Originální audiopovídka od Zbyňka Vičara s názvem Bábovky. Poslechněte si ji ve videu v úvodu článku načtenou hercem Alešem Procházkou. Zbyněk Vičar je někdejší novinář, mimo jiné působil i jako zahraniční reportér veřejnoprávní televize. Už třináct let vystupuje se stand-upem třeba v pořadech Na stojáka nebo Comedy Club. Píše o víně (v časopise Vinařský obzor) i o životě. Výbor jeho povídek s poněkud dvojznačným názvem Temná rána vyšel před dvěma měsíci.
Zbyněk Vičar: Bábovky
Text povídky:
Začalo to jako obvykle. Exotické obrázky a zprávy ze vzdáleného světa. Hladomor v Africe, vychrtlá děcka, po kterých lezou mouchy. Smutné, ale tak daleko – zpravodajská videa skrytá za reklamami na zlevněné bazény. Válka na východě se rozlézala po celém světě hladovými chapadly. Parta v hospodě tématu věnovala nejprve jen půl hodiny konverzace.
„Asi je čas udělat si zásoby,“ věštil chmurně Marek při pohledu do mobilu.
„Ale prosím tě,“ kroutil hlavou Fógl, který se občanským jménem jmenoval Ptáček. Na mobilu si přečetl několik analýz, že všechno bude v pohodě. Věděl už, které autory si vybrat, aby všechno v pohodě bylo.
Výčepní Anet za pultem zamyšleně poslouchala.
„Radši koupím aspoň mouku. No co, to se spotřebuje,“ pokračoval Marek v pochmurné konverzační linii.
„Nalezou ti do toho akorát moli. Si vzpomeň na lockdown,“ smál se jeho obavám Fógl. Do hospody vstoupil Freddie. Říkalo se mu tak, protože zamlada slavného zpěváka připomínal. Později pozbyl vlasů, ale přezdívka zůstala.
„Zdar, dám si pivo a nějakej chleba. Třeba tvarůžkovej. Co řešíte?“
„Hladomor,“ řekl Marek.
Freddie vytřeštil oči.
„Jakej hladomor? Kdes viděl nějakej hladomor?“
Marek mu ukázal poslední zprávy.
Freddie se zakousl do chleba a požitkářsky žvýkal.
„Takhle podle tebe vypadá hladomor? Celý je to vymyšlený.“
„Ty vole, co to ten Prochor zase vaří? Prej lasagne!“ Fógl si všiml fotky nepovedeného pokrmu, který kamarád sdílel na sociálních sítích. Všichni se naklonili nad obrazovku mobilu. Hovor se stočil k Prochorovu kuchařskému umění.
-
„Tohle já žrát nebudu, takový komunistický svinstvo!“ Fógl zíral šokovaně na displej. Informace o pomoci z Asie ho nepotěšily. Geneticky modifikované obilí krmilo už půl hladové planety a teď první vagóny mířily i sem.
Marek na věc zatím neměl vyhraněný názor.
„Tak hlavně že lidi nemaj hlad, ne?“
Fredie už se neudržel.
„Prosim vás, celý je to s tím hladomorem vymyšlený. Dělaj z nás blbce a někdo si na tom mastí kapsu.“
„Kdys byl naposledy v krámě? Jsou tam prázdný regály. Celej tejden žereme jenom čočku a vajíčka. Už to nemůžu ani vidět, chce se mi z toho blít,“ rozčílil se Marek a zamával mobilem. „Fuj. A ten magor Prochor do toho sdílí čočku nakyselo. Prej: mňam!“
Anet byla prozíravá. Objednala celý sklep piva a v mrazáku měla šest pecnů poctivého chleba.
„Je to asijský svinstvo, geneticky modifikovaný, aby ti vymylo mozek. Udělá to z tebe přiblblýho mravence. Je mi úplně zle, buší mi srdce,“ chytil se za hrudník Fógl. Jeho analytici před modifikovaným obilím varovali.
Marek pokrčil rameny.
