Válka o Muchu: Kruté souboje o užívání umělcova jména i o umístění Slovanské epopeje
I 85 let od úmrtí Alfonse Muchy a 15 let od doby, kdy se autorská práva na díla jednoho z nejvýznamnějších českých umělců stala veřejnými, se odehrává někdy až krutý souboj o to, kdo a jak smí užívat Muchovo jméno, umělcův podpis, ale i název Mucha Museum. Spory hoří i o vlastnictví a umístění Slovanské epopeje, která se prozatím znovu zabydlela na zámku v Moravském Krumlově.
Malíř, grafik a filozof zlatého věku, ale i autor prvních československých bankovek Alfons Mucha zesnul v Praze deset dní před svými nedožitými 79. narozeninami, na začátku druhé světové války 14. července 1939. Když pak jeho jediný dědic, spisovatel a válečný korespondent Jiří Mucha, odešel na onen svět krátce po sametové revoluci v roce 1991, přál si, aby otcovo dílo zůstalo pohromadě a aby se o odkaz Alfonse Muchy starala jeho dcera Jarmila Plocková. Alespoň podle jejích slov a také podle ověřených dokumentů, jež má Reflex k dispozici. V plánu bylo muzeum Muchy, Kupky a Gutfreunda, které v Praze chystal Jiří Mucha společně s Medou Mládkovou.
Dopadlo to opačně. Dědila manželka Geraldine Thomson se synem Johnem Omondem Muchou a dceři Jarmile se neustále soudně odpírané dědictví podařilo prolomit až za 11 let – v roce 2002 – uznáním otcovství Jiřího Muchy a znovuotevřením dědického řízení nálezem Ústavního soudu ČR. Následné dědické narovnání pak přišlo s novým dědickým rozhodnutím v roce 2007 vydaným na základě dohod, jež se mezi dědici podařilo podepsat. V té době dcera Jarmila již neměla možnost získat podíl z umělecké pozůstalosti Alfonse Muchy, jelikož tu hned po smrti Jiřího John a jeho matka Geraldine vložili do lichtenštejnského Mucha Trustu. Kromě autorských práv se musela spokojit s finančním vyrovnáním.
Spory a další spory
Samostatnou kauzou jsou spory o vlastnictví, respektive umístění Slovanské epopeje – souboru 20 velkoformátových zobrazení panslavistických mýtů (ta vznikala mezi lety 1912–1926), jež se Alfons Mucha rozhodl vytvořit „z lásky ke slovanským národům jako duchovní vrchol své tvorby“ se záměrem je věnovat Praze. A to s podmínkou, že Praha „umístí hotové obrazy na vlastní náklady v budově výslovně vystavěné k tomuto účelu“. Pro svoji myšlenku získal finanční podporu od svého amerického přítele a mecenáše Charlese Richarda Cranea. Podmínka umístění obrazů nebyla nikdy naplněna, a tak se i 97 let po jejich předání Praze stále vedou spory. Ten poslední, jehož se na návrh Alfonsovy vnučky Jarmily Mucha Plockové účastní i druhý dědic John Mucha a také hlavní město Praha, měl první slyšení začátkem února 2025 u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Aby toho nebylo málo, objevil se vloni další, až patafyzický spor, a sice o název Mucha Museum, pod nímž od roku 1998 provozuje švýcarský podnikatel Sebastian Pawlowski v Panské ulici muzeum věnované Alfonsi Muchovi. V mezidobí se totiž Mucha Trust, respektive Nadace Mucha dohodly s developerskou společností Crestyl na zřízení vlastního Mucha Musea v developerem zrekonstruovaném Paláci Savarin, nacházejícím se hned za rohem, v ulici Na Příkopě.
Muchovské dědictví
Z manželství Alfonse Muchy a Marie, rozené Chytilové, vzešli dva potomci. Starší, Jaroslava Muchová Syllabová Teršová, narozená v roce 1909 během pobytu Muchových v New Yorku – zesnula bezdětná v Praze v roce 1986. A mladší, Jiří Mucha (1915–1991), na kterého po smrti sestry přešlo celé rodinné dědictví po Alfonsi Muchovi.
