Jiří Langmajer má za sebou také spoustu neuvěřitelných sportovních i adrenalinových zážitků a překonal těžké poranění páteře. Podle průzkumu pro Pilsner Urquell je pro Čechy dosažení náročných cílů a úspěch v práci dobrým důvodem k osobní hrdosti, zmínilo ji 1900 respondentů. Jenže v našich končinách není zvykem příliš chválit – ani sebe, ani ostatní. Právě proto chce Pilsner Urquell pozvednout lidem sebedůvěru a pomoci překonat ostych pochválit vše, co se podaří – ať už jde o úspěchy vlastní, rodiny, přátel, nebo prostě někoho, kdo dělá dobrou věc. Co na to říkají Jiří Langmajer a jeho manželka, herečka a moderátorka Adéla Gondíková?
Jiří, máte za sebou řadu hereckých úspěchů v divadle i ve filmu, mnoho ocenění a titulních rolí, ale hrajete i na malých scénách. Na kterou roli nebo spolupráci jste nejvíce hrdý?
Jiří Langmajer: Až taková hvězda nejsem a zase tolik filmů jsem neudělal. Ale jsem hrdý na to, že mám svou práci rád a že mě naplňuje. Především práce na divadle: v poslední době cítím pýchu na to, že jsem se zařadil mezi stálé herce Divadla Ungelt, kde hraju ve třech inscenacích a čtvrtá je na cestě. V šestapadesáti letech po, dejme tomu, pětatřiceti letech kariéry můžu hrdě říkat, že se do práce těším. A to kdekdo tvrdit nemůže. A taky jsem hrdý na to, že jsem to všechno vydržel, nezbláznil se, a tím pádem si mě vzala moje krásná žena.
Byla pro vás některá postava přelomová?
JL: Patří mezi ně Hamlet v rámci Shakespearovských slavností. Hrál jsem ho přesně v tom věku, kdy už jsem tu roli nebral jako příležitost k exhibici, abych lidem dával najevo, že možná trošku to divadlo teda hrát umím. Vnímal jsem Hamleta velice osobně a zároveň jako roli, která by mě mohla katapultovat mezi ty „velký kluky“. Čímž jsem myslel třeba svého tehdejšího velkého kamaráda Borise Rösnera, kterého jsem velmi obdivoval. V Národním divadle mají tradici, že když je herci padesát, starší kolegové ho převedou z jedné strany jeviště na druhou, vezmou ho z mladých mezi staré. A já jsem si sliboval, že by pro mě ten Hamlet mohl takhle zafungovat.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že se nějakou dobu vyhýbáte „velkým“ rolím a učíte se týmové spolupráci. Je to těžké? Cítíte, že vás to někam posunulo?
JL: Mluvil jsem o tom myslím v souvislosti s tím, že v Divadle Ungelt se nehrají celosouborové kusy, ale že se tam vystupuje ve dvou třech lidech. Já jsem byl mnoho let svého divadelního života zvyklý hrát titulní role a být sólista. Byl jsem zvyklý odmakat celé představení a radovat se z toho, ale ne všichni kolegové se chtěli do hraní tak investovat jako já. Tím mezi námi vznikal určitý odstup. V malém divadle, kde se hraje pro osmdesát lidí, jsem se začal učit tomu, že nepotřebuju mít hlavní role, ale že je pro mě důležitější pocit souznění s kolegy, té divadelní spolupráce, vzájemné chemie.
V průzkumu pro Pilsner Urquell respondenti jako dobrý důvod k osobní hrdosti zmiňují cíle, k jejichž dosažení museli vynaložit výjimečné úsilí. Co pro vás bylo těžké, ale podařilo se to?
JL: Strašně jsem si přál, aby mě měla tahle holka ráda (ukazuje na Adélu). Aby mě měla ráda takového, jaký jsem. A abych si její lásku zasloužil. Proto jsem na rozdíl od chlapů v mém věku, kteří by s tím měli problém, šel k psychiatrovi a nechal si pomoct, protože jsem věděl, že nejsem úplně „k žití“. Jsem hrdý na to, že jsem si dokázal přiznat, že mám psychické problémy a že když jím prášky na cholesterol, tak můžu jíst i prášky na to, aby se mi to v hlavě srovnalo. A na tuhle cestu jsem se dal, abych si Adélu zasloužil.
Říkáte to i své ženě? A co na to říká ona?