„Fakt nevím, jak to je.“
-
Zatímco ve výčepu plynul čas v rytmu točených piv, svět venku se měnil úděsnou rychlostí. Společnost se rozdělila na příjemce a odpírače modifikovaného obilí. Těm prvním ti druzí hanlivě přezdívali bábovky. Bábovky poslušně stály ve frontách a čekaly na svůj příděl, odpírači se mu naopak snažili vyhnout. Jejich stravu tvořilo maso, zelenina a luštěniny. Zahrádkářské osady se změnily v pečlivě hlídané pevnosti. Ovšem bábovek přibývalo. Jíst se musí.
„Kámo, to nedáš. Freddie se dal k bábovkám,“ uvítal Marka ve výčepu Fógl.
„Vilma taky,“ řekl zdrceně Marek a otřel si čelo. „Narvala to svinstvo i děckám. Jsou jako vyměněný, jako zombie. Zírají na bednu a melou vládní nesmysly. Pěkně jsem je seřval…“
Anet před něj postavila orosený půllitr.
„Chleba? Mám škvarek, tvarůžek a sekanou.“
„Sekanou.“ Marek byl evidentně úplně mimo. V očích se mu zaleskly slzy.
„Musel jsem utéct. Zavolala na mě poldy. Přituhuje. V centru jsou vojáci. Mají pytle chleba upečenýho z toho svinstva. Viděl jsem, jak chytili týpka a přinutili ho to sežrat. Za chvíli tu budou jen samý bábovky.“
Anet donesla chleba se sekanou.
„Za kolik to je?“
„Za kilo.“
„Ty vole, to jde nahoru. Co už.“ Marek rozrušeně jezdil prstem po mobilu. Začal vyťukávat zprávu pro Vilmu.
„Já jsem ti to říkal,“ pokýval hlavou Fógl.
„Ale co teď budu kurva dělat? No, zkusím jí ještě napsat. Nechce se mi věřit, že by ji to fakt tak vygumovalo.“
„Zůstaň tady, všeho dost,“ řekla Anet.
„To bude účet, piš to rovnou na toaleťák,“ zažertoval smutně Marek. Odložil mobil. Ruce se mu chvěly.
„Důležitý je, že jsi zůstal normální. Hlavně se z toho nezbláznit,“ utěšoval ho Fógl.
„Ty vole, jeden průser za druhým. Pandemie, válka a teď zombie apokalypsa z pančovanejch komunistickejch sraček…“
„Tady seš mezi kámošama. Dej si panáka. Dva rumy. Ty nejlepší!“ Fógl zamával na Anet.
Cink! Marek se vrhl po mobilu.
„Píše?“ zeptala se Anet.
Marek praštil s přístrojem o stůl.
„Prochor pokračuje v sérii lančmít stokrát jinak,“ okomentoval další kulinářský výpad kamaráda na sociálních sítích.
„Aspoň že ještě není bábovka. Na, dej si,“ přisunul Fógl panáky. „Napiš to na mě, Anet.“
-
„Sekanou,“ objednal si Marek.
„Sekaná došla. Zbyl škvarek a tvarůžek.“ Anet obhlížela útroby ledničky, které značně prořídly. „Furt nepíše?“
„Ta už nenapíše,“ řekl sklesle Marek. Ze zpravodajství už raději projížděl jenom titulky. Vláda měla všechno pod kontrolou. Premiér byl zrovna v Asii. Článek provázela jeho fotka v úslužném předklonu.
„Nakopat do prdele,“ glosoval výjev.
V tu chvíli se ozvalo oznámení zprávy a vzbudilo Fógla, který solidárně s Markem odmítal opustit hospodu. Byli tam už druhý den v kuse. Spali po lavicích. Anet výčep zamkla pro cizí. Bábovky v uniformách řádily v ulicích a odpíračů rychle ubývalo.
„Freddie píše,“ řekl temně Marek.
„Co? Ty sis ho ještě nezablokoval?“ zeptal se rozespale Fógl.
„Ne. Chci vědět, co se děje v bublině bábovek.“
„A co se tam teda děje?“ zeptala se Anet.
