Jak vstoupit do nového roku? Bez klíčů, bez telefonu, v Brně a v nemocnici. Zato s novými nehty
Znáte film Na Hromnice o den více? Chlap se zasekne v čase. Každý den stejný. Ať udělá cokoli, ráno se probudí ve stejné posteli a v rádiu hraje pořád to samé.
Mně se tohle neděje. U mě se dny neopakují. U mě se jen hromadí.
Ve středu jsem se naštvala. Proč, to je jedno. Vzala jsem si pár herbálních tablet a vyrazila do města. Mobil i klíče jsem nechala doma. Po cestě jsem ztratila bankovní kartu. Aspoň jsem viděla, jak brněnský holub nakadil na stříbrné Audi. Některé věci se dějí správně.
Centrum Brna mám ráda. Chodím tam a dívám se na lidi. A soudím je. Tiše, ale důsledně. (Větší bambuli na čepici neměli? Nebo si udělej ještě padesát selfíček, ať všichni vědí, že jsi v Brně.)
V drogerii jsem si koupila nalepovací nehty. Protože větší kravina už mě nenapadla a měla jsem posledních padesát korun. Otevřela jsem krabičku a vysypala nehty na pult. Chtěla jsem zjistit, jestli mi vůbec budou. Prodavačka mě seřvala, že jí z pultu dělám nehtový salon. Omluvila jsem se. Posbírala nehty. Salon zanikl dřív, než vznikl.
Právě tam mi došlo, že mě nikdo nemá rád. A že by byli nejradši, kdybych zmizela.
Všechny karty jsem měla zablokované kvůli podezření na finanční podvod. Poslední peníze padly na nehty. Zůstala mi jedna jediná tramvajová jízdenka za patnáct korun. Mohla jsem jet někam. Zpátky už ne. Nakonec jsem šla domů pěšky.
V naší ulici stál kordon policejních aut a sanitek. Napadlo mě, že možná kleplo souseda. Nekleplo. Čekali na mě. Maminka se bála, že se mi něco stalo. Neměla jsem telefon ani klíče. Klidně jsem mohla ležet zdechlá někde v křoví a nikdo by o tom dlouho nevěděl.
Je mi pětapadesát let. Nepiju.
Policisté mi řekli, ať nastoupím do záchranky, nebo mi pomůžou „klepetama“. Nastoupila jsem. V bačkůrkách. V sanitce nebyl lékař. Sestra v zácviku mi propíchla žílu. Nejdřív jednu ruku. Pak druhou. Poděkovala jsem a zdvořile krvácela jako prase na zabijačce.
Tvrdili, že jsem snědla velké množství léků. Odvezli mě na pohotovost. Říkala jsem, že mi nic není. Chtěla jsem kafe, vodu a večeři. Tento luxus mi nebyl podporučíkem povolen.
Tři hodiny jsem čekala na krev a moč. Nic nenašli. Poslali mě domů. Všechno na moje náklady, protože nemám zdravotní pojištění. Policie mi poslala účet. Záchranka taky. Asi deset tisíc. Jediné, čím bych to mohla zaplatit, byla ta pitomá jízdenka na autobus.
Cestou domů se další holub vysral na okno trolejbusu. Už jsem se ani nesmála.
Skvělý den.
Aspoň jsem si na nemocniční posteli stihla nalepit nehty.
Teď čekám, jestli jsem tam nechytla žloutenku. A mezitím se se mnou už po sedmadvacáté rozešel ten, o kterém se nemluví. Budou mi chybět jeho lži a nadávky. Do týdne za ním zase dolezu.
Můj život je v pořádku. Jen nemám pojištění. A už ani tu jízdenku.