AG: Samozřejmě mi to říká a já to v těch rozhovorech taky čtu.
Co si myslíte, že na vás vaše žena oceňuje nejvíc?
JL: Možná je pyšná na to, že svoji práci beru vážně a dělám ji na plné pecky.
AG: To je pravda! Jsem na něj hrdá, že je opravdu dobrý herec. A i jako pro ženu je pro mě hrozně hezké, když někdo napíše nebo řekne, že byl v nějakém filmu nebo představení skvělý. Vlastně je to na něm sexy.
Je pro herce jednodušší projevit radost z úspěchu, ať už vlastního, nebo cizího, než pro člověka, který umělecky činný není?
JL: Já se moc nechválím. Ono není úplně proč, protože práce, zvlášť ta divadelní, je věc, která neustále zraje. Podobně jako Plzeň, které to ale trvá pět týdnů, zatímco já jsem některé role v Divadle Pod Palmovkou hrával i jedenáct let a pořád bylo co zlepšovat. Kdybych se opájel sebechválou, možná bych v těch rolích nedošel tak daleko, kam se mi povedlo. A nehráli bychom to tak dlouho a nepřišlo by na to tolik lidí.
AG: Chvála... Sto lidí vám řekne, že představení bylo bezvadné, ale pak jeden člověk napíše, že bylo strašné, a to si pamatujete víc než ty ostatní ohlasy.
Jiří, vy milujete adrenalin, dobrodružství. Při jednom z nich jste si přivodil i těžké poranění páteře, po kterém jste se dlouho dával dohromady. Byla to pro vás jedna ze životních výzev?
AG: To byla hlavně největší blbost, cos kdy provedl!
JL: Největší výzva byla, abych se už konečně uklidnil. Při mém tehdejším životním stylu to mohlo dopadnout, že bych tu dnes už nebyl. A i s touhle výzvou je spojený ten zmiňovaný psychiatr. Pomohl mi pochopit, že nemusím neustále toužit po něčem, čeho nemůžu dosáhnout. Že třeba nemusím bez přípravy skákat z devatenáctimetrového vodopádu. Což je čiré šílenství, ale přesně to jsem udělal, jen abych si něco dokázal. Nedokázal jsem nic, zlámal jsem si páteř. Naučil jsem se nechtít nedostupné věci, a naopak se radovat z toho, co mám.
Češi podle průzkumu Pilsner Urquell příliš nechválí. Jak vnímáte rozdíl mezi zdravou hrdostí a pýchou?
AG: Herci to mají položené jinak, protože skoro každý herec o sobě pochybuje. Vědí, že herectví je proces, ve kterém se pořád hledá a hledá, a možná proto se sami tolik nechválí. Po představení spíš říkáme: dneska byli bezvadný lidi, strašně se jim to líbilo, to byl hezkej pocit, to jsme se pobavili.
JL: Pochyby jsou motor pro to, abyste jel dál. Ale já se pýchy nebojím, teď jsem extrémně pyšný na to, že jsem v pětapadesáti letech dostal možnost hrát ženskou – ve filmu Po čem muži touží 2. Chtěl jsem to udělat dobře a věděl jsem jednu věc: že to je velmi tenký led, zahrát ženu tak, aby to bylo zábavné a „chutné“. A až teď, když na ten film přišlo do kin přes čtvrt miliónu lidí a já na svůj výkon dostávám spoustu pozitivní zpětné vazby třeba na instagramu, si můžu dopřát ten pocit sebeuspokojení.
Jaké máte další plány, pracovní i osobní, individuální i společné? Na čem pracujete, co je vaším velkým cílem?
AG: Já jsem nikdy žádné cíle neměla. Pořád hraju divadlo a vysílám v rádiu, jde to takovým samospádem. A co se týče vztahu, tam asi máme společný cíl nějak to spolu vydržet, nebo ne? (Smích)
JL: Já to nechci jenom vydržet. Já na tom chci pracovat – a vím, že na to je potřeba být spolu víc právě mimo naši hereckou práci. Jsem trošku starší než Adéla a k některým věcem jsem si musel během těch let dojít. A pochopil jsem, že je potřeba prostě říkat ne. Ne proto, že by člověk nechtěl svoji práci dělat. Ale proto, že život je jenom jeden. A že když jsme se s Adélou našli, tak abychom se jeden druhému zase neztratili. A mohli spolu zestárnout.
