Jsme teprve v dubnu a už byla česká a světová média zahlcena tolika úmrtími známých osobností, že se veřejnost začíná ptát: Co se to, proboha, děje? Čím to je, že téměř neuplyne týden, aby nějaká opravdu velká celebrita neodešla z tohoto světa? A kdo bude další?
V lednu přišla první velká rána s odchodem „Starmana“ Davida Bowieho. Sotva jsme stačili vyprat kapesníky, šokovalo svět náhlé a nečekané úmrtí „profesora Snapa“ Alana Rickmana, spisovatele Umberta Eca, Nancy Reaganové, architektky Zahy Hadidové. A včera, 21. dubna, zemřel „fialový“ zpěvák Prince. Ani Česku se zvláštní vlna nevyhýbá: odešli lidé z nejrůznějších oborů, které známe léta z televizních obrazovek a stránek novin: jmenujme Bořka Šípka, Miloslava Ransdorfa, Borise Hybnera, režiséra Jana Němce a herečku Jaroslavu Hanušovou.
V Británii se stejnou neveselou úvahou zabývají také. A konečně se dozvídáme fundované vysvětlení, o němž jsme dosud jen spekulovali s větší či menší mírou přesnosti, od odborníka na slovo vzatého – editora nekrologů v BBC Nicka Serpella. Ten letošní počet slavných úmrtí popsal trefným výrazem „fenomenální“.
Za prvé, lidé, kteří se proslavili v šedesátých a sedmdesátých letech, teď začínají umírat. Je to populace silných ročníků zvaných babyboomeři, narozených od konce druhé světové války zhruba do roku 1964. Bylo to celkově hodně lidí, kteří prostě začínají přicházet do let a teď přirozeně dožívají.
Za druhé, je více slavných lidí. Televize, také poválečný vynález, jež se v následujících dekádách rozšířila po celém světě, dokázala vytvořit stovky celebrit a i k lidem, které bychom jinak znali jen z plakátu, máme bližší vztah, protože je „vídáme“ častěji a víme o nich víc. Okruh slavných zahrnují nejen hvězdy stříbrného plátna, ale i sportovci, politici, hudebníci, architekti, designéři…
Za třetí, sociální média, shrnuje smutnou triádu Nick Serpell. Nejen že více „klasických slavných“ lidí z této kohorty bude umírat, jak čas plyne, častěji se to i dozvíme díky sociálním médiím. Je to začarovaný kruh – budeme víc lidí znát, a ještě se dozvíme o smrti každého z nich, a to velmi rychle, v situaci, kdy to nečekáme, takže nás zasáhne o to víc. Je totiž pocitový rozdíl, když na vás smrt oblíbeného herce vypadne večer ze zpráv nebo když jí jste bombardováni od rána do večera v tramvaji, práci, na obědě, na procházce se psem...