Tady někde začíná spletitá, mnohokrát popsaná kauza, tak iracionální, že by z fleku mohla posloužit za námět pro absurdní drama. Jiří Mucha, spisovatel, bonviván, podle některých názorů dvojitý agent a po druhé světové válce také vězeň komunismu (1951–1956), pojal v Londýně roku 1941 za svou druhou manželku hudební skladatelku Geraldine Thomson (1917–2012). Geraldine se v roce 1948 narodil syn John Mucha, jenž ke svému jménu později připojil ještě druhé příjmení Omond.
Nemanželská dcera Jiřího Muchy, Jarmila Plocková, se narodila v roce 1950 z jeho vztahu s Vlastou Plockovou. Reflex má k dispozici několik listin, první datované už k roku 1978, podle nichž si Jiří Mucha přál, aby Jarmila Plocková, tehdy provdaná za španělského státního příslušníka Garcíu, s nímž žila v Barceloně, byla zařazena mezi dědice. K čemuž Mucha Plocková řekla: „Jiří si už nejpozději od poloviny osmdesátých let přál, abych umělecky navázala na odkaz Alfonse Muchy a převzala otcovu roli ve správě odkazu. Jako výtvarnice jsem k dílu měla blízký vztah.“
Jenže po smrti Jiřího Muchy 5. dubna 1991 se začaly dít věci: Geraldine, která s Jiřím už dlouhá léta nežila ve společné domácnosti, chtěla prý původně uměleckou část dědictví převést na Národní galerii. Její syn John jí to podle vlastních slov (vyšlo v Reflexu roku 2016, v rozhovoru s Danem Hrubým) rozmluvil, ve prospěch matky se dědictví vzdal a vedle Nadace Mucha založili Mucha Trust v Lichtenštejnsku, kam byl převeden veškerý majetek po Jiřím Muchovi, včetně kompletní Alfonsovy umělecké pozůstalosti. Údajně měla existovat závěť Jiřího Muchy, která se ovšem po jeho smrti nenašla. Jarmila nebyla přizvána do dědického řízení, její dědická přihláška v soudním spisu dědictví chybí. Nápravu zjednal až Ústavní soud po letech sporů.
Zachránila mne Jiřího krev
Začalo dlouhé soudní snažení Jarmily Plockové o oficiální uznání Jiřího Muchy jejím otcem. Prokázat – v té době v Česku – otcovství v dospělosti bylo nemožné. Právní určení biologického otce dospělému prý ještě nebylo v zájmu institucí ČR. Sama však později vypátrala, že v Evropě existuje jejímu případu obdobný precedens. A tak se Jarmila Plocková rozjela do Francie, kde předtím, na konci roku 1989, byli s otcem Jiřím a jejími malými dětmi na dovolené: „Jirka tehdy prodělal druhý infarkt a následně v Marseille absolvoval náročnou operaci mnohonásobného bypassu srdečního oběhu. Otcova zdravotní dokumentace obsahovala vzorky krve, které byly odebrány pro několik nutných transfúzí během operace. Tyto vzorky krve se nakonec díky rozhodnutí francouzských soudů podařilo včas zachránit a se svolením českého soudu dopravit na oddělení hematologie VFN Praha ke genetickému rozboru. Asi po devíti letech od Jiřího úmrtí tak mohl začít soud o uznání biologického otcovství. Výsledky genetického krevního rozboru otcovství Jiřího Muchy nezpochybnitelně potvrdily. Oficiální Muchova rodina se ale všemožně snažila postup získání i pravost krve zpochybnit. Trvalo to velmi dlouho, než výnosem soudu v roce 2002 bylo potvrzeno, že jsem dcerou Jiřího Muchy.“
Dejme ještě slovo Jarmile Mucha Plockové, jež byla po dalších průtazích pravoplatně uznána dědičkou až v roce 2007: „Protože byla celá rodinná sbírka Geraldine a Johnem již v roce 1992 vložena do Mucha Trustu, rozhodla jsem se nakonec souhlasit, že si nenárokuji podíl z uměleckého odkazu. Snažila jsem se ale, aby všechno z Mucha Trustu bylo převedeno do Čech, do pražské Nadace Mucha. To se ovšem nepodařilo. Zároveň jsem byla přesvědčená, že rodinná sbírka se nesmí dělit, a tak zůstala v Lichtenštejnsku. Sepsali jsme ale několik tzv. dědických dohod. Jedna z nich byla, že každý z nás bude mít právo na užívání slovního prvku Mucha a že žádná ze stran si ho pro sebe nebude nárokovat.“
