Dne 20. října roku 1827 se v dnešní řecké zátoce Pylos (tehdy zvané Navarino) v Jónském moři na západním pobřeží Peloponéského poloostrova odehrála významná námořní bitva mezi loďstvem Osmanské říše a jeho spojenců a spojeným loďstvem Ruského impéria, Anglie a Francie. Jednalo se o jednu z posledních velkých bitev vybojovaných loďmi poháněnými pouze plachtami a také to bylo jedno z nejdůležitějších vojenských střetnutí během boje Řeků za svobodu proti Osmanské říši.
Roku 1821 povstali Řekové proti staleté osmanské okupaci svého území a jejich boj za nezávislost si získal sympatie evropské veřejnosti. Protože nejaktivnější mocností podporující dlouhodobě pravoslavné Řeky proti muslimským Osmanům bylo Ruské impérium, dostaly vládnoucí politické elity Anglie, Francie a dalších evropských mocností strach z možnosti, že Ruské impérium porazí Osmanskou říši a získá kontrolu nad strategickou Bosporskou úžinou.
Několik let trvající řecké povstání se vyhrotilo jednak invazí egyptské armády, která zasáhla ve prospěch osmanské armády, neboť v případě Egypta šlo o vazalský stát osmanského sultána, a také se radikálně změnila opatrná podpora Ruska řeckým povstalcům, a to díky nástupu ruského cara Mikuláše I., který začal agresivně podporovat řecké ozbrojené síly.
Londýnská smlouva: Autonomie Řecka, nebo nezávislost
Byť původní politika Anglie a Francie byla veřejně prezentována spíše jako podpora řeckých povstalců, tak v zákulisí dávaly politické elity těchto zemí najevo, že by jim spíše vyhovovalo vítězství muslimské Osmanské říše, aby se tak zabránilo vzrůstu vlivu Ruska v oblasti Středozemního moře. Ovšem díky výše popsaným okolnostem a také zprávám evropských médií o zvěrstvech páchaných muslimy na křesťanech v Řecku tlačilo veřejné mínění v Evropě na zásah proti Osmanské říši.
Došlo tedy k jednáním mezi zástupci evropských mocností a v roce 1827 k uzavření tzv. Londýnské smlouvy, která veřejně deklarovala tlak na Osmanskou říši k udělení autonomie Řecku, ale v tajných dodatcích uváděla, že pokud osmanský sultán podmínky diktované Londýnskou smlouvou nepřijme, tak vyšlou mocnosti své zástupce do tehdejšího hlavního města řeckých povstalců a de facto tak uznají Řecko jako nezávislý stát.
K prosazení svých požadavků vyslaly Anglie, Francie a Rusko do námořních vod kolem řeckého pobřeží svá loďstva, kterým velel hrdina od Trafalgaru viceadmirál Sir Edward Codrington (1770–1851). Podle instrukcí svých nadřízených, jež obdržel 20. srpna 1827, měl Codrington donutit Řeky i Osmany k příměří a zamezit zásobování osmanských jednotek po moři. Ovšem užití vojenské síly mělo být až poslední možností. V situaci, kdy 2. září řecká vláda přijala podmínky Londýnské smlouvy a osmanský sultán podmínky odmítl, se mohl Codrington soustředit pouze na potlačení odporu osmanských vojsk.
Navarino a demonstrace síly
Nejdůležitější základnou osmanské armády na Peloponéském poloostrově byl přístav Navarino. Přes varování Anglie a Francie vyrazila počátkem srpna z Egypta velká flotila tvořená osmansko-egyptskými loďmi a počátkem září doplula do Navarina, kde se připojila k již kotvícím lodím osmanského loďstva.
Proběhlo několik jednání mezi viceadmirálem Codringtonem a osmansko-egyptským velitelem Ibrahimem Pašou (1789–1848, adoptovaným synem vládnoucího egyptského místokrále Mohameda Alího Paši), která ovšem nakonec nevedla k ukončení bojů. Loďstvo vedené Codringtonem se aktivně pokoušelo provádět blokádu osmanského loďstva v Navarinu a Osmané se na oplátku pokoušeli tuto blokádu prolomit bez použití násilí. Celou věc komplikoval fakt, že na straně Řeků bojovali britští dobrovolníci a důstojníci a ti odmítali akceptovat požadavky vznášené Codringtonem a nadále útočili na osmanské pozice.
Na oplátku prováděli Osmané na řeckém území taktiku spálené země a masakrovali civilní obyvatelstvo a řeckým civilistům, kteří přežili masakry, hrozil na pevnině hladomor. Konečně 13. října připluly do oblasti Navarina lodě francouzské flotily vedené Henrim de Rignym (1782–1835) a ruská flotila pod velením Lodewijka Heydena (1772–1850).
