Vzestup vetokracie v USA: Přichází nejspíš konec amerického snu. Proč se Američané přestali stěhovat?
Nápad, že by si lidé měli mít možnost vybrat, kde budou žít a nemuseli volky nevolky trčet tam, kde se narodili, je americká specialita. Nebo lépe řečeno bývala. Je to jedna ze základních příčin zámořské prosperity; ale když to přestane fungovat, následky podle toho vypadají.
Žádné společenství s výjimkou nomádů nebylo nikdy tak mobilní jako Američané. V 19. století jich měnila každý rok adresu zhruba třetina. Evropští návštěvníci byli ohromeni a často zděšeni. Francouzský spisovatel Michel Chevalier v roce 1835 napsal, že Američan „je pohlcen vášní pro pohyb“ a „nemůže zůstat na jednom místě“.
Američané, většinou imigranti, se pohybovali mnohem častěji, na delší vzdálenosti a užitečněji než ve staré vlasti, odkud přišli. Chápali to jako klíč ke své národní povaze. „Jsme stěhovavý národ a nejlépe se nám daří, když občas změníme základnu,“ nebo „odpoutali jsme se od starých stylů lidské vegetace, od dřívějšího způsobu, kdy jsme se jako ústřice drželi jednoho místa po nespočet po sobě jdoucích generací,“ cituje časopis The Atlantic dobové noviny.
Ve století dvacátém tomu nebylo jinak. Američané absolvovali dvě světové války, vrhli se na baby boom – a stále se stěhovali. „Jít za lepším“ byla zcela běžná věc. Zbavovali se společenské hierarchie, vyčerpané zemědělské půdy, upadajících měst, bezvýchodných pracovních míst; a když to nevyšlo, šli dál.
Tato nepřetržitá migrace dala ponenáhlu vzniknout novému způsobu myšlení. Historik Carl Becker píše, že díky značné mobilitě „přestaly cizí tvář, zvláštní řeč, zvláštní zvyky v oblékání a nezvyklá náboženská víra být předmětem komentářů nebo obav“. Pochopitelně se to promítlo i do jazyka: „hello, stranger“ je podle Beckera „běžnou formou přátelského pozdravu“, zatímco v jiných jazycích, češtinu nevyjímaje, je cizinec slovo vyslovované se zřetelnou dávkou nedůvěry.
V posledních zhruba padesáti letech se však ve Spojených státech mobilita zadrhla. Američané se stále méně stěhují, a to ve všech kategoriích – z jednoho státu do druhého, v rámci jednoho státu nebo jednoho města. V šedesátých letech 20. století se každoročně stěhoval přibližně každý pátý Američan – což je sice méně než v 19. století, kdy se stěhoval každý třetí Američan, ale i tak se jedná o zběsilé tempo. V roce 2023 se však stěhoval jen každý třináctý Američan, uvádějí federální statistiky.
Méně podnikání, kostela i dětí
Ačkoli jiné změny přitahují více pozornosti, prudký pokles mobility v geografickém slova smyslu je možná nejvýznamnější společenskou změnou, jíž Spojené státy v dané době prošly, píše historik Yoni Appelbaum, jenž na to téma napsal knihu Stuck: How the Privileged and the Propertied Broke the Engine of American Opportunity (Trčíme: Jak privilegovaní a majetní lidé rozbili motor amerických příležitostí).
Méně Američanů začalo podnikat a méně jich změnilo zaměstnání; od roku 1985 do roku 2014 klesl podíl lidí, kteří začali podnikat, o polovinu. Stále více Američanů končí hůře než jejich rodiče; zatímco v roce 1970 mohlo přibližně osm z deseti mladých dospělých očekávat, že budou vydělávat více než jejich rodiče, na přelomu století to platilo jen o polovině z nich.