Právě jméno Mucha se stalo důvodem k dalším sporům, jež následovaly a trvají dodnes. Jarmila mezitím ke svému příjmení otce matričního – Plocková – připojila příjmení otce biologického – Mucha. Už jako Jarmila Mucha Plocková k tomu říká: „Delší dobu byl klid, byla jsem za to vděčná. Spory Muchovi rozhodně neprospívají. Chyba! Před několika lety Mucha Trust začal zpochybňovat legitimitu mé ochranné známky iMucha, ke které jsem udělila licenci Richardu Fuxovi, majiteli sbírky (Muchových) plakátů Ivana Lendla. Tu se slavným tenistou založil jeho přítel, můj otec Jiří. Mucha Trustu zjevně vadí účast kohokoli jiného v ,byznysu‘ kolem Alfonse Muchy. Já sama jsem byla před úřady urážlivě napadána, že jsem si připojila příjmení otce účelově, abych ,parazitovala‘ na úspěchu a proslulosti známek Mucha Trustu. Opravdu absurdní. Dokonce se snaží omezit i užívání jména Mucha při prezentaci umělecké tvorby na výstavách. Probíhají nekonečné spory u úřadů pro ochranné známky. Mucha Trust se snaží na sílu prosadit, že je jediný, kdo jméno Mucha může používat pro obrovskou škálu výrobků a služeb pro celou Evropskou unii.“
Slovanská epopej předmětem zájmu
Píše se rok 2005 a John Mucha začíná – možná s ohledem na blížící se konec lhůty ochrany autorských práv (70 let po úmrtí autora v roce 2009) – zpochybňovat vlastnictví Slovanské epopeje Prahou. I přesto, že existuje dopis z roku 1994 tehdejšímu primátorovi hlavního města Janu Koukalovi, v němž její vlastnictví Prahou nezpochybňuje, respektive potvrzuje. Následně John Mucha napadá další postupně vznikající nápady na instalaci a projekty na budoucí budovu pro Slovanskou epopej.
Až do této doby nikomu nevadilo, že Epopej sídlila v dlouhodobě chátrajícím a z větší části i nevyužívaném zámku v Moravském Krumlově. Ten v roce 2004, což odpovídá době, kdy byl zámek na počátku 3. tisíciletí zařazený na seznam ohrožených nemovitých památek, vydražila Incheba. Moc se však nezměnilo, Mucha Plocková vzpomínala: „Do střech zatékalo, komíny hrozily zřícením, z ochozu věže vyrůstala náletová zeleň, z renesanční arkády vypadávaly kamenné kuželky balustrády přímo na nádvoří apod. Incheba původně pronajímala městu sály na vystavování Epopeje za deset korun ročně, až v roce 2010 zvedla nájem na půl miliónu a objevily se spekulace o prodeji zámku.“ Praha, která Epopej do Moravského Krumlova po druhé světové válce zapůjčila a průběžně soubor dvaceti pláten restaurovala, se rozhodla díla odvézt. S Inchebou mimochodem ve stejnou dobu řešila spor o rekonstrukci vyhořelého křídla Průmyslového paláce na Výstavišti, jejž měla Incheba v pronájmu. V roce 2012 ji pak po dohodě s Národní galerií prostřednictvím Galerie hlavního města Prahy (GHMP) vystavila ve Veletržním paláci. Bylo to právě tam, kde Alfons Mucha své životní dílo premiérově vystavil v roce 1928.
GHMP následně přišla s plánem na vystavení Epopeje na turné v Japonsku a po asijských městech, proti čemuž John Mucha protestoval. „Dílo, které se skládá z dvaceti velkoformátových pláten, mělo putovat na velké turné po Asii. Neměl jsem žádnou jistotu, že nebude poškozeno. Možná by navždy zůstalo někde v Číně,“ řekl k tomu před dvěma lety John Mucha Deníku N.
Tehdy se podařilo vytvořit atmosféru naznačující, že by byla Epopej vystavena ve zcela nevyhovujících místech, přitom právě čínská muzea disponují nejmodernějším muzejním prostředím. A do té doby, ani ve Veletržním paláci, kam při větších deštích zatékalo, nikdy Epopej nebyla vystavena v muzejních podmínkách. Ze série výstav v Číně tak sešlo, Epopej byla vystavena jen jednou, v roce 2018 v Japonsku s ohromným úspěchem, a následně putovala opět do depozitáře.
