V polovině roku mi byl z neznámých důvodů přidělen nový žáček Mo (zkratka pro Mohameda), abych měla Mohamedů alespoň pět. „Tento nový student je úplný anděl,“ řekla mi vedoucí oddělení Special Needs. „On ticho, pěkně sedět a malovat obrázky a písmenka.“ Mohla klidně přidat ještě další hromadu lží, protože na výběr jsem neměla.
A tak se v pondělí chlapec dostavil, kopl dva spolužáky a plivl mi do kabelky. Tichým, přátelským hlasem jsem ho požádala, aby si pěkně sedl a něco mi nakreslil. Horlivě přikývl, asistence ukradl nesmytelné fixy a stolek pomaloval nápisy BITCH a FUK (aha, ještě se nenaučil digraf CK). Ostatní děti si hned stěžovaly, proč to dělá, když oni nesmí. „No, on se teprve učí, jak se chovat ve třídě, kdežto vy už to všechno víte, tak se chovejte tak, aby to od vás odkoukal.“ Mo se z nějakého důvodu zaměřil na Suhaila, a když jsem se mu dvě milisekundy nevěnovala, ostříhal Mo Suhaila na pankáče nůžkami, které ukradl asistentce. Ta se mu snažila nůžky odebrat, tak ji praštil do břicha a plivl jí do peněženky.
Já jsem už docela otrlá a taky zkušená, a tak jsem předpokládala, že mi Mo rozhodí celou třídu. Děti špatně snášejí agresi a odpovídají na ni podobným chováním. V úterý ráno se ve třídě strhla brutální bitka a úplně vzorný žák dal Suhailovi bezdůvodně do držky a škrábl ho do oka. Suhail fňukal a chtěl spolužákovi natrhnout košili, ale podařilo se mi tento destruktivní řetěz událostí zastavit a poškrábaného Suhaila odvést ke zdravotnici. Na hřišti čerstvě ošetřeného Suhaila vyhledal Mo a do škrábnutého oka mu dovedně plivl zelený chrchel. A já to mám vysvětlit rodičům jak?
Oddělení Special Needs doporučilo plastelínu na uklidnění. Mo ji ale během pěti minut snědl, pak překousl pět tužek a pochutnal si na gumě. Jinak nechtěl vůbec dělat žádnou, ani jednoduchou práci, a tak jsme s asistentkou strávily dalších několik dní hlídáním agresora. Bylo mi jasné, že někdo ze třídy nakonec skončí bez oka, neboť i kulaté nůžky se dají použít jako bodná zbraň. Moje e-maily nejrůznějším oddělením i rodičům byly zvysoka ignorovány.
Mo si pak našel novou zábavu, že bude skákat po stolcích. Než se mi podařilo skokanství zabránit, přidaly se všechny děti do skokanské ligy a odmítaly slézt dolů. Zamyslela jsem se nad smyslem učitelství, pedagogiky a vůbec života a lupla si lexaurin. Do půl hodiny jsem seděla relaxovaně v křesle a komentovala situaci: „To jsou ale roztomilé žabičky, jak pěkně skáčou, že? Hup!“
No, a tak mě našla koordinátorka. Snažila se skokany dostat ze stolků, ale ignorovali ji. „A co omalovánky?” navrhla. Rychle přinesla hromadu omalovánek, které žabičky buď snědly, nebo roztrhaly na malé kousky a „sněžily s nimi po třídě“.
„Já už na to nemám nervy,“ oznámila jsem koordinátorce a začala jsem také skákat po stolcích. Jako byla to docela zábava, ale koordinátorka neskákala. Naštěstí přišel tělocvikář a tomu se skákání zalíbilo a přidal se. „Dáš si omalovánky?“ nabídla jsem mu svačinu. Nechtěl. Žabičky se po půl hodině skákání unavily a ze stolků konečně slezly. Okamžitě začaly svačit, vyhládlo jim.
„To byla skvělá hodina tělocviku,“ rozplýval se tělocvikář. Sedl si na koberec, aby si udělal nákres nejúspěšnějších skoků. Mo mu zezadu nepozorován nastřihl triko a zkrátil vlasy. Prostě neočekávaně úspěšný den. Mo ještě na rozloučenou plivl na koordinátorku. Bylo jasné, že tento plivanec reprezentoval přízeň.
Tělocvikář ještě načrtl pravidla hry, kdo doplivne nejdál, a to ne do oka. Myslím, že novému chlapci se v naší třídě líbí, protože naplival i do lega. Na závěr hodiny ještě kopl tělocvikáře do koulí a řekl mu: „Ty čulák.“ Je mi jasné, že Mo zůstane v mojí třídě až do konce roku bez jakékoliv pomoci. Special Needs se přece musí integrovat mezi normální děti. Jen bych nechtěla být tím rodičem, kterému přijde domů dítě s nůžkami v oku.