Po marných pokusech o navázání dalších kontaktů s osmanským velitelem Ibrahimem Pašou a poradě spojeneckých velitelů se Codrington 18. října 1827 rozhodl vplout do zálivu Navarino a zakotvit poblíž osmansko-egyptských lodí s cílem demonstrovat svou sílu a donutit tak osmansko-egyptské síly přestat masakrovat křesťanské obyvatelstvo v oblasti.
Začátek střetu
Flotila spojenců byla tvořená 22 loďmi s 1 258 děly a osmansko-egyptská flotila byla tvořená 78 loďmi s 2 180 děly. Ovšem lodě evropských mocností byly mnohem modernější, s kvalitnějším a silnějším dělostřelectvem a profesionálními námořníky, kdežto osmansko-egyptské námořnictvo tvořili námořníci bez větších zkušeností z námořních bitev a slabším dělostřelectvem a méně kvalitními loďmi spíše menších typů.
Strategie zvolená veliteli evropského loďstva byla velice riskantní, hrozilo při ní, že dojde k obklíčení loďmi protivníka i uváznutí na mělčinách. Spojenečtí velitelé však pevně věřili ve své lodě a kvalitu svých posádek, a rozhodli se proto riziko podstoupit. Naopak na straně egyptsko-osmanského loďstva bylo riziko, že egyptští námořnici nebudou ochotní bojovat proti Francouzům, kteří je původně cvičili a byli tehdy Egyptu nejbližším spojencem z řad evropských zemí.
Velitelé spojeneckých lodí byli před zahájením vstupu do Navarinského zálivu upozorněni viceadmirálem Codringtonem, aby sami nezahajovali boj s nepřítelem a pouze se případně bránili. Když spojenecká flotila zahájila vstup do zálivu, byl viceadmirál Codrington kontaktován Ibrahimem Pašou, který mu sdělil, že mu nedal povolení ke vstupu do zálivu a vyzval ho k odplutí ze zálivu pryč. Codrington mu odpověděl, že nepřiplouvá rozkazy poslouchat, ale vydávat je a varoval jej, aby nic nepodnikal proti jeho lodím. Spojenecké lodě tedy pokračovaly v postupu do zálivu.
Bitva: Od dechové hudby ke zničení loďstva
Vlajková loď viceadmirála Codringtona zakotvila uprostřed osmansko-egyptské bojové sestavy a Codrington nařídil, aby na její palubě začala vyhrávat dechová hudba na důkaz toho, že nepřiplul se záměrem vést boj.
K boji ovšem následně přece jen došlo. Podle všeho celou bitvu rozpoutal incident, kdy si kapitán britské fregaty Dartmouth všiml Osmanů, kteří připravovali jednu plamenometnou loď k útoku proti anglickým lodím. Velitel fregaty se pokusil Osmanům v jejich záměru zabránit, ale ti začali na jím vyslané vojáky střílet, a tak velitel fregaty nařídil krycí palbu na osmanskou posádku. To ovšem vyvolalo řetězovou reakci, kdy se do přestřelky zapojily i vplouvající francouzské lodě a během chvíle již probíhala regulérní bitva.
Bitva trvala několik hodin a minimálně dvakrát se ji pokusil viceadmirál Codrington zastavit, ale jeho příkazy buď nebyly kvůli zápalu v boji postřehnuty, nebo byly možná i záměrně ignorovány. Tak jako tak byl večer výsledek bitvy zřejmý – egyptsko-osmanské loďstvo přestalo existovat, bylo doslova smeteno z hladiny spojeneckou flotilou a zachránilo se pouze pár lodí. Spojenci měli sice mnohé lodě poškozeny, ale ani jedna se nepotopila. Na straně spojenců padlo kolem 200 námořníků, ale na straně egyptsko-osmanského loďstva bylo až několik tisíc mrtvých, byť mnohé ztráty si způsobili sami, neboť ničili své lodě s ještě žijícími námořníky, aby náhodou nepadly do rukou spojenců.
Posílení Ruska
Vítězství spojenců nad osmansko-egyptskou flotilou mělo ohromný dopad na řecké obyvatelstvo. Podle zpráv reagovali Řekové na zprávu o vítězství veřejnými veselicemi a zvoněním kostelních zvonů a zapalováním vater na kopcích.
Podle historiků je zřejmé, že vítězství spojenců v bitvě u Navarina zachránilo rodící se řecký stát před totální porážkou ze strany egyptsko-osmanské armády. Ale samotné vítězství ještě neukončilo boje. Několik let se muselo bojovat s vojsky osmanského sultána (například v tzv. rusko-turecké válce), než byl uzavřen mír a Řekové získali samostatnost.
Vítězství u Navarina se ovšem stalo i prohrou pro viceadmirála Codringtona, který byl sice veřejností v Anglii oslavován jako hrdina, ale dle poznatků historiků byly politické kruhy v Anglii zděšeny zničením egyptsko-osmanské flotily. To totiž posílilo Rusko a dalo mu šanci Osmanskou říši porazit a obsadit území ovládané Osmany, což nebylo v zájmu Anglie.