Kam s ní?
A znovu se řešilo, kam s ní. Praha přišla za vedení primátorky Adriany Krnáčové, a především díky snaze radní pro kulturu Elišky Kaplicky s plánem na rekonstrukci Lapidária na Výstavišti jako stálého sídla pro Slovanskou epopej. V roce 2018 bylo dokonce vydáno stavební povolení. Mezitím odkupuje v roce 2015 město Moravský Krumlov za 15 miliónů korun zámek zpět. Starosta Tomáš Třetina (za TOP 09, ve funkci od roku 2010) prohlašuje, že zámek zrekonstruuje.
Na konci roku 2018 se v Praze mění vedení, primátorem se stává Zdeněk Hřib a radní pro kulturu Hana Třeštíková. Ti plán na rekonstrukci Lapidária odkládají na neurčito, prý kvůli problému s tam sídlící atrakcí Vodní svět. O Epopej se hlásí Moravský Krumlov, kam se nakonec po rekonstrukci zámku v roce 2021 opět stěhuje. John Mucha se s Prahou o vlastnictví Epopeje neustále soudí, neboť tvrdí, že Praha nedodržela slib o jejím stálém vystavení ve městě. Spor došel až k Nejvyššímu soudu, odkud byl vrácen zpět k soudu prvního stupně.
Hana Třeštíková, za jejíž vlády byly plány na rekonstrukci Lapidária odloženy, zavzpomínala: „John Mucha Omond pak vyhrál prvoinstanční soud a my jsme se začali obávat, že by Praha mohla o Epopej přijít.“
Reflex má k dispozici prohlášení developerské společnosti Crestyl z roku 2021, kde představila – společně s Nadací Mucha – veřejnosti nabídku městu Praha na bezplatné umístění Slovanské epopeje Alfonse Muchy v Paláci Savarin. A tak Praha, ještě zastoupená Hanou Třeštíkovou, za to, že John Mucha vezme žalobu zpět, nakonec podepisuje před volbami v roce 2022 základní podmínky nájemní smlouvy o instalaci Epopeje jako součásti Muchova muzea v podzemních prostorách, původně plánovaných jako garáž, Paláce Savarin v ulici Na Příkopě. Ten byl už tehdy součástí obřího plánu projektu Crestylu na rekonstrukci a přestavbu velikého prostoru mezi ulicemi Na Příkopě, Panská a Jindřišská, který má navrhnout britský architekt Thomas Heatherwick. „Moji oponenti tvrdí, že chci získat Slovanskou epopej pro sebe. Není to pravda. Faktem je, že jsme s Prahou aktivně a konstruktivně komunikovali a k mé velké radosti došlo k dohodě, která byla podepsána 6. září. Žalobu jsem stáhl,“ řekl k tomu v roce 2023 v Deníku N John Mucha.
Jenže k jednáním vůbec není přizvána druhá dědička – Mucha Plocková, která dle svých slov o dohodě ani nevěděla a byla zásadně proti tomuto řešení. Umístění Epopeje v podzemí budoucího obchodního centra patřícího soukromému developerovi stále považuje za nedůstojné.
Po posledních pražských volbách se primátorem stává Bohumil Svoboda, vládu nad kulturou ve městě přebírá Jiří Pospíšil. A – opět – bez účasti Mucha Plockové vzniká výše zmíněná Dohoda o podmínkách narovnání a společném postupu mezi HMP, Johnem Muchou, jeho synem Marcusem Omondem Muchou zastupujícím Nadaci Mucha, „s cílem dosáhnout umístění Slovanské epopeje do Stálé expozice v Projektu Savarin“, uzavřená na dobu 25 let.