Ostatní demografické statistiky nejsou o nic lepší. Církve mají o třetinu méně členů než v roce 1970, stejně tak klesla procenta Američanů, kteří se více než jednou týdně s někým společensky scházejí. Porodnost stále klesá, ačkoli této statistice pomáhá příliv relativně plodnějších Latinoameričanů. A jestliže si před 55 lety polovina Američanů myslela, že většině lidí se dá věřit, dnes si to myslí jen třetina. Podle Appelbauma lze všechny tyto depresivní statistiky alespoň částečně vysvětlit ztrátou mobility.
Souvislost s politickým přesvědčením se objevuje jako nečekaně silná kategorie. V prezidentských volbách v roce 2016 (takto detailní údaje za loňské volby ještě nejsou k dispozici) měla Hillary Clintonová před Donaldem Trumpem mezi bílými voliči, kteří se přestěhovali do vzdálenosti delší než dvě hodiny od svého rodného města, solidní šestibodový náskok. Ti, kteří žili do dvou hodin jízdy autem, podpořili Trumpa devítibodovým rozdílem. A ti, kteří své rodné město nikdy neopustili, ho podpořili o stěží uvěřitelných 26 bodů. Ať už rozříznete pomyslný koláč amerického voličstva podle jakéhokoli kritéria, nikde nenajdete vyšší rozdíl.
Dnes se o Americe často říká, že trpí krizí bydlení, ale to není tak docela pravda. Na mnoha místech je bydlení levné a je ho dostatek, ale dobrých pracovních míst a dobrých škol je málo. Jiné oblasti jsou bohaté na příležitosti, ale mají nedostatek cenově dostupných bytů. To platí i v rámci jednotlivých měst, čtvrť od čtvrti.
Třídní privilegium
Výsledkem je, že mnoho Američanů nemá praktickou možnost přestěhovat se, ačkoli vězí někde, kde jsou jejich vyhlídky mizerné nebo se zhoršují – to jest, jsou v situaci, kterou by jejich rodiče řešili právě stěhováním. Ti, kteří se stěhují, obvykle nemíří do míst, kde je dostatek příležitostí, ale tam, kde je levné bydlení. Výjimkou jsou bohatí a vzdělaní lidé; svoboda volby města nebo obce se stala jakýmsi třídním privilegiem.
Logická otázka nyní je, proč a jak k takovému stavu Američané došli. Appelbaum tvrdí, že na vině není nic z toho, čemu to obvykle společensky negativní připisujeme: například nechtěný dopad technologií či naopak zlý záměr konkrétního politika. Důvod, jenž mnoho Američanů de facto vyšachoval, podle něho připravili paradoxně lidé, kteří tvrdí, že inkluze, rozmanitost a sociální rovnost patří k jejich nejvyšším hodnotám.
Horečné americké stěhování není důsledkem obzvláštní hojnosti prostoru, nýbrž úporná snaha daný prostor lépe využít. Životaschopnost obcí závisí na jejich schopnosti přilákat obchodníky, výrobce a především obyvatele. Pravidla územní regulace byla v minulosti vytvořená tak, aby podporovala rozvoj. Nevyužívané pole nebo opuštěný důl mohly být zabaveny; za prázdný pozemek hrozila vysoká pokuta; škodlivé podniky jako koželužny a lihovary byly odsunuty na okraj, aby nebránily výstavbě v centru. Cílem byl růst.
Neexistovalo mnoho pravidel, co se smí na soukromém pozemku stavět, a tak vznikala různorodá přehlídka budov, které poptávku uspokojovaly. Nově příchozí si mohl pronajmout pokoj v soukromém domě, penzionu, činžáku, ubytovně nebo v domě určeném pouze pro svobodné pány. Staré budovy však neustále ustupovaly novějším, jak se čtvrti zvyšovaly, aby uspokojily poptávku; první činžovní vila v bloku samostatně stojících domů se mohla během pár desetiletí stát poslední budovou svého typu vklíněnou mezi regulérní činžáky.