„Píše mi, že jsem odpad a už brzy skapu na raka.“
Anet odemkla dveře. Bylo třeba trochu vyvětrat, koupelna nebyla součástí hospodského zázemí. Opatrně vyhlédla na liduprázdnou ulici. Kolem projela tramvaj. Všichni cestující v ní způsobně stáli, drželi se pravou rukou v pravidelných rozestupech a tupě zírali ven. Zahlédla mezi nimi zelené uniformy. Rychle zavřela okenice, zamkla mříž a vrátila se zpět za výčep.
„Teď se sem nikdo nedostane.“
Rozcuchaný Marek hleděl do mobilu a mlčel.
„Co je?“ zeptala se Anet.
„Prochor. Vaření šneci s kopřivama.“
„Je to bojovník,“ řekl Fógl a usrkl piva.
„Tohles četl?“ Marek mu nastavil mobil.
„Odpírači bratrské pomoci postaveni mimo zákon,“ hláskoval Fógl. „To jsou teda kurvy!“
„Kolik máš ještě piva?“ zeptal se zoufale Marek Anet.
„Dvě bečky.“
„A za kolik je dnes jedno?“
„Sto pade.“
„Ale co, klidně za tisícovku. Poctivýho piva už se nenapijem. Taky to dělají z toho asijskýho svinstva.“
„Dávají to děckám ve školách. Loupáky, koblihy, psal mi známej,“ řekl Fógl, který taky zůstával přes wifinu v kontaktu s vnějším světem. Zpravodajství už nesledoval, jeho analytici změnili tón.
Marek se vrátil k Freddieho vyhrůžce. „Já toho magora taky zablokuju,“ rozhodl se definitivně a jeho prst zamířil vykonat facebookový ortel.
-
Třetí den vystřídala zlá noc. Přišli kolem čtvrté ráno. V tuhle dobu si chodí zásahovky pro gaunery a začínají války. Buď jsou všichni opilí, nebo už spí. Parta ve výčepu měla dost už od jedenácti. Moc toho při pití nenapovídali, největší diskusi vyvolala Prochorova myslivecká pochoutka. Co v tom jen bylo za maso? Prochor recepturu odmítal prozradit.
Postupně usnuli. A přišla čtvrtá.
Vzbudilo je lomcování mřížemi a údery do okenic.
„Otevřete,“ slyšeli kohosi křičet. „Víme, že tam jste!“
„Pssst!“ Anet rozsvítila malou lampičku v kuchyni, kde se všichni tři instinktivně shlukli.
„Vylomte mříž,“ zaslechli zvenku povel.
„Jsou tam, určitě. Jsou to odpírači, zrádci,“ podněcoval útočníky úslužný hlas. Byl to Freddie. To on je sem přivedl.
„Máš tu nějaký únikový východ?“ zašeptal Marek.
Anet zavrtěla hlavou.
Lomcování mříží zesílilo. Ta však nápor vydržela.
„Uděláme to jinak,“ zaslechli zvenku. Chvíli probíhala porada. A pak vyletěla elektřina. Rozhostila se dokonalá tma.
„Sakra,“ sykla Anet.
„Vrátíme se!“ zakřičel někdo venku.
Najednou byl klid. Marek zkontroloval mobil. Zbývala mu poslední čárka energie. A Vilma nepsala. Přepl do úsporného módu.
„Co teď?“
Anet zapálila svíčku a rozlila panáky. „Dejte si na podnik. Zítra zkusíme něco vymyslet.“
-
Čtvrtý den. Marek procitl. Celý rozlámaný se sbíral na hospodské lavici a protíral si oči. Ve výčepu panovala ponurá hřbitovní atmosféra, kterou dokreslovaly dvě hořící svíčky. Z každé zbývaly tak dva centimetry.
Anet už byla za čepem. Okamžitě začala chystat pivo pečlivě jako vždy na hladinku. Pěna byla, jako když střelí, smetanově hustá. Tady byl svět ještě v pořádku.
„Za kolik je dnes?“ zívl Marek.
„Za pětistovku,“ řekla Anet.
„Tolik?“
„Dojíždíme poslední sud. Pak už nebude.“
„Ach jo. Co budeme dělat?“
Anet před něj postavila pivo.
