Když má byznys srdce a historickou duši

Když jste v roce 2015 přebíral společnost Filipa v Lázních Bělohrad, šlo o malého regionálního zaměstnavatele lidí se zdravotním postižením. Za jedenáct let firma působí po celé republice, několikanásobně zvýšila svůj obrat a handicapovaných zaměstnanců máte asi 1300. Na co jste tehdy vsadil?

Sáhl jsem po spojení, které mnohým nedávalo smysl – propojit integraci zdravotně postižených kolegů s komerčním světem logistiky a automotive. Lidé s handicapem našli uplatnění ve velkých průmyslových halách na lehkých, ale odpovědných činnostech, od balení náhradních dílů přes konsolidaci po dovýrobu. Vytvořili jsme funkční sociální podnik zaměřený na kvalitu. Ačkoliv čerpáme státní podporu na zaměstnávání OZP, dokážeme ji státnímu rozpočtu vrátit 2,5násobně na daních a odvodech. Našim zákazníkům zase nabízíme špičkový standard, přesnost i úsporu prostřednictvím náhradního plnění a úspor plynoucích ze štíhlého řízení.

Dá se nějak stručně shrnout, s jakými předsudky jste se museli potýkat?

Předsudky byly obrovské, protože pojem „chráněná dílna“ nese přežitek socialismu o čemsi podřadném. My proto prosazujeme pojem „integrační podnik“. Nejlepším lékem na předsudky je vždycky osobní zkušenost – když některý zákazník přijde přímo do našeho provozu a vidí reálný výkon i systém řízení kvality, jeho jednání se okamžitě promění. Občas je to těžké s byrokracií, ale na druhou stranu máme v ČR dobře fungující systém chráněného trhu práce, který chápe, že velkou část lidí s handicapem volný trh práce prostě pojmout nedokáže. A chráněný trh práce je znakem vyspělosti společnosti. Pokud by stát tyto lidi hodil přes palubu, náklady by se pouze přelily do zdravotního a sociálního systému či na obce.

V péči o zaměstnance využíváte i firemní ombudsmanku. Jak tato role ve Filipě funguje?

Paní Miroslava Jelínková, která pozici nyní zastává, stojí zcela mimo manažerskou strukturu naší firmy. Objíždí pobočky po republice, kde má konzultační hodiny a poslouchá, co lidi trápí. Vytvořila si obrovskou důvěru: hlídá dodržování práv zaměstnanců, kontroluje kulturu prostředí a pomáhá řešit konflikty či nepochopení filozofie firmy ze strany odpovědných pracovníků na vzdálenějších pracovištích. Je to klíčová pozice v organizaci.

Co vám tahle několikaletá cesta Filipy dala v osobní rovině?

Především pocit, že za námi zůstává něco stabilního. Pro člověka se zdravotním postižením je ztráta práce obrovskou ranou. Nám se za celá léta ani jednou nestalo, že bychom museli rušit pracovní místa pro lidi s handicapem. Projekty přicházejí a odcházejí, ale my držíme rezervy a aktivně hledáme novou práci, abychom našim lidem zajistili jistotu, kolektiv a pravidelnou mzdu.

Kromě byznysu se ale věnujete také záchraně památek v regionu, třeba barokní sýpky v Lázních Bělohrad z roku 1791.  Jak jste se k této činnosti dostal?

Víceméně náhodou. Projekt revitalizace připravoval člověk, který se obnově sýpky řadu let intenzívně věnoval. Když ale zjistil, že rekonstrukce bude náročnější, než čekal, přišel za mnou, zda bych mu nepomohl nebo projekt nepřevzal. Protože Filipa má ve městě centrálu a já zázemí, vyhodnotil jsem, že do toho půjdu. Budova byla tehdy opravdu těsně před zánikem – s propadlou střechou a opadanými zdmi.

Co všechno dnes, po úspěšné rekonstrukci, Bělohradská sýpka nabízí?

Ještě bych předeslal, že samotný objekt je opravdu unikátní – má robustní dvojité klenutí dokonce ve dvou podlažích, což u sýpek nebývá obvyklé. V přízemí dnes funguje bezbariérová kavárna, v níž jsme vytvořili pracovní místa pro kolegy s handicapem. První patro pak slouží jako galerie, kde nyní nově spolupracujeme s pražskou Gallery Czech Art a přinášíme do regionu špičkové umění, ve druhém patře je multifunkční sál pro více než 250 lidí. Pořádáme tady koncerty, divadla, dokonce uvádíme opery, třeba Prodanou nevěstu či Carmen. Konají se tu plesy i svatby. V Sýpce jsme zkrátka obnovili činnost a dá se říct, že má srdce a historickou duši.

Otevření Sýpky v prosinci 2024 se zúčastnil i prezident Petr ­Pavel. Co ho na vašem pozvání zaujalo?

