Řvoucí lev v Trumpově kleci: Mohou údery na Írán iniciovat povstání a změnu režimu?
Je jasné, že samy údery USA a Izraele íránský režim nesvrhnou. To musí udělat Íránci sami a rakety zacílené na nejvyšší funkcionáře země by jim v tom měly pomoci. Alespoň taková je představa aktérů operace Lví řev, jak zní jeden z prezentovaných názvů útoku proti politickým špičkám Íránu, jeho armádě, policii a revolučním gardám. Je to postup, který se zatím v takovém měřítku nepraktikoval a sází na všeobecnou a dlouhodobou nespokojenost íránské veřejnosti s režimem. Může to fungovat?
Režim nemáme rádi, dobře víme, do jaké situace nás dostal, řekl mi na podzim přímo v Íránu učitel angličtiny Hasan. Kontaktovat ho nyní se nepodařilo stejně jako během protestů, kdy byl vypnutý internet. Jeho rodina patří k těm pokrokovějším, kde žena a dvě dcery nenosí nic, co by zahalovalo vlasy či tvář, jak je to dokonce předepsáno zákony. „Šátek, čádor, hidžáb, nic z toho mi nesmí do bytu,“ říká. Ženy začaly chodit bez šátků po takzvané revoluci Mahsy Amíníové, neformálně pojmenované lidmi po mladé kurdské ženě, kterou v září 2022 zadržela v Teheránu mravnostní policie Gašte eršád za nedostatečné zahalování a živou už ji nikdo neviděl.
Její smrt vyvolala rozsáhlé protesty po celé zemi, jež otřásly režimem. Ale nesvrhly ho. Stejně jako mnohé předchozí demonstrace. Revolta, která vždy začala od mladých lidí, měla podobný průběh a Hasan už jich v životě zažil několik. Byl mladý, když na přelomu let 1978 a 1979 svrhla islámská revoluce šáha Mohammada Rezu Pahlavího, na jeho vládu však vzpomíná se sentimentem. „Byly to pro Írán zlaté časy,“ říká. Už ale pomíjí fakt, že i tehdy lidové povstání podnítila nespokojenost veřejnosti s korupcí a špatnou hospodářskou situací. Podobně jako je tomu dnes, kdy už mnozí mají po krk vlády ájatolláhů.
„Demonstrace nikdy nezacloumaly režimem natolik, aby přímo hrozilo jeho svržení,“ vzpomíná Hasan. Podle něj v tom už vládci Íránu umějí chodit. Od roku 2019, kdy Íránce rozlítilo zvýšení cen benzínu a nafty, se v zemi demonstruje každých několik měsíců. Vždy to má podobný průběh. Nejdřív fáze euforických demonstrací, kdy vyjdou do ulic statisíce lidí. Poté vypnutí internetu, jenž hraje v íránské společnosti klíčovou roli, protože komunikace po sociálních sítích je i třeba vzhledem ke společenským omezením velmi rozšířená.
Vypnutí internetu bývá totální a protestující davy tak „oslepnou“, nemají autority a v tu chvíli je lehké je pacifikovat. A ono „zklidňování situace“ vždy bývá brutální a umírají při něm lidé po stovkách. Když pak úřady vidí, že je vše v pořádku a protesty nepokračují, počkají ještě několik dní, zapnou internet a život pokračuje dál, jako by se nic nestalo.
Od lásky až po nenávist
Hasan uznává, že neexistuje síla, jež by dokázala se současnou situací pohnout. Současně ale už loni v červnu tvrdě odsuzoval americké a izraelské údery na Írán. „Bombami se nic nevyřeší,“ rozčiluje se a věří tomu, čím se hájí íránský režim. Tedy že snaha získat atomovou pumu neexistuje a jaderný program je tu pouze a jenom pro civilní účely. Hasan byl na podzim toho názoru, že dvanáctidenní válkou udělaly USA spolu s Izraelem obrovskou chybu a spíš režimu prospěly, než by ho jakýmkoli způsobem ohrozily.
Oproti němu stojí se svým názorem Jasmín, která vystudovala architekturu, ve svých více než třiceti letech je single a snaží se žít v rámci společenských norem svobodným životem. Vadí jí, že běžní Íránci čelí ekonomickým problémům a vydělají si sotva tolik, aby přežili. To přičítá právě zkostnatělosti a zkorumpovanosti těch, kteří dnes Íránu vládnou. Ani ona si nezahaluje vlasy. „Naše společnost je plná lží a přetvářky a i to je důvod, proč s nadějemi vzhlížíme k Evropě,“ říká. „Doufali jsme, že po dvanáctidenní válce tento režim skončí. Ale nestalo se tak a výsledkem je falešná shovívavost vůči lidem a ekonomika v ruinách. A je to jen proto, že nám vládnou nekompetentní lidé,“ dodává.
