Velké množství z nás v průzkumech záměrně podhodnocuje vlastní chování a myšlenky, pokud je považuje za špatné. A to navzdory tomu, že je většina výzkumů dělána anonymně. Lidé chtějí stejně vypadat dobře, a tak se snaží odpovídat společensky žádoucím způsobem. To bylo dokázáno již v roce 1950, kdy se v americkém Denveru ptali vzorku populace na statisticky ověřitelná data. Každý druhý najednou dával peníze na charitu a držitelů průkazek do knihovny bylo v nadsázce skoro více než knih samotných. Stejné to bylo i s počtem lidí, kteří údajně přišli k tehdejším volbám. Statistickým údajům neodpovídaly odpovědi ani na jednu otázku.
Lidé přitom neuvádí v omyl jen výzkumné pracovníky. O nemožném přesvědčují i sami sebe. V roce 1977 například 94 % vysokoškolských profesorů tvrdilo, že dělají nadprůměrnou práci. Čtvrtina amerických středoškoláků pak v roce 2004 uvedla, že co se týče sociálních dovedností, patří zcela určitě mezi jedno procento těch úplně nejlepších.
Čím více odosobněné proto dané výzkumy jsou, tím lepší přináší výsledky. To lze ovlivnit i prostředím, ve kterém se průzkum odehrává. Pokud jsou lidé sami u počítače, udávají přesnější informace, než pokud jim někdo telefonuje. Telefonát je pak stále ještě lepší než vyplňování dotazníku v místnosti plné jiných lidí.
Kdy lidé říkají pravdu
Nejpřesnější informace proto výzkumníci logicky získají, pokud analyzují data, při nichž jejich původci vůbec netuší, že budou zpracovávána. A právě tomu se tři roky věnoval bývalý datový analytik Googlu a autor knihy „Everybody Lies: What the Internet Can Tell Us About Who We Really Are“ Seth Stephens-Davidowitz.
“Všichni lidé lžou. Lidé lžou kamarádům. Lidé lžou šéfům. Lidé lžou vlastním dětem. Lžou lékařům. Lžou manželům i manželkám. Lžou i sami sobě. A rozhodně taky lžou ve veřejných průzkumech,” potvrzuje Stephen-Dawidowitz ve své knize. Ilustruje to na současných, společenských tématech, která vyvolávají největší kontroverzi.
Homosexualita a nejistota žen
Nejrozsáhlejší studie populace ve Spojených státech například tvrdí, že zhruba 2 až 3 procenta amerických mužů jsou homosexuálové. Tomu odpovídají i data Facebooku, na němž zhruba 2,5 procenta Američanů tvrdí, že se zajímají o muže. V tolerantním státě Rhode Island je ale na sociálních sítí dvakrát více homosexuálů než v konzervativním Mississipi. Probíhá tedy masivní exodus gayů z konzervativnější části USA do té liberálnější? Dle dat Facebooku tomu tak není. Stěhováním se dá údajně vysvětlit maximálně polovina daného rozdílu.
A zde přichází na řadu opět data Googlu. Zhruba 5 procent mužských dotazů na pornofilmy se ve vyhledávačích zaměřuje na gay porno. Dawidowitz proto předpokládá, že množství homosexuálů ve Spojených státech je zhruba dvojnásobné oproti tomu, co se všeobecně předpokládá. Více Američanů pak hledá gay porno skutečně v liberálnějších státech. Rozdíl je ale překvapivě malý. Pokud se vrátíme k dřívějšímu příkladu, tak v Rhode Islandu tak činí 5,2 procenta mužů a v Mississipi 4,8 procenta. Logickým vysvětlením proto je, že v konzervativnějších státech velké množství homosexuálů svou skutečnu orientaci raději tají.
S tím koresponduje i podezírání ze strany jejich manželek. „Je můj manžel gay?“ je tou nejhledanější otázkou začínající v angličtině slovy „Je můj manžel…“. O 10 procent předčí dokonce i dotaz na nevěru, tedy druhou nejvyhledávanější frázi související s manžely.
„Nejvíc vypovídající je pak fakt, že nejvíce dotazů zpochybňující manželovu sexualitu přichází od žen z nejméně tolerantních států. Tedy z Jižní Karolíny a Louisiany,“ zmiňuje Dawidowitz.
Mám malý penis?
Další ze zažitých stereotypů, které bývalý analytik Googlu zpochybňuje, je údajné upírání sexu ze strany žen v heterosexuálních vztazích. Fráze „Můj přítel se mnou nechce mít sex“ je dvakrát vyhledávanější než ta, která se vztahuje k té samé věci u žen. Je možné, že muži se jednoduše raději svěří kamarádům než Googlu. I tak je ale neochota k sexu u mužů evidentně častější, než si většinová společnost myslí.
