Pity party bych volně přeložila do češtiny jako sebelitovací večírek a já je pořádám pravidelně, protože se pořádně polituji, když ostatní už moje stížnosti nechtějí poslouchat.
Nejlepší večírky pořádám sama doma s kýblem zmrzliny nebo flaškou rumu. „Jsem stará a hnusná,“ začínám zlehka. „Jsem tlustá a dvakrát rozvedená,“ pokračuji a rozvádím dál: „Jsem dvakrát rozvedená proto, že jsem stará, hnusná a tlustá.“
Zaryji lžičkou do zmrzliny. „Jsem tlusté prase. Nikdo mě nemá rád. A je to pochopitelné, že mě nemají rádi, protože jsem stará, hnusná a tlustá. A blbá.“ Pak se dostávám do filozofické roviny: „Má cenu ubírat kyslík těm krásným, mladým a chytrým? A taky jsem pořád nemocná.“ Hned si vysvětlím, proč jsem pořád nemocná. No přece proto, že jsem stará, tlustá, blbá a dvakrát rozvedená. Lokám si rumu, abych svoji pity party pořádně rozjela. Zatáhnu záclony a pustím si písničku Creep od Radiohead. Tu chci, aby mi hráli na pohřbu, zapisuji si.
Co si ale vezmu na sebe do rakve, když jsem tak tlustá? Všechny pěkné značkové šaty mám ve velikosti 32 až 34 a teď jsem nejméně 36. Hnus. Pak začnu vypisovat Grace, že nechávám otevřené dveře od bytu, aby je nemuseli vylamovat, kdybych se v pondělí nedostavila do práce. „Jasně,“ odpovídá kámoška, „ale hlavně nežer ty prášky v pátek, abys nehnila. Když na to vlezeš v neděli, tak budeš ještě čerstvá. Taky se pěkně namaluj, ať nevypadáš staře.“ No ona už je vycvičená a na moje hefty zvyklá! Asi píše známky nebo dělá nějakou významnou činnost.
Ke zmrzlině přidávám chipsy Lays. Zajímavé je, že i během pity party si uvědomuji, že většina mých myšlenek se nezakládá na pravdě. Asi proto, že jsem tak blbá, stará a hnusná a zřejmě i senilní. V polovině zmrzliny, rumu a chipsů udělám nějaké výborné rozhodnutí, například že zhubnu dvacet kilo, abych vzbuzovala lítost i v ostatních lidech. Nebo si objednám troje XXXL tepláky, protože se brzo do ničeho nevejdu. Pak si pustím nějaký úchylný seriál o masových vrazích jako Jeffrey Dahmer. Připadám si bezvýznamná, neboť o mě by si neopřel kolo ani masový vrah. Pak probírám, na co je vlastně život, a přicházím na trefnou odpověď, že na hovno. Ne ale pro každého.
Asi po hodině mě moje soukromá pity party přestane bavit a jdu tedy žehlit a vykonávat domácí práce, přestože jsem nalitá a bolí mě břicho. „Jak se máš?“ volá mi kamarádka. „Super. Lepší už by to být nemohlo,“ odpovídám. Pity party doporučuji všem, kteří si občas potřebují postěžovat, ale nemají komu nebo už vyčerpali seznam kámošek.
Ale pozor, musíte dodržovat pravidla. Všechny stížnosti a bolístky musí být zcela pitomé a nezakládat se na pravdě. O tom, že existují lidé se zdravým, či dokonce nafouklým sebevědomím, jsem slyšela, ale ti žádné litovací rituály nepotřebují. Jejich soukromé momenty si představuji asi takhle: V soukromí před zrcadlem vyvalí svých sto kilo a zálibně se okomentují: „To jsem ale kočka! A ještě chytrá a žádoucí! Všichni mě mají rádi.“ Kde to sebevědomí berou? Jestli o zdroji sebevědomí máte někdo nějaké informace, dejte mi prosím vědět. Prozatím si vystačím se svými sebelítostnými večírky. A tímto jsem vám poradila, jak ušetřit peníze za psychoterapii. Nemáte zač.
