Zpověď učitelky: Jaké to je, když dostanete nejhorší třídu na škole
Pamatujete se na svoje učitelky ze základní školy? Některé byly milé, některé přísné a některé kouřily v kabinetu (hlavně tělocvikářky). Když jsem vystudovala pedagogiku v Calgary, byla jsem celá hr, co všechno děti naučím a jaká to bude zábava a jak na mě budou celý život vzpomínat a já na ně… něco jako zamilovanost s růžovými brýlemi, které po dvou letech zmizí jako pára nad hrncem.
Učila jsem pár let v Kanadě a pak v Emirátech, takže nemohu porovnávat s českým školstvím. Po pár letech stejně spousta učitelů vyhoří a začnou pracovat v jiném oboru. Anebo se naučí nějakou metodu přežití: flegmatismus, ignorace, chlast, pláč, souhlasím se vším, ale nedělám to, vystoupení duše z těla a pozorování dění zvenčí a tak. Letos jsem dostala úplně nejhorší, ale nejhorší třídu tříd.
Moje kolegyně za mě nechtějí suplovat a ptají se mě, jak přežívám. Pět žáků neustále utíká, vykřikuje, odmítá pracovat a jedí učební pomůcky. Někteří z nich jsou rozhodně na autistickém spektru, ale v Emirátech se toto považuje za ostudu, a tak předstírají, že doma je dítě naprosto normální. To, že Hamad za jeden den ostříhal spolužáka, posbíral venku kočičí h...a, se kterými vymaloval třídu, a křičel na mě FUCK YOU, je tím, že jsem špatná učitelka.
Zatímco ostatní třídy píšou rozsáhlé eseje, my jsme rádi, když se někdo pochlubí samostatně napsaným slovem CAT. DOG jim nejde, většinou se z něj vyklube GOD, takže nejen dyslexie, ale i důkaz o zakázaných zmínkách náboženství. Ráno když děti přijdou do třídy, namísto ‚Dobré ráno Miss‘ mě ignorují a začnou demolovat třídu. „Procvičujte si slova na diktát!“ vykřikuji a jediný, kdo to udělá, jsem já. Někdy asistentka, ale máme většinou tolik práce s přípravou, že je necháme demolovat a soustředíme se na vlastní práci, než vypuknou bitky. „On do mě strčit.“ „On střihnout kalhoty.“ „On říct sprostavé slovo.“ „Já záchot.“
Pak se dovalí Mayood se svým extra large latté a čokoládovým croissantem za Starbucks. Kecne si do knižního koutku, a když spucuje snídani, dá si lízátko, což rozčílí ostatní děti, že oni nemají. A je čas začít výuku. Půl hodiny lákám děti na koberec, přičemž Hassan polyká lego a střídavě se dusí a posílá mě někam. Půl třídy potřebuje na „záchot“ a druhá má hlat (kromě Mayooda). Ahmed již našel moji kabelku a konzumuje moji drahou kosmetiku. Po půl hodině (a poškození mých hlasivek) se konečně usadí.
Přistihuji se, jak používám učitelské fráze, které jsem nikdy používat nechtěla. „Čím posloucháš, ušima nebo batohem?“ „Kterému slovu ze SIT DOWN nerozumíš, SIT, nebo DOWN?“ „Když tě to tady nebaví, nechoď do školy.“ „Doma taky házíš odpadky na zem?“ „Nemáš tužku? Myslíš si, že by sis do školy měl přinést tužku? Nemáš gumu? Neměl jsi ji sníst. Já nejsem žádné papírnictví ani uklízečka, ani zubař, a jestli ještě jednou ukážeš, jak se ti viklá zub, vytrhnu ti ho sama a strčím ti ho do p...“
Kolegyně Aoife přišla do mé třídy a přišlo jí vtipné, že pokřikuji na děti, že tohle není škola, ale MENTAL ASYLUM. Ano, musím používat taková slova, kterým děti nerozumějí a nemohou je zopakovat doma. Minule jsem se schovávala pod svým stolem a hlasitě plakala, zatímco žáci místo měření nestandardními jednotkami pronikli do mého útočiště (třídní sklad) a snědli puzzle. Všechna puzzle.
Ve volných hodinách, když děti mají arabštinu, mě čekají hory opravování sešitů, plánování a známkování. Jenže to už nemůžu. Tak jsem dala výpověď. Zajímavé je, že i všechny ostatní učitelky první třídy daly výpověď. Asi co je moc, to je příliš. Příští rok najmou nové, devatenáctileté irské učitelky, které o emirátských školách vědí h.... a ty vydrží rok. No nic. Já jsem dostala práci v kanadské mezinárodní škole a doufám...
„Ahmede, proboha, nekresli po těch zdech už, anebo aspoň piš své jméno, půjdeš do druhé třídy a neumíš se ani podepsat! Jo, prosím tě, běž na ten hajzl a buď tam aspoň půl hodiny...“ Jenže to by musel vědět, kolik je půl hodiny. Nemáte zač. Učitelkám držím palce. Třeba jsou i takové, které to baví a mají pěkný plat...