Ve zmíněné Dohodě se podle právního rozboru, který pro Mucha Plockovou vypracovala advokátka JUDr. Zuzana Císařová, píše, že „… zavazuje Prahu učinit veškerá jednání a úkony k tomu, aby došlo k podepsání budoucí nájemní smlouvy s developerem skupiny Crestyl ve lhůtě do 30. listopadu 2023… Z té vyplývá, že HMP má platit při zahájení nájmu v Savarinu přes 1,2 miliónu Kč měsíčně včetně poplatků, s každoročním navýšením dle inflace. Z veřejného registru smluv se zjistilo, že Praha si nechala vypracovat znalecké posouzení, podle kterého jde o obvyklé komerční nájemné v centru Prahy. Teprve po skončení nájmu (Epopeje; poznámka redakce) v Projektu Savarin, který může začít až za sedm let (2030) a je sjednán na dobu určitou 25 let (s opcí dalších pět let) se uvažovalo o možnosti přemístění do jiné vhodné budoucí stálé expozice. Praha by také byla podstatně omezena v možnostech Slovanskou epopej vystavovat jinde.“
K tomu Zuzana Císařová ještě dodala: „Je to v rozporu s přáním Alfonse Muchy a podmínkami původní darovací smlouvy. Také pokud nejsou účastníky Dohody oba současní dědicové, tedy John Mucha a Jarmila Mucha Plocková, ztrácí Dohoda svůj smysl pro Prahu jako vlastníka. Dohoda navíc obsahuje smluvní pokutu 10 miliónů Kč proti HMP, pokud poruší Dohodu podstatným způsobem, s povinností uhradit veškerou vzniklou škodu, která není nijak limitovaná.“
Rada HMP varování Mucha Plockové před podpisem Dohody o narovnání nevyslyšela. Podle jejích slov na dopisy neodpovídala, přitom byla Rada HMP informována i o podané žalobě na konci srpna 2023. Proto po podpisu Dohody se Mucha Plocková obrátila na soud s předběžným opatřením, aby zabránila uspěchanému a nežádoucímu podpisu budoucí nájemní smlouvy zavazující Prahu umístit Slovanskou epopej do Savarinu za nepřijatelných podmínek, a smlouva podepsána nebyla.
Začátkem února 2025 se konalo první stání o Žalobě na určení vlastnického práva k věci – souboru obrazů Slovanská epopej, k čemuž Mucha Plocková dodává: „Celý spor o Epopej, který skončil stažením žaloby o vlastnictví ze strany Johna Omonda Muchy směrem ku Praze, probíhal beze mě. Já jsem se nakonec přihlásila jen jako vedlejší účastník, ale o tom, že Praha jedná s Johnem Muchou jako žalobcem o dohodě, mi nikdo neřekl, a tak jsem na výsledek sporu, který zůstal nerozhodnutý a byl zastaven, neměla vůbec žádný vliv.“
Celou kauzu pro Reflex okomentoval Jiří Pospíšil: „Zdědil jsem ji po předchozím vedení Hřibovy Prahy, vždy jsem se snažil odvrátit možnost ztráty Epopeje z majetku Prahy. Jediné, co mi zbývalo, byla dohoda s Crestylem, protože to byla podmínka pana Marcuse Omond Muchy.“ Na dotaz, proč se nebavili s Mucha Plockovou, nám diplomaticky sdělil, že později se s ní opakovaně sešel. Že je toho názoru, že nyní, když napadla vlastnictví Epopeje Prahou u soudu, mělo by se konečně najít řešení, jež bude vyhovovat Praze a oběma dědicům: „My říkáme: v pořádku, musíme najít řešení.“ A tak se do hry opět vrací varianta umístění Epopeje na Výstaviště, k němuž se kloní Mucha Plocková a dle svých slov i za město Jiří Pospíšil – jen by se konečně musely dohodnout všechny strany, tedy včetně Johna Muchy. To se zatím nezdá reálné, Simona Kordová, zástupkyně Nadace Mucha, nám na dotaz, zda stále počítá s budoucím vystavením Slovanské epopeje v Paláci Savarin, odpověděla: „Naše pozice se nemění. Jsme přesvědčeni, že prvotřídní architekt, jako je Thomas Heatherwick, zajistí splnění podmínek světové třídy.“
Mucha Museum v Panské ulici