„Vůbec nevím. Jsme v prdeli.“
Marek se napil a podíval se do mobilu. Žádná notifikace ho nevítala, stav u zprávy Vilmě byl zobrazeno, neodpovězeno. Zamumlal si pro sebe nadávku a proklikal zpravodajství. Dorazila další zásilka obilí. Na nádraží ji v jednom šiku v předklonu vítali pohlaváři. Distribuci zajistí armáda.
„Co píšou?“ zeptala se Anet. Svůj mobil si šetřila.
„Pořád stejný,“ mávl rukou Marek. „Dej mi ještě jedno.“
Za tu dobu se nějak rozpil. A dnes bylo proč pospíchat. Za chvilku se vzbudí Fógl.
„Jo, a dám si jeden tvarůžek.“
„Už mám jenom škvarkovou. Zbyteček.“
Mobil cinkl. Marek ho s nadějí popadl.
„Vilma píše?“ zeptala se Anet.
„To je Prochor. Zase uvařil nějakej hnus a sdílí to… Ty vole… Von upekl vránu. Bez peří je to teda pěkně hnusný!“
Fógl procitl.
„To teda byla noc,“ řekl a vztyčil palec, aby si objednal pivo. „Fuj, je teplý, nedá se to pít.“ Bez elektřiny samozřejmě nefungovalo chlazení.
„Musíme pryč,“ řekl Marek. „A rychle.“
„Jsme na suchu, pánové.“ Anet přes výčep hodila utěrku.
„Jdu,“ řekl odhodlaně Marek a vstal. „Pustíš mě?“
Anet kývla. Opatrně odemkla dveře a vykoukla škvírou na ulici.
„Jsou pryč,“ hlesla. Kolem projela vojenská tatra, naštěstí nezastavila. „Můžeš.“
„Co jsem dlužen?“
„Ještě musím spočítat tržbu. Tak… hodně štěstí,“ usmála se Anet a mrkla na Marka.
Ten proklouzl dveřmi. Do očí ho udeřil sluneční jas. Zavrávoral. Nepřetržitý pobyt v hospodě si vybral daň na jeho kondici. Rozhlédl se a vykročil.
-
Vilma měla založené ruce a přísný výraz. Děti nemluvily, strnule hleděly před sebe. Seděly u stolu, jako by byly ve školní lavici s hodně tvrdou učitelkou. Bylo by slyšet spadnout špendlík.
Marek je přejel pohledem a vzdychl.
„Vyber si,“ řekla Vilma a poklepala prstem na mobil. Měla tam vyhledaný kontakt na Občanskou komisi pro potírání odpíračů pomoci. Takzvaný OKPOP. Pro jejich městskou část ji vedl Freddie. „Nebudeme tu žít se zrádcem, který by nechal svoje děti zemřít hladem.“ Posunula před něj talířek s bábovkou.
„Odkdy pečeš?“ zeptal se Marek s pohledem upřeným na zlověstné pečivo.
„Tohle pekl Prochor.“
„Ach tak.“ Marek se zakousl do bábovky.
Vilma se usmála, vstala a pohladila ho po tváři.
„Zítra už ti bude líp.“
Vzala do ruky mobil a ťukla.
V tu chvíli se ozvalo cinknutí. Marek sebou vyděšeně trhl.
Vilma konečně zareagovala na jeho zprávu. Dala mu k ní srdíčko.
Další audiopovídky si můžete poslechnout zde >>>
Bellová, Borkovec, Knapová, Rudčenková, Vičar. Pět současných českých spisovatelů napsalo pro Reflex původní audiopovídky. I když jsou každá jiná a zdánlivě spolu nesouvisí, spojuje je téma Hlavně se z toho nezbláznit. Letos jsme se rozhodli tyto původní povídky psané pro Reflex nevydat jako literární přílohu, ale zvolili jsme se formát audio. Převodu do zvukové podoby se ujali herci s magickými hlasy Jana Stryková a Aleš Procházka. Ti z vás, kdo dávají přednost psanému slovu, si mohou povídky na našem webu také přečíst.