Dokud spekulanti stavěli nové budovy, dokud se stárnoucí domy předávaly do nájmu nebo se rozdělovaly na byty, dokud přistěhovalí podnikatelé stavěli nové činžáky, mohli lidé oprávněně očekávat, že každý rok najdou nový domov, který v něčem předčí jejich starý. A po celé 19. století a v prvních desetiletích 20. století se nabídka domů neustále rozšiřovala.
Dům jako auto či telefon
Američané té doby měli tendenci dívat se na domy podobně jako se ti dnešní dívají na auta nebo telefony – jako na užitečné vynálezy, které rychle ztrácejí hodnotu a technologicky zastarávají. Každý rok nabízely nové domy hotové divy: tekoucí vodu, splachovací záchod, napojení na kanalizaci; plynové a pak elektrické osvětlení; sprchy, vany, sporáky, kamna; ústřední topení. Luxus jednoho desetiletí se stal cenově dostupným pohodlím dekády druhé a naprostou nezbytností dekády třetí. Dům nebyl ani tak dlouhodobou investicí – většina lidí si ho pronajímala – jako spíše spotřebním zbožím, které si lze užívat, dokud není na dosah další model.
Kritici kočovného stylu amerického života se před sto lety obávali, že neustálé stěhování vytvoří atomizovanou společnost, v níž si lidé nebudou schopni vytvořit pevné vazby, investovat do místních institucí, udržovat demokratickou vládu nebo budovat vřelé vztahy ve společenství. Jak vyšlo najevo, stal se pravý opak: v průběhu 19. a 20. století zakládali Američané pozoruhodné množství skupin, spolků, klubů a sdružení. Náboženský život byl do značné míry životem společenským. Demokracii se dařilo.
To vše by mohlo naznačovat, že klíčem ke tvorbě živých, fungujících společenství je možnost volby. Většina lidí se drží zakořeněných zvyků, známých kruhů přátel, navyklých míst. Když se však stěhujete z jednoho města do druhého, opouštíte starou a nacházíte novou práci a nové kontakty, spíš se přinutíte se jít seznámit se sousedy nebo se v neděli ukázat v novém kostele, jste-li ten typ. Americký individualismus neznamenal, že by lidé byli od sebe odtrženi; znamenal, že si svou individuální identitu budovali tím, že si aktivně vybírali, kam budou patřit.
Svoboda odejít, svoboda zůstat
Když se první osadníci vypravili přes Atlantik, krátce po příjezdu kodifikovali zákonné právo opustit kolonii v Massachusettském zálivu (což bylo pravděpodobně poprvé na světě, kdy byla tato svoboda písemně vyjádřena a definována jako základní lidské právo). O dvě století později, když se oblasti na Středozápadě USA snažily přilákat nové obyvatele, přidala jejich vedení další svobodu: právo přijet a zůstat, aniž byste k tomu museli získat něčí formální souhlas.
Tato dvě opatření pomohla uvolnit stavidla zmiňované americké pohyblivosti. A pak je začali dusit lidé, kteří se brali za zdánlivě nevinnou věc: mít jistou míru kontroly nad okolím svého obydlí. Klíčovou roli v tom sehrála proslulá urbanistka Jane Jacobsová, která zemřela v roce 2006.
V roce 1947, kdy se Jacobsová s manželem Robertem přestěhovala do svého nového domu ve West Village na Manhattanu, byla tato čtvrť ještě plná přistěhovalců a jejich dětí; lidé se neustále stěhovali sem a tam. Jacobsovi byli jiní. Byli mladí, bezdětní a měli dvojí slušný příjem – on byl architekt, ona psala do časopisu ministerstva zahraničí. Mohli proto složit sedm tisíc dolarů v hotovosti na koupi domu, čímž se zařadili mezi sotva jedno procento rodin v celé Greenwich Village, které svůj dům vlastnily, píše Appelbaum.
