„Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy,“ říká slavný nápis v brněnské kapucínské hrobce. Podobně to vypadá, když srovnáváme politické cykly na Slovensku a v České republice.
S jistou mírou zjednodušení chceme doložit, že existuje fázový posun, kdy se některé politické trendy objeví nejdříve na Slovensku a se zpožděním se projeví i v české politice.
PRVNÍ POPULISTA
Po revoluci 1989 se Slovensko stalo kolébkou politického populismu nejen v rámci Československa, ale celé bývalé východní Evropy. Populismus můžeme definovat tak, že do jednoho programu splétá neorganické požadavky pravice a levice, nacionalismus i socialismus, náboženské i sekulární návrhy. Každý populismus má odlišnou tvář v závislosti na historických a ekonomických zvláštnostech dané země.
Dnes je populistický proud běžný všude v Evropě. Před 34 lety povstal na Slovensku v podobě porevolučního slovenského ministra vnitra a pozdějšího premiéra Vladimíra Mečiara.
Tento politik v sobě dokázal spojit sentiment za odcházejícím komunistickým režimem i jeho kritiku. Stal se mluvčím ulice proti novým elitám, chtěl slovenskou samostatnost, ale zároveň větší přerozdělování peněz z českého rozpočtu. Navíc otevřeně koketoval s tehdy se rozkládajícím Sovětským svazem a jeho ruským nástupcem. Byl všechno a nic a zároveň působil jako archetyp slovenského muže z lidu. Jánošík svého druhu, o nějž se můžete opřít.
ÚLEVA Z ROZHODNUTÍ
Když se na podzim 1992 dělilo Československo, mnozí politici a komentátoři z tohoto rozhodnutí cítili úlevu. Možná tím hlavním důvodem bylo, že za hranicemi zůstane postava Mečiara, o němž si většina lidí myslela, že je do českých reálií nepřenosnou figurou s vazbami na komunistické tajné služby. Mýlili se.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
