Japonsko zbrojí nejrychleji od 2. světové války. Protivníkům ani spojencům z toho není do smíchu
Nové geopolitické napětí urychlilo dlouhodobé plány Tokia, jemuž nyní jde nejen o důkladné přezbrojení, nýbrž i o dokonalou proměnu pacifistické poválečné vojenské doktríny.
Japonská armáda má za sebou rušný rok 2024 a vše nasvědčuje tomu, že rok 2025 bude ještě rušnější. Letošek začal oznámením premiéra Šigeru Išiby, že Tokio zvýší vojenské výdaje, zúčastní se více mnohostranných vojenských cvičení než v letech předcházejících a podepíše další obranné dohody s regionálními spojenci. To vše proto, že stoupá naléhavost japonského strategického úkolu číslo jedna – odradit Čínu, Rusko a Severní Koreu od agrese.
Proč se Japonsko často ocitá ve sporu se svými sousedy, do značné míry vysvětluje zeměpis. Japonské souostroví brání v přímém přístupu do Tichého oceánu Korejskému poloostrovu i samotnému jihu Ruska (to jest tam, kde to z ruského pohledu dává nejvíc smysl). Podobně je tomu i v případě severovýchodu Číny, zhruba řečeno v okolí Šanghaje.
Japonsko samo má navíc málo přírodních zdrojů, takže je musí dovážet odjinud, a je tedy silně závislé na stejných námořních cestách jako jeho sousedi. Právě tato závislost na cizích zdrojích Japonce nutila (v různých obdobích dějin s různou intenzitou) usilovat o území na asijské pevnině silou. Tím vznikly historické křivdy, které přetrvávají dodnes.
Rusko, Čína i KLDR
Přičtěme k tomu skutečnost, že Japonsko je nejpevnějším spojencem Washingtonu v asijsko-pacifické oblasti. Důvodů, pro něž mají Japonci se svými sousedy vztahy přinejmenším napjaté, se najednou množí.
To napětí je dnes rozhodně vysoké. Poté co Rusko napadlo Ukrajinu, vytvořil Washington koalici zemí ochotných uvalit na ruskou ekonomiku sankce; Japonsko bylo jednou z prvních. Rusové na sankce zareagovali mimo jiné tím, že posílili vlastní vojenské pozice v Tichomoří.
Součástí tohoto posílení bylo i cvičení na Kurilských ostrovech, o něž se obě země neustále přou. (Pro ruskou schopnost operovat mezi Vladivostokem a Tichým oceánem jsou tyto ostrovy zcela zásadní.) Kromě toho uspořádali Rusové společné manévry s čínskou armádou a začali vysílat vojenská letadla nad Beringovu úžinu.
Čína zase posílila svou přítomnost v Jihočínském moři a vyostřila postoj vůči Tchaj-wanu. I Peking přístup k oceánu přes Jihočínské moře velice potřebuje. Závisí na něm podpora jeho exportně orientované ekonomiky i postavení v rivalitě s Tchaj-wanem. Nemluvě o potenciálních zdrojích surovin, které lze – ačkoli zatím spíš jen teoreticky – v Jihočínském moři těžit.
Dále je tu Severní Korea, jež s oblibou testuje své rakety nad Japonským mořem. Vláda v Pchjongjangu se navíc spojila s Moskvou a výměnou za potraviny a elektřinu posílá vojáky na ukrajinská bojiště.
Zranitelná pozice
Souběh všech těchto událostí nedává tokijským stratégům zapomenout na to, jak moc je jejich vlastní pozice zranitelná. A právě tento fakt s největší pravděpodobností vysvětluje, proč se postoj Japonska k věcem vojenským v průběhu historie včetně té docela nedávné tak dramaticky proměňuje.
Po většinu svých dějin využívali Japonci své zeměpisné polohy jako izolace proti hrozbám. Z tohoto pravidla však existují dvě velké výjimky. První z nich byla invaze do Koreje v 16. století.
Druhá éra expanzionismu, jenž (urychlen obavou z nedostatku zdrojů) vedl až ke druhé světové válce, obnášela japonskou okupaci čínského Mandžuska, velké části pobřeží pevninské Číny a dnešního Vietnamu, Kambodže, Laosu, Malajsie a Filipín – a samozřejmě Korejského poloostrova.
Po druhé světové válce bylo Japonsko donuceno k demilitarizaci a jeho ústava získala výrazné pacifistické prvky. Koneckonců japonská armáda se dodnes nazývá Síly sebeobrany. Díky úzkým vztahům s Washingtonem země vlastní útočnou armádu nepotřebovala.