V prvním patře zřídili Jacobsovi moderní kuchyň, jídelnu a obývací pokoj s francouzskými dveřmi, jež vedly do vnitrobloku. Obchod s výlohou, jejž provozovali předchozí obyvatelé domu, zrušili. Jacobsová později oslavovala význam smíšených prostor pro vitalitu měst a vykreslila živý portrét zbývajících obchodů ve své ulici; zvyk kázat vodu a pít víno není společenským reformátorům upřen.
Ironie hraje v jejím příběhu roli i nadále. Zapsala se do povědomí jako nadšená zastánkyně živých a životaschopných měst, ačkoli ve skutečnosti udělala vše pro pravý opak. Pomohla zařídit, aby nikdo jiný nemohl svobodně provádět změny (podobné těm, jaké kdysi provedla na svém domě sama), a zasadila se o to, aby stávající budovy nemohly být nahrazovány stavbami většími, které by mohly uvolnit místo lidem usilujícím o společenský vzestup.
Maximálně dělený guláš
Jacobsová přišla do West Village v době, kdy Američané houfně opouštěli hustě obydlené městské čtvrti a vydávali se na předměstí. Městští úředníci a reformátoři s hrůzou sledovali chaos a zmatek v přistěhovaleckých čtvrtích, jako je West Village. Chtěli je nahradit pečlivě naplánovanými bloky. Urbanisté se snažili poskytnout rodinám cenově dostupné domy, sloučit změť obchodů na rohu do supermarketů a udržet úřady v dostatečné vzdálenosti. Vše mělo být racionální a moderní. „Chtěli vzít bohatý guláš městského života a oddělit jeho složky jako večeři pro batolata,“ píše s nenapodobitelným šarmem Appelbaum. „Hrášek do jednoho chlívečku, mrkev do druhého, kuře do třetího, bezpečně oddělené od vzájemného kontaktu.“
Urbanisté to vítali jako lék na chudobu a zanedbanost; jejich opatření měla zajistit městům lepší budoucnost. Územní plánování však tyto přínosy neznamenalo – naopak omezilo schopnost New Yorku (a později dalších amerických velkoměst) přizpůsobit se proměnlivým potřebám. Úředníci brzy přijali radikálnější plán obnovy měst: buldozerování starých, hustě obydlených čtvrtí ve jménu vyčištění chudinských čtvrtí. A Jacobsová měla odvahu se plánovačům postavit a požadovat, aby se s tím přestalo.
Ve svém renovovaném domě na Hudson Street si Jacobsová oblíbila své město takové, jaké bylo – ne takové, o němž snili urbanisté. Uvědomila si, že mnohé z toho, co profesionální plánovači na městech nesnášejí, je právě to, co nejvíce prospívá jejich obyvatelům.
A tak Jacobsová usedla k psacímu stroji a sepsala knihu Smrt a život velkých amerických měst (vyšla v roce 1961). Vzala si na mušku obnovu měst a vše, co ve jménu pokroku ničí. Když se v témže roce Jacobsová dozvěděla, že město hodlá určit její vlastní čtvrť k obnově, shromáždila skupinu obyvatel na její obranu. Psali dopisy, chodili na slyšení a oblepovali čtvrť letáky, čímž vytvářeli iluzi masového odporu. A zafungovalo to: Jacobsová a její kolegové se stali prvními aktivisty, jimž se podařilo zablokovat plán obnovy města.
Jacobsová se přes noc stala svého druhu celebritou. Dychtiví následovníci ji vyhledávali, aby se dozvěděli, jak by i oni mohli chránit svou čtvrť před novotami.
Déšť pokroku, okap stagnace
Vtip je v tom, že Jacobsová a spol. sice zamezili pustošení ve jménu urbanistického plánování, ale z deště pokroku se dostali pod okap stagnace. Do té doby se zástavba West Village vyvíjela – třípatrové domy na jedné straně domu Jacobsových na Hudson Street, v nichž kdysi sídlily malé podniky, koupil v roce 1900 developer a nahradil je šestipatrovým bytovým domem.
