Co ukázala Letná? Jsme svědky něčeho unikátního a bude mít demonstrace dopad na vládní koalici?
Po shromáždění na podporu prezidenta Pavla a uspořádání menších akcí ve více než čtyřech stovkách obcí po celé republice zaplnil Milion chvilek v sobotu Letnou. Stalo se tak tentokrát v otevřeném odporu proti krokům, které avizuje nebo už realizuje Babišova vláda. Za tři měsíce, po které je u moci, toho stihla už skutečně hodně. Je navíc jasné, že mobilizace velké části společnosti nepolevuje. Některé důležité otázky ale zůstávají viset ve vzduchu. Do jaké míry jsme svědky něčeho dějinně unikátního? A jaký má probuzení občanské společnosti reálný dopad na koalici, která se může v dolní komoře Parlamentu opřít o pohodlnou většinu?
Poté, co v roce 2021 Andrej Babiš kvůli chaotickému řízení covidové pandemie prohrál volby, věnoval po uznání porážky veškerou energii tvrdé opoziční práci. Sestavil stínovou vládu a neustálým ostřelováním vládní koalice, spojeným s absorpcí antisystémových voličů, se připravoval na velký comeback. A ten si na podzim loňského roku skutečně užil.
Za uplynulé volební období však taky značně nabobtnala agenda, kterou Babiš masám svých voličů slíbil prosadit. Žádná z nich se nestala tak prioritní, aby vyčnívala nad ostatní. Když pomineme tu přímo související s Babišovým byznysem, jednalo se spíš o neustále se rozšiřující seznam, na němž se postupně objevila nová opatření v sociální oblasti, ve zdravotnictví, ale i nemalé množství osobních vendet. Není tedy divu, že po mohutném vítězství ve volbách se staronovému premiérovi rozzářily oči a začal rychle úřadovat. Tak rychle, jak se to naučil u svého vzoru Donalda Trumpa, který rychle začal naplňovat body Projektu 2025, s nímž podle svých slov nikdy neměl nic společného.
Hlavně rychle
Mocenské poučky, že největší, nejvíc šokující změny je třeba udělat hned na začátku volebního období, se Babiš drží dokonale. Už stihl provětrat všechny resorty a postupné ovládnutí státu se projevuje tím, že všude, kde to jen trochu jde, dosazuje loajální úředníky.
Vlastní byznys samozřejmě nezůstává stranou a má i mezinárodní rozměr. Byť se český premiér dušuje, že on osobně o investicích během schůzky se sasko-anhaltským premiérem vůbec nejednal, německý politik se při své návštěvě v Praze sešel i se zástupci holdingu Agrofert kvůli investicím do chemického průmyslu.
Vedle toho vládní poslanci začali pracovat na vytvoření „ruského zákona“, který má za cíl monitorovat činnost neziskových organizací, a především pak kontrolovat jejich příjmy ze zahraničí. Do Babišových trumpovsky bleskurychlých změn se pak bez větších problémů zapojili i koaliční Motoristé. Ministr kultury Oto Klempíř navzdory prvotním prohlášením o obraně veřejnoprávních médií připravuje zrušení koncesionářských poplatků a ministr životního prostředí již začal s „proléváním zelené krve“, kterou strana avizovala, odvoláním ředitele Krkonošského národního parku. Z pohledu Milionu chvilek a jeho příznivců tedy rozhodně je proti čemu protestovat.
Klid na práci
Zároveň je však kadence, se kterou Babiš a jeho ministři překotné změny oznamují, pro protivládní odpor tak trochu prokletím. Milion chvilek je tlačen do situace, kdy pro to, aby na náměstí dostal dostatek nespokojených, musí vypíchnout, co pokládá za nejdůležitější. Jenže něco takového není jednoduché v situaci, kdy potenciální dopad všeho, co vláda chystá, nedokážeme předvídat. Něco z dnešního pohledu klíčového tak nakonec může mít úplně jinou podobu, a naopak. Něco dnes bezvýznamného se v budoucnu může ukázat jako opatření, které zamíchalo kartami.
Příkladem může být právě chystané zrušení koncesionářských poplatků. Přestože víme o velké vůli Andreje Babiše osobně změnit postavení veřejnoprávních médií na mediálním trhu a také o silném tlaku SPD na to, aby byl dopad co nejtvrdší, ministr Klempíř si žádá „klid na práci“ a odmítá se bavit na téma, co konkrétně bude zákon obsahovat. Veřejná debata je tak absolutně nemožná stejně jako posouzení, jestli se skutečně bude jednat o nastoupení slovenské cesty.