Už od začátku jsem chtěl, aby se Sýpka stala společenským a kulturním centrem celého regionu Podkrkonoší. A protože jde o skutečně výjimečnou budovu, napadlo nás pozvat na slavnostní otevření vedle představitelů města a kraje také pana prezidenta. Napsali jsme proto na Hrad a jeho kanceláři se pozvánka líbila, začala se jí zaobírat a nakonec z toho byla krásná adventní návštěva prezidentského páru spojená s obhlídkou provozu naší firmy. V Sýpce jsme pak při zahájení místo stříhání pásky rozvazovali s panem prezidentem pytel s obilím.

Vzkříšení se dočkává i historický Nový Dvůr v Byšičkách, kde jste vysadili vinohrad a zakládáte butikové vinařství. Jaká je historie tohoto místa?

Nový Dvůr patřil k nejstarším osídleným lokalitám východních Čech. Sídlil tu řád německých rytířů, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic i Albrecht z Valdštejna. Byl to monumentální čtvercový poplužní dvůr o půdorysu 96 × 96 metrů, což odpovídá starým římským mírám. V posledních desetiletích však velmi chátral, předchozí majitelé tu měli vepřín nebo chov skotu, takže ze statku zbylo jen ponuré, vlhké torzo obklopené hnojem.

Co vás tedy vedlo k nákupu objektu a výsadbě vinic?

Chtěl jsem založit vinařství už v rodných Krkonoších, ale Nový Dvůr mi dával větší smysl. Je to nádherné místo s geniem loci, ležící kousek od Lázní Bělohrad. Současně je to i výzva – vrátit statku jeho zemědělskou a potravinářskou funkci prostřednictvím vino­hradnictví. Rozsah pozemků by však nebyl možný bez vstřícné směny s hrabětem Františkem Kinským, za což mu moc děkuji. Samozřejmě výzvou je i pěstovat vinnou révu v Podkrkonoší. Nejsme v tom ale sami, v okolí funguje několik vinařství, o kterých vím: vinice v Kuksu, v Českém ráji nebo kousek od Jičína.

Loni jste vysadili ­téměř 10 ­tisíc keřů vinné révy. Jaké odrůdy jste zvolili a jak do projektu promlouvá ekologie?

Vysadili jsme pět takzvaných PIWI odrůd vyšlechtěných proti houbovým chorobám – Hibernal, Solaris, Merzling, Souvignier gris a Donauriesling. Díky tomu jsme letošní sezónu nemuseli ­použít vůbec žádnou chemii ani po­střiky. Tudíž jsme šetrní vůči přírodě i nám. S výsadbou nám profesionálně pomohl mělnický vinař ­Vilém Kraus, o vinici se nyní stará náš mladý enolog, Marek Čermák.

Loni jste uspořádali „fejkové vinobraní“, v tomto roce už jste měli první burčák. Kdy se dočkáme prvního vína v lahvích?

Recesistické „fejkové vinobraní“ mělo velký úspěch, letos na svatého Václava jsme koštovali ­první burčák z vlastních hroznů. Plnohodnotnou panenskou sklizeň v lahvích očekáváme v roce 2028 nebo 2029. Cílem je vyrábět kolem 25 tisíc lahví tichého vína ročně. Plánujeme tu ale vybudovat i vinařské zázemí a degustační prostory pro návštěvníky.

Nad vinohradem se nachází vrch Byšičky s kostelíkem, kde Karel Jaromír Erben psal svou baladu Svatební košile. Bude mít vaše víno erbenovský nádech?

Erben sem chodíval z nedalekého Miletína za krásnými výhledy. Když psal Svatební košili, asi by ho nenapadlo, že pod ním vyrostou vinice. Jestli ale propojíme víno s jeho odkazem, se teprve uvidí, ale atmosféra místa k tomu vybízí.

Co vás v práci a životě motivuje? Máte nějaký „motor“?

Asi chuť věci zkoušet a posouvat. Správný manažer i podnikatel musí umět nést zdravou míru rizika, jinak se firma nikam neposune. Navíc mé projekty přinášejí celospolečenský prospěch – u Sýpky je to kultura, u Nového Dvora zachování zemědělské tradice.

Jak při takovém zápřahu dobíjíte baterky?

No, třeba teď tady s vámi. Ale vážně. Myslel jsem, že budu odpočívat s novým pejskem – belgickým ovčákem maliňákem, ale ten mi spánkový deficit ještě prohloubil. Relaxuji při sportu, pobytu v přírodě, na túrách v horách, v nějakém hezkém wellness centru nebo u vína na Moravě. Hodně jsem četl, ale teď mi veškerý čas na čtení bere studium.

Řídíte firmu jménem Filipa – je podle vás důležité „míti Filipa“?

Rozhodně! Znamená to používat zdravý selský rozum, mít přesah a hledat cesty, jak věci posouvat a dál rozvíjet.