Dawidowitzova data zmiňují v souvislosti s mužským vyhýbáním se sexu ještě jednu zajímavou věc. Mužský strach o velikost jejich penisu je tak velký, že se na něj dotazují více než jakýkoliv jiný orgán v těle. Pokud byste dali dohromady všechny dotazy na plíce, játra, nohy, uši, nos, krk a mozek, stále by jich nebylo více než těch na velikost penisu.
Dotazů na zvětšení penisu Google přijímá více než těch ohledně naladění kytary. Hlavní obava z užívání steroidů pak dle dat vyhledávače není poškození zdraví ale zda se po nich zmenší penis. To je silně v nepoměru s ženským vnímáním důležitosti této oblasti. Na každý ženský dotaz ohledně velikosti pánského pohlavního orgánu jich totiž muži učiní 170.
Stejně překvapivá je i míra zájmu mužů o vlastní vzhled. Zatímco společnost předpokládá, že tato oblast patří tak nějak přirozeně ženám, muži za nimi příliš nezaostávají. Zájem o „krásu a fitness“ je z 42 procent mužský. Kosmetickou chirurgii pak ženy ovládly jen z 61 procent, zbylých 39 byli muži. Stejně tak je to u hubnutí. Tam muži tvoří celou třetinu.
Předsudky
Dalším tematickým celkem, jímž se Dawidowitz zabývá, jsou předsudky. Většina Američanů se je snaží skrývat, při používání Googlu ale přesto vyjdou najevo. Stále populární jsou otázky typu „Proč jsou černoši neslušní?“ či „Proč představují Židé zlo?“. Pokud se pak příslušník některé z menšin zachová podle daného stereotypu, podobných dotazů pak na Googlu okamžitě přibývá.
Jako příklad můžeme uvést masové vrahy Rizwana Farooka a Tashfeena Malika z kalifornského Bernardina. Ti v prosinci roku 2015 zastřelili 14 lidí. Ve chvíli, kdy média přinesla první zprávu o jejich muslimsky znějících jménech, nejhledanějším výrazem v Kalifornii se na Googlu stalo spojení „zabít muslimy“.
Obamova řeč
Muslimové jsou na vyhledávači běžně označování za teroristy. Ještě několik dní po odporném útoku ale Američané hledali na Googlu zabíjení muslimů stejně často jako symptomy migrény. To ukazuje, jak složité bylo uklidnit nenávistné nálady národa. Prezident Obama se o to tehdy přesto pokusil a čtyři dny po útoku v hlavním vysílacím čase ujistil národ, že USA může zastavit terorismus i nebezpečnou islamofobii.
Mluvil o důležitosti tolerance a všechny hlavní deníky ho druhý den chválili za inspirativní řeč, která byla tvrdá ale měla i uklidňující efekt. Zdůrazňovala se i důležitost vyjádření, že strach nesmí ovlivnit úsudek národa. Všichni považovali řeč za velký úspěch. Data Googlu ale hovořila jinak.
Nenávistné fráze týkající se muslimů se ve vyhledávání Googlu již během krátké řeči zdvojnásobily. Negativní věty ohledně syrských uprchlíků se zvedly o 60 procent, zatímco ty pozitivní klesly o 35 procent. Slovní spojení „zabít muslimy“ se v kolonce vyhledávání objevilo třikrát častěji než obvykle. I když byl tedy Obama oslavován, dosáhl vlastně pravého opaku. Obě strany národa utvrdil ve svých pravdách. Co měl tedy tehdejší americký prezident udělat?
Jak mají politici mluvit
Dawidowitz odkazuje na jednu jedinou větu v Obamově projevu kdy mluvil o muslimech jako o „přátelích, sousedech, kolezích, sportovních hrdinech a mužích a ženách v uniformách, kteří jsou ochotni položit život za Spojené státy“. Tato věta způsobila, že lidé začali vyhledávat muslimské sportovce a vojáky více než muslimské teroristy.
Sportovci si první místo udrželi dokonce ještě celý další den. Data Googlu proto naznačují, že pokud se lidé v předních politických funkcích snaží lidi poučovat, dosáhnou pravého opaku a daná skupina se pouze utvrdí ve stávajících názorech. Pokud se však snaží povzbudit jejich zvídavost, mohou dosáhnout alespoň u části z nich nějaké změny.
„Data z vyhledávání na Googlu nám poskytují bezprecedentní pohled do nejtemnějších koutů lidské mysli. Přiznávám, že může být občas těžké tomu čelit. Ale může nás to i posílit. Můžeme ta data použít k boji proti temnotě. Může jít o první krok směrem k řešení problémů, které trápí celý svět,“ uzavírá Seth Stephens-Davidowitz.