Jacobsová svým aktivismem blokovala snahy o dostavbu dalších takových budov. Další třípodlažní domy již nemohly být sloučeny a zastavěny do podoby šestipodlažních bytových domů; ze stávajících šestipodlažních se nemohly stát dvanáctipodlažní budovy s výtahy. Taková zástavba by změnila vzhled čtvrti a hrozila by vysídlením stávajících obyvatel. To se Jacobsové pochopitelně nelíbilo – ale výsledkem bylo, že pokud se do té doby West Village rozrůstala tak, aby se přizpůsobila poptávce a uvolnila místo nově příchozím, nyní zamrzla.
Jacobsová a její spojenci se ve snaze zabránit nežádoucím změnám domáhali kvazivlastnického práva na ovládání svého okolí. Tvrdili, že čtvrť patří těm, kteří tam už jsou, a mělo by být na nich, aby rozhodli, kdo se k nim přidá. Během následujících desetiletí se tato myšlenka prosadila v celých Spojených státech. Národ, který se stal rozmanitým a prosperujícím díky tomu, že si lidé mohli vybírat svá společenství, namísto toho dal oněm společenstvím možnost vybírat si své lidi.
V praxi se ukázalo, že tato nová realita je „hluboce antidemokratická“, argumentuje Appelbaum. Více schvalovacích kroků znamená více příležitostí k právním napadením takových rozhodnutí. Dokonce i jednotlivým odpůrcům nových projektů pak stačilo soudní spory dostatečně dlouho prohrávat, aby odradili investory od dalšího rozvoje.
Samotná ochrana West Village, dlouho oslavovaná jako triumf místní demokracie, byla ve skutečnosti ranou případovou studií této nové formy vetokracie. Výsledky na sebe nenechaly čekat. Jacobsová koupila svůj dům v roce 1947 za 7000 dolarů, zrekonstruovala ho a o 24 let později prodala za 45 tisíc dolarů. Při dalším prodeji v roce 2009 stál 3,3 milionu dolarů a dnes ho město odhaduje na 6,6 milionu dolarů.
Jste vítáni, ale nestěhujte se sem
Ne všude v USA omezuje růst územní plánování nebo naopak zmíněná vetokracie. Zdá se, že odpor proti mobilitě se soustřeďuje v progresivních jurisdikcích; jedna studie v Kalifornii zjistila, že když se podíl liberálních hlasů ve městě zvýšil o 10 bodů, počet vydaných povolení k bydlení se snížil o 30 procent. Potíž je v tom, že v současných Spojených státech jsou největší ekonomické příležitosti silně koncentrovány v oblastech ovládaných demokraty, kde ovšem bydlení neúnosně zdražuje. Takže místo aby se Američané stěhovali za dobrou prací, poprvé v historii se raději stěhují za levnějším bydlením do chudších států – a tedy za horší prací.
Appelbaum zmiňuje příklad z Washingtonu, kde bydlí. Na pečlivě udržovaném trávníku tam vedle sebe stojí dvě cedule. Jedna hlásá: „Nezáleží na tom, odkud jste, jsme rádi, že jste naši sousedé,” a to ve španělštině, angličtině a arabštině. Na druhé je nápis: „Say no,“ který vyzývá obyvatele, aby se postavili proti výstavbě bytového domu, v němž by měli ti noví vítaní sousedé bydlet. Ať už jsou teoretické aspirace progresivismu jakékoliv, vyvinula se z něho praxe důsledné obrany jednotlivých společenství v jejich současné podobě proti těm, kteří by se k nim chtěli připojit. Mobilita je to, co z USA udělalo prosperující, pluralitní, rozmanitou a dynamickou zemi. Nyní progresivisté ničí právě tu sílu, která vytvořila hodnoty, jichž si údajně váží.
Pokud si tedy dnes někdo láme hlavu, jak se mohlo stát, že v čele Spojených států stojí Donald Trump, nemalou část viny by měl přiřknout jeho největším odpůrcům na druhé straně spektra.