Mikuláš Minář tak už při svolávání na Letnou honil po poli několik zajíců najednou. Pro „chvilkaře“ ve zvacím materiálu bylo klíčové „zestátnění veřejnoprávních médií a učinění z nich hlásné trouby politiků“, „škrtání výdajů na obranu“, „zákon o předkupním právu na zemědělskou půdu“, „zákon, který umožní zabavit majetek při pouhém podezření – i bez prokázání viny“, ale na prvním místě „nevydání Babiše a Okamury, které je poslední kapkou“.
Mezitím ale svolavatelé můžou jen těžko opomenout symboly, mezi něž patří například odchod Václava Moravce z České televize. Spolek se snaží o syntézu všeho, co vláda dělá špatně a co je zároveň mediálně vděčné. Mnohem lépe se ale občanská společnost mobilizuje na menším počtu klíčových témat, do čehož Andrej Babiš právě svým stylem vládnutí ochotně hází vidle.
Kam s Milionem chvilek
Stejně jako se s rokem 2025 vrátil jiný Andrej Babiš, radikálnější a odhodlanější než dřív, změnil se i Milion chvilek. Předně: byznysové zájmy premiéra, které na začátku tvořily dominantní část komunikační linky spolku, jsou dnes právě pro diverzifikaci témat jen jedním z mnoha problémů. Stále intenzívněji se však projevuje varování před slovenskou a maďarskou cestou, tedy poukázání na křehkost liberální demokracie. Spolek uvádí, že „to jde rychleji, než si myslíte“ – a myšleny jsou tím snahy o ovládnutí státu.
Milion chvilek se tím stává pevnou součástí veřejné debaty, protože při slabosti a neviditelnosti opozičních lídrů nabízí platformu, jejímž prostřednictvím lze nespokojenost artikulovat. A do budoucna si bude muset vybrat, jak moc pevně se s parlamentní opozicí sváže a do jaké míry bude dál pracovat s adresnou podporou prezidenta republiky. Tomu by totiž označení „opoziční lídr“ mohlo nenávratně uškodit.
A co opozice?
Mnoho odpůrců Babišovy vlády si klade otázku, jaký má svolávání demonstrací vůbec smysl. První odpovědí je, že se to ve skutečnosti velmi těžko posuzuje. Nemáme totiž dostatek informací k tomu, abychom věděli, čemu tlak občanské společnosti dokázal nebo do budoucna dokáže zabránit. Zaplněná náměstí, navíc v té síle a pravidelnosti, kterou dokáže Milion chvilek Babišovi ukázat, navenek indikují nespokojenost s vládou. A to pro ni nemůže být dobrou zprávou za žádných okolností.
Co „chvilkaři“ můžou tímto tlakem získat, je obnažení vnitřní nesourodosti vládní koalice. Když Andrej Babiš jezdí na tygru koalice s antisystémovými politiky, nevyhnutelně se mezi nimi najde někdo, kdo se pustí do radikální a nemístné kritiky demonstrantů. A tu premiér pro nic nepotřebuje. Zároveň vytvoří pnutí, v jehož rámci se technokratičtí politici se slabým ideologickým zázemím můžou klonit k tomu, občanskou společnost víc poslouchat, zatímco ideologové z řad radikální pravice se ještě více zatvrdí. Komplexnější je snaha o to, posoudit dlouhodobější dopady. Mezi lety 2017 a 2021 to byl právě Milion chvilek, který postupně donutil demokratické strany spojit se a Babiše porazit. Dnes se opoziční strany tváří tak trochu netečně a spíš pasívně se hlásí k podpoře Minářových aktivit. Brzy ale přijde čas, kdy budou muset přemýšlet, jakým způsobem budou moct demonstrací samy využít. Je totiž nepravděpodobné, že by se cestou založení nové strany znovu vydal sám Minář.
Důvodem není jen první zkušenost s takovým experimentem, který dopadl neslavně, ale také to, že po ničem takovém není poptávka. Z průzkumu agentury MEDIAN z minulého týdne třeba vyplývá, že pro to, aby se Milion chvilek transformoval v politickou stranu, je 14 % lidí, zatímco 54 % je proti. Mimochodem, nejvíc příznivců změny spolku ve stranu jsou podle agentury voliči koalice SPOLU, z čehož vyplývá, že právě politici tohoto uskupení by se měli ze všech nejvíc snažit, aby dokázali být Babišovi srozumitelnou alternativou.
S Milionem chvilek se tak po Letné musí počítat jako s relevantním aktérem, který nikam neodejde. To je zpráva důležitá pro vládu, ale ještě důležitější pro opozici. Každá další obří demonstrace pro ni bude budíčkem, aby se probudila z letargie.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