Další aktuální kauzou je Mucha Museum, které v Praze od roku 1998 provozuje švýcarský developer a podnikatel Sebastian Pawlowski: „Když jsem si v roce 1996 vymyslel plán na rekonstrukci Kaunického paláce, chtěl jsem něco navíc, něco, o co jsem se snažil ve všech svých developerských projektech. Něco, co by přitáhlo lidi do tehdy docela mrtvé Panské ulice v centru města. Až mne napadlo založit Museum Alfonse Muchy, v Praze nic podobného neexistovalo. Moje tehdejší manželka pak přišla s tím, že její rodiče se znají s rodinou Geraldine Thomson, matkou Johna Omonda Muchy. Oslovil jsem je, její syn říkal, že to je bezvadný nápad. A tak se stalo, že vznikla dohoda, že mi do pronájmu poskytnou obrazy, plakáty a další materiály, a já v roce 1998 otevřel Mucha Museum.“
Situace se změnila vloni, jak připomíná Pawlowski: „Najednou se objevil právník od pana Omonda Muchy, že chce okamžitě vrátit umělecká díla a muchovské artefakty a že s okamžitou platností musím zrušit Mucha Museum, že si značku nechali zaregistrovat v roce 2008. Já sice už relativně dlouhou dobu věděl, že paní architektka Eva Jiřičná dostala zakázku na nějakou muchovskou výstavu, ale vůbec by mě nenapadlo něco podobného. Předpokládal jsem, že pokud Marcus Omond Mucha přijde, řekne: Sebastiane, chceme udělat velké muzeum. A třeba mi nabídne, že u mě nechají kresby, a dotáže se, zda souhlasím, či ne. Ale podobnou diskusi jsme nikdy nevedli. Až mi došlo, že oni asi nechtěli, aby moje, to opravdu první Muchovo muzeum v Praze i na světě přežilo. Na to jsem reagoval tak, že chci zrušit ochrannou známku, kterou prý mají od roku 2008, protože oni název Mucha Museum, na rozdíl ode mne, nikdy nepoužívali. Z mého pohledu se nyní jen snaží parazitovat na mnou vytvořeném funkčním konceptu, jenž existuje více než 26 let. A dá se říci, že tím, co se dnes díky jejich chamtivosti děje, mi kazí dobré jméno. Dokonce prohlásili na tiskové konferenci, že Muchovo muzeum se stěhuje. Ale já nic nestěhuju. Původní díla jsou zastavena v Artexu, ve skladu uměleckých děl, paradoxně i proto, aby byla uchována v místě, kde jsou dodržovány muzejní parametry. Otázkou je i jejich sporné vlastnictví společností Mucha Trust. A zda by některé z nich nemělo MK ČR prohlásit za národní kulturní památku a vyhlásit nad nimi památkovou ochranu.“
Lendlova sbírka v Mucha Museu
Pawlowski, jenž mimochodem minulý týden s Mucha Trustem vyhrál soudní spor o doménu mucha.cz, s tím, že ji používá už od roku 1997, tehdy nelenil a během několika dnů se dohodl s uměleckým investičním fondem Portu Gallery Investement o zapůjčení takzvané Sbírky plakátů Ivana Lendla. Ty Portu přede dvěma lety ve sběratelsky výrazně rozšířené verzi prodal jejich předchozí majitel Richard Fuxa, po zkušenostech s Mucha Trustem. Mluvilo se o částce lehce přes čtvrt miliardy korun. Dejme ještě jednou slovo panu Pawlowskému: „Vedení investičního fondu po shledání vyhovujících muzejních podmínek u nás okamžitě podepsalo smlouvu. A my instalaci Mucha Museum přeinstalovali. Proto jsme mohli uvést, že se muzeum nestěhuje, na což Marcus Omond Mucha reagoval tak, že mě zažaloval. Někoho nebo něco žalovat je jejich koníček. Považuji to za nehorázné, vždyť jsme jim za pronájem obrazů za přibližně čtvrt století zaplatili částku kolem 160 miliónů korun.“
Nyní máme Mucha Musea dvě. To první, otevřené před 27 lety v Panské ulici. Otevření pro veřejnost toho druhého v Paláci Savarin, představené v lednu s velkým neveřejným mezinárodním večírkem, se opakovaně odkládalo. Otevřeno bylo nakonec 3. března a tahanice o jméno budou zřejmě pokračovat. Koncem minulého týdne na náš dotaz, jak se k existenci dvou muzeí stejného jména postaví Nadace Mucha, nám paní Simona Kordová odpověděla: „Mucha Museum v Savarinu je jediné oficiální muzeum věnované Alfonsi Muchovi. Provozovatel výstavního prostoru v Panské ulici měl na základě smlouvy v minulosti právo užívat tento název, který je chráněn hned několika ochrannými známkami. Tato smlouva však byla už v květnu 2024 pro závažná porušení na jeho straně ukončena a práva tak zanikla. Nyní již tedy nemá právo svůj výstavní prostor takto označovat.“
