„Kdo ví, co bude potom, po smrti, na konci toho slavného černého tunelu se světýlkem v dálce – třeba tam bude nádherné nakladatelství se spoustou dobré práce a okřídlenými redaktory nebo taky seřaďovací nádraží s rampami sběrných a vyhlazovacích táborů. Anebo je to nádherné světlo od protijedoucího vlaku – to je moje teorie, ale kdo ví?“ svěřil se před třiceti lety v časopiseckém rozhovoru. Rozluštit svou hádanku se grafik a ilustrátor Jiří Šalamoun vydal ve čtvrtek 31. března.
Toho dne vyrážel převzít si cenu za litografii v soutěži Grafika roku. Odpoledne nasedl do auta, ale do Karolina už nedojel. Získal přitom ocenění za Tři sny, které na litografickém kameni zůstaly v tiskařské dílně od devadesátých let minulého století, kdy pro nakladatelství Aulos připravoval bibliofilské vydání svých snů pod názvem Nahá obryně aneb V pondělí ďábel nemůže, já mám zas něco v úterý.
Ostatně, sny si zapisoval a také zakresloval i v posledních letech – po roce 2008 se kvůli špatnému zdravotnímu stavu výtvarné tvorby de facto vzdal. Věnoval se už jen své velké Inventůře, uspořádávání svého díla. Jak sám sebeironicky říkal, jeho byt i ateliér se podobaly rakousko-uherskému celnímu úřadu před zrušením nebo archívu carské ochranky. Potřeboval žít tak, „aby do sebe všechno zapadalo jako součástky hodin“.
Karolína Truhlářová z nakladatelství K-A-V-K-A pak vzpomíná, že ještě den před smrtí podepisoval nové serigrafie s Maxipsem Fíkem: „Byl z nich nadšený! Plánovali jsme autorské čtení jeho nové knihy básní, která tento rok vyjde… Druhý den před půlnocí mi pak v mobilu blikla esemeska: Maxipes Fík je už sirotek!“
Elster, řečený Šoula
Jiří Šalamoun se do povědomí několika generací zapsal především právě jako jeden z rodičů – tím druhým byl režisér Václav Bedřich – animovaného psa, jehož dobrotivě přitroublá letora formuje vedle Švejka a Járy Cimrmana ideál českého národního hrdiny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