V Íránu jsem ale potkal i mladou dívku Zahru, jejíž sen byl odjet do Spojených států, kde by se chtěla stát zpěvačkou, protože „Ameriku miluje nade vše“. Student Hosejn zase míní: „Nenávidíme USA a Izrael, jsou to agresoři, chtějí vysát naše bohatství, ale my jim to nedovolíme.“ Spektrum názorů je v Íránu široké a rozprostřené do extrémních postojů na obě strany. Průzkumy veřejného mínění v zemi sevřené autokratickým režimem jsou buď tendenční, nebo obtížně proveditelné kvůli způsobu dotazování a strachu respondentů. Přesto nějaké k dispozici jsou a dávají poměrně jasný obrázek.
Jeden takový provádí dlouhodobě na přelomu roku skupina GAMAAN (The Group for Analyzing and Measuring Attitudes), sídlící v Nizozemsku. Specializuje se na průzkumy v Íránu, které provádí na vzorku desetitisíců respondentů pomocí internetu a sociálních sítí. Dlouhodobě z průzkumů vyplývá, že 70 až 80 procent obyvatel napříč sociálními a věkovými skupinami nepodporuje současný režim. Deset procent vládnoucí vrstvu podporuje bezvýhradně a dalších deset procent vyžaduje nutné strukturální reformy.
Lidé vesměs oddělují samotnou myšlenku Íránu od Islámské republiky a režim vnímají jako cizí prvek, okupační sílu. Při nedávných protestech to například vyjadřovali slogany jako „Náš nepřítel je přímo tady, lžou, že je to Amerika“. Jen 18 procent Íránců ale vidí zahraniční intervenci jako potřebný impuls ke změně režimu, přičemž v demonstrace a nepokoje věří největší část, 31 procent. Pět procent preferuje ozbrojený odpor, 14 procent volby jako nástroj změny (ostatní nic z toho nebo nemají názor).
Chybí „íránská Nexta“
Z dřívějšího průzkumu vyplynulo, že přes 60 procent lidí vnímalo červnovou dvanáctidenní válku nikoli jako konflikt mezi Íránci a Izraelem, ale mezi Islámskou republikou a Izraelem. Takřka 70 procent si myslí, že by měl Írán přestat vyzývat ke zničení Izraele, a víc než 60 procent preferuje zahájení přímých jednání se Spojenými státy. Zemí s nejlepším pozitivním ratingem se pak staly – USA (!) s 53 procenty, přičemž negativní rating měly 37 procent. Zato Rusko, spojenec režimu ájatolláhů, se s negativním hodnocením 68 procent dostalo do špičky nejméně oblíbených zemí u íránské veřejnosti. Evropská unie skončila mírně negativně – 38 procent pozitivního pohledu a 45 procent negativního.
To vše v základních rysech odpovídá tomu, co se v Íránu v posledních dnech děje. Ihned po zahájení útoků někteří nahlas oslavovali v ulicích smrt desítek funkcionářů i nejvyššího lídra Alího Chameneího. Jiní zase vyšli truchlit a není jasné, nakolik to bylo z vlastní vůle nebo k tomu byli donuceni. Větší protesty se však v prvních hodinách po útoku nekonaly. A to i navzdory tomu, že k nim vyzývali americký prezident Donald Trump i izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
„Taková příležitost se naskytne jednou za generaci... brzy přijde váš okamžik, chvíle, kdy musíte masově vyjít do ulic a dokončit práci na svržení hrůzného režimu, který vám ničí životy,“ prohlásil Netanjahu. „Až skončíme, převezměte vládu nad svou zemí. Bude to pravděpodobně vaše jediná šance po celé generace,“ vzkázal Íráncům Trump, jenž rovněž vyzval íránské vojáky ke složení zbraní, „nebo to s nimi špatně dopadne“.
Jde o kombinaci psychologické operace s využitím smrtící síly vůči konkrétním lidem, špičkám režimu. Zatím nevidíme žádné složitější postupy jako snahu o diskreditaci, argumentace je přímočará a jasná. Během konfliktů poslední doby taková strategie ve velkém zatím použita nebyla. USA a Izrael sice mají ve zvyku likvidovat špičky jim nepřátelských, většinou teroristických organizací (třeba venezuelský prezident Nicolás Maduro byl zatčen neboli unesen, jde o interpretaci, ale nebyl zabit), nikdy tím však nechtěly přímo podnítit lidovou revoltu.
Nedá se ani říci, že by tuto strategii použili třeba Rusové na Ukrajině, Západ v Afghánistánu či Iráku anebo Američané ve Vietnamu nebo v Koreji. Bude proto testem, zda sázka na naštvanost společnosti vyjde, nebo jako impuls stačit nebude. Historické zkušenosti ukazují, že takovou operaci je třeba spojit s nějakým komunikačním prostředkem. V srpnu 2020 v Bělorusku to byla skupina Nexta, fakticky redakce telegramového kanálu o několika lidech zřejmě ve spojení s lídry opozice, která svolávala demonstrace a přímo korigovala protestující, kudy jít a co vzít s sebou. To, že nedošlo k finále, tedy útoku na prezidentský palác Alexandra Lukašenka, je jiná věc.