Remilitarizace nemusí být agrese
Dnes se situace opět mění. Spojené státy se snaží omezit svoji vojenskou přítomnost v mnoha částech světa a požadují, aby jejich spojenci převzali větší díl odpovědnosti za zajištění vlastní stability a bezpečnosti. I proto Tokio tolik usiluje o obnovu své armády.
Remilitarizace nemusí nutně znamenat agresi. Ve skutečnosti chování Japonska jasně ukazuje, že Tokio sleduje politiku odstrašení. Zjednodušeně řečeno nutí nepřátele, aby se podívali na japonskou armádu a sami došli k závěru, že výhody případného útoku nestojí za náklady.
Tato strategie Tokiu vyhovuje z několika důvodů. Za prvé, zeměpisná poloha Japonska protivníkům přirozeně blokuje důležité námořní cesty. Za druhé, vyhovuje to jeho strategickým potřebám, aniž by to porušovalo ústavní omezení. Japonské ozbrojené síly se takto mohou účastnit se svými spojenci „kolektivní sebeobrany“, což je podle litery ústavy v pořádku.
Za třetí, toto uspořádání je vhodné pro rozsáhlejší i efektivnější spolupráci s regionálními partnery. Japonsko nedávno podepsalo komplexní strategické partnerství s Vietnamem, účastnilo se vojenských cvičení s Jižní Koreou a provádělo výcvikové operace s Indií, Austrálií, Filipínami, Jižní Koreou, Singapurem, Spojenými státy a několika dalšími zeměmi. To už je významná síla.
Nepěkná čísla
Čtvrtým a možná nejdůležitějším důvodem je, že čísla sama o sobě nejsou pro případné agresivní vojenské úvahy Tokia nijak příznivá. Japonskou armádu tvoří asi 260 000 vojáků, asi 540 tanků, 720 letadel (včetně 320 stíhaček), 154 válečných plavidel s 22 ponorkami a jednou lehkou letadlovou lodí.
Pro srovnání: Čína se může pochlubit dvěma miliony vojáků v aktivní službě, 4950 tanky, více než 3300 letadly, přibližně 370 válečnými loděmi, 60 ponorkami (z nichž dvanáct je na jaderný pohon) a dvěma letadlovými loděmi. Armády Ruska i Severní Koreje jsou také mnohem větší.
Špatná je i demografická situace Japonska: stárnoucí populace nedovolí v dohledné době dosáhnout čínských, ruských nebo severokorejských počtů a armádní náborové úsilí dlouhodobě neplní očekávání (loni například Japonci podstřelili náborový cíl o 50 procent).
Ve snaze překonat tyto nedostatky se Japonsko obrací na své spojence a technologie. Se Spojenými státy má uzavřenou obrannou dohodu, podle níž je hostitelem pro 55 000 amerických vojáků a americkou údernou skupinu letadlových lodí. USA také dodávají Japonsku zbraňové systémy, které jsou obecně považovány za vyspělejší než systémy čínské; to pomáhá kompenzovat nedostatek lidí.
Japonsko rovněž spolupracuje s Itálií a Británií na vývoji moderních stíhacích letounů, které by nahradily jeho letouny F-2. A nedávno oznámilo společný vývoj a výrobu australských fregat s cílem posílit vzájemné vazby a posílit námořní bojeschopnost.
Slabý jen = vyšší daně
Modernizace armády není bez problémů. Jedním z největších omezení, kterým Japonsko čelí, je kurz japonského jenu, který je na nejnižší hodnotě za posledních 38 let. Vláda podniká kroky k nápravě, ale to je běh na dlouhou trať (a podle všeho tokijští finančníci běží dost do kopce). To samozřejmě prodražuje vojenské nákupy.
Co s tím? Evropa si může vzít z Japonců příklad: parlament nedávno schválil rozpočet, který na krytí vyšších výdajů na obranu zvyšuje korporátní daň o čtyři procenta a fyzickým osobám o jedno procento.
Winston Churchill řekl, že mít velkou a efektivní armádu působí jako odstrašující prostředek pro cizí síly, a poznamenal, že „válce se za současných okolností vyhneme pouze hromaděním odstrašujících prostředků proti agresorovi“. Druhá část jeho citátu je však pro současné Japonsko možná ještě výstižnější: „Pokud je naše obrana slabá, musíme hledat spojence.“
