky, biblické příběhy, Alici dávala hodiny klavíru a sama se pilně učila česky. V roce 1882 se Masarykovi přestěhovali do Prahy, TGM byl jmenován mimořádným profesorem filozofie na české univerzitě. V Praze se Charlottě líbilo, mezi vzdělanými lidmi, kteří se setkávali v domě Vojty Náprstka, byla ve svém živlu. Stala se členkou prvního českého ženského spolku, Amerického klubu dam, který byl založen právě v domě U Halánků.
Hluboké přátelství navázala s novinářkou a učitelkou Karlou Máchovou. „Nikdy nikomu nelichotila, a přece ji spolupracovníci měli velmi rádi; věděli, že někdy tvrdá slova jsou jí jen ochranou před příliš živým citem a měkkou soustrastí,“ popsala emancipovanou rodinnou přítelkyni Alice Masaryková.
Po šesti letech odloučení se Charlotta setkala s otcem a sestrami Eleanorou a Esperanzou. Předškoláci Alice a Herbert připravili americkému dědečkovi na nádraží v Lipsku bouřlivé uvítání. Rudolph napomenul nejdřív vnoučata a potom i Charlottu za to, že jejich nevychovanost strpí. Charlotta na děti zdaleka nebyla tak přísná, jak se traduje. Byla zásadová, ale vlídná. Nad nikoho se nepovyšovala, nedovolila například, aby ji služebné oslovovaly milostpaní.
Finanční situace rodiny se v roce 1884 výrazně zlepšila. Před svou dobrovolnou smrtí odkázal Masarykovi přes šedesát tisíc zlatých jeho bývalý student z Vídně. Masaryk mohl splatit dluhy a pronajmout pro rodinu větší byt.
Charlotta získala víc času na práci, s Marií Blažkovou se pustila do překladu Millova Poddanství žen. Překlad vyšel v roce 1890 a jeho autorky byly uvedeny pod iniciálami. V polovině září 1886, když vrcholil spor o pravost Rukopisů, se Charlottě narodil druhý syn, enfant terrible rodiny. Charlotta měla pochopení pro to, že Jan není studijní typ, zdědil po ní aspoň hudební talent, ale nedostavit se třikrát k maturitě?! To už je příliš! Charlotta však dál omlouvala Janovy prohřešky a nepřestala ho podporovat, ani když pak v Americe jeho nespoutanost přidělala příbuzným vrásky.
Hymna
TGM svoje potomky zatěžoval vysokými nároky, pro Charlottu byly děti především darem od Boha, věnovala se jim, snažila se rozvíjet jejich nadání. V březnu 1890 přišla na svět Eleonor, ve čtyřech měsících však zemřela. O rok později, v květnu 1891, se Masarykovi radovali z narození Olgy. V září téhož roku se Rudolph Garrigue chystal za Charlie a vnoučaty do Prahy. Nesetkali se. Smrt ho překvapila ve Vídni.
Američanka Charlotta do českého prostředí zapadla, chodila do malostranského Sokola, zamilovala si opery Bedřicha Smetany, znala naše dějiny, četla české autory. Domnívala se však, že hymna Kde domov můj nevystihuje národní povahu. „Český národ není tak měkký jako tato píseň. Smetana řekl, že pravou hymnou českého národa je husitská Ktož jsú boží bojovníci – i já tak myslím,“ cituje Charlottu v životopisné knize bohemistka Lenka Slívová.
„Chci žít dobrý život. Chci mít čtyři dobře pracující děti. Chci klid na plnění svých povinností k nim a mělo by se mi to splnit, pokud budeme žít pro slávu Boha, a ne člověka,“ přála si Charlotta. Klid ale často neměla. Během hilsneriády Masaryk opět zvažoval, jestli se před rozpoutanou štvanicí neukryje do Ameriky. „Jsem proti tomu, jeho poslání je zde, v českém národě,“ prohlásila Charlotta na jaře 1900.
Její přítelkyně Karla Máchová patřila v roce 1908 s Boženou Zelinkovou a Marií Tůmovou mezi první ženy, které kandidovaly, byť neúspěšně, do českého zemského sněmu. Ani Charlotta nestála stranou, s Františkou Plamínkovou, Františkou Zemínovou a dalšími ženami se zapojila do emancipačního hnutí, působila v Ženském klubu českém. Výrazně ovlivnila Masarykovo smýšlení o postavení žen ve společnosti. Tomáš Garrigue Masaryk se nikdy netajil tím, že své manželce vděčí za mnohé.
V letech 1907 a 1911 Masaryka zvolili do vídeňské Říšské rady.
První světová válka a politika rozdělily Tomáše s Charlottou na několik let. Před Vánoci 1914 odjel Tomáš Garrigue Masaryk s dcerou Olgou za svým posláním do Itálie, Švýcarska a Spojených států. Charlotta nechtěla opustit Alici, Herberta, Jana a taky vnoučata.
Herbert zemřel v březnu 1915 na tyfus. Charlotta u něj byla až do konce.
Výslechy na policii kvůli manželově činnosti ji nezlomily. „Nevím. Nepovím,“ opakovala Charlotta. Zatčení a uvěznění nejstarší dcery v říjnu 1915 ji však zdrtily. Po osmi měsících Alici z kriminálu propustili až díky mnoha intervencím. Trvalé vypětí si však vybralo svou daň, Charlotta trpěla depresemi, s takzvanou těžkou melancholií byla hospitalizována ve veleslavínském sanatoriu pro duševní a nervové nemoci. Klid na lůžku, balneoterapie a opiáty jí ale úlevu nepřinesly.
Nově zvolený československý prezident svou první dámu navštívil po příjezdu z New Yorku v prosinci 1918. V lednu 1919 československé ženy získaly volební právo. Svou zásluhu na tom nepochybně má i Charlotta Garrigue Masaryková.
V dubnu 1919 se Charlottin stav zlepšil natolik, že ji mohli propustit do domácího prostředí. Oblíbila si sídlo v Lánech. Na začátku května 1923 ji postihla mozková mrtvice, 13. května zemřela. Při posledním rozloučení zazněl husitský chorál, který Charlotta považovala za českou hymnu.