V Íránu dle dostupných informací něco takového chybí, souvisí to ale i s absencí jasného lídra revoluce a jeho aparátu. Američané mají komunikačních prostředků v ruce velmi málo. Nástroje pro dlouhodobé působení tohoto druhu přitom, jak připomíná deník The New York Times, bohužel Donald Trump sám téměř zničil, když prakticky paralyzoval rozhlasové a internetové médium Hlas Ameriky (VoA) a totéž chtěl udělat i s Rádiem Svoboda (RFE-RL), které má pod svými křídly Radio Farda, vysílající do Íránu.
„Radio Farda je pro tuto chvíli zřízeno,“ řekl šéf RFE-RL Steve Capus s tím, že se pracuje na obnovení možnosti vysílat z výkonného zařízení umístěného v Kuvajtu a vlnových délkách, které umožní příjem v malém tranzistorovém rádiu po celém Íránu. Jde sice na první pohled o primitivní způsob, v podmínkách výpadků internetu ale účinný.
Najde se lídr?
Teď je tu mnoho neznámých a situace se může posunout jakýmkoliv směrem a třeba se zase zvrátit. Režim v Íránu připomíná totalitní Československo 80. let minulého století, kdy v komunismus věřila hrstka fanatiků, ale systém ještě držel díky jakési setrvačnosti a také policii i armádě, kde každý (kromě vojáků základní služby) viděl změnu jako potenciální osobní ohrožení. Podobně to dnes funguje s Íránskými revolučními gardami, kde se jejich příslušníci bojí lidové pomsty a budou se držet zuby nehty.
Se 125 tisíci příslušníky sice nejsou Íránské revoluční gardy početnou silou, je tu však také armáda s 350 tisíci vojáky z povolání a 220 tisíci vojáky základní služby a policie včetně tajné složky nebo obskurní mravnostní policie kontrolující zahalenost žen na veřejnosti. Jedním z cílů amerického a izraelského ostřelování je přirozeně vyvolat v řadách ozbrojených složek strach, a tím je oslabit. Otázkou je, zda to bude fungovat.
Íránský teokratický režim je totiž vystavěn na značné odolnosti vůči vnějším i vnitřním hrozbám. Umí promyšleným způsobem zadusit nepokoje: vypne internet, pozatýká lídry, část demonstrantů postřílí, zbytek uteče. Umí ale také vytvořit systém nahraditelnosti mezi lídry. Už během červnové dvanáctidenní války jmenoval Chameneí tři své možné nástupce.
Mezi nimi jsou šéf justice Gholámhosejn Mohsení a vnuk již zesnulého Alího Chameneího Hosejn, přičemž třetího, náčelníka generálního štábu Alího Hejázího, zabily americko-izraelské údery. Ještě před současnými údery pak Chameneí předal pravomoci politickému veteránovi Alímu Laridžánímu, který stojí v čele Národní bezpečnostní rady a je spojencem prezidenta Masúda Pezeškjána. Ten už deklaroval, že Írán bude pokračovat v tvrdé linii a bojovat proti svým nepřátelům: USA a Izraeli.
Situace proto může být v příštích dnech značně turbulentní a nastat může cokoli. Od skutečného lidového svržení režimu přes organizované předání moci někomu ve špičkách současného vedení a změně kursu podobně, jako je tomu ve Venezuele. Ze všeho nejméně však lze očekávat, že se režim udrží. Zatím také, jak již bylo řečeno, není vidět někdo, kdo by se postavil do čela lidové revolty, a to je v těchto případech velmi důležité. Co však v Íránu existuje, jsou separatistické skupiny jednak na jihovýchodě země a pak v kurdské oblasti. Ty mohou další vývoj v zemi výrazně zkomplikovat.
Silný lídr versus demokracie
Návštěvník Íránu se v zemi setká s nostalgií po režimu šáha Pahlavího, která je mezi odpůrci teokracie na první pohled velmi rozšířená. Průzkumy GAMAAN jsou skeptičtější. Popularitu Rezy Pahlavího, nejstaršího syna svrženého šáha a bývalého korunního prince žijícího v americkém exilu, podporuje třetina lidí. Jenže třetina je výrazně proti kvůli vzpomínkám na represe nechvalně známé šáhovy tajné policie a korupci té doby. A další třetina pak neví, jak se rozhodnout.
Takřka devadesát procent Íránců si přitom přeje demokracii, jenže podle 40 procent z nich by měla být reprezentovaná silným a spravedlivým lídrem, jenž ke svému vládnutí nebude potřebovat takové věci jako parlament, protože by ho jen zdržovaly…
Tradici demokratické republiky Írán nemá, a pokud něco takového přijde, bude se to rodit těžce. A není vyloučeno, že to bude s autoritativními rysy jako třeba v Sýrii vláda bývalého člena al-Ká’idy Ahmada Šary, který se přetvořil v tvárného politika, a nosí dokonce i kravatu, pro islamisty symbol nenáviděného Západu. Režim v Sýrii má své vady, ale mnozí včetně jeho oponentů uznávají, že je lepší než předchozí vláda Bašára Asada, svrhávající chemické zbraně na civilisty a věznící tisíce nevinných lidí. V Íránu se zatím ani to nerýsuje.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
