Anglicky s úsměvem? Ani náhodou ne, aspoň tedy ne v České republice. V mnoha aspektech té všudypřítomné, libozvučné, snadné řeči jsme nejhorší ze všech států Evropské unie. O tom, jak dopadáme v mezinárodním srovnání i v běžných konverzačních situacích, o nových trendech výuky angličtiny, o přínosu titulkování televizních pořadů a filmů a o angličtině ve škole i po škole si přečtěte v článku English? Neznám! v Reflexu číslo 38, který vyšel právě dnes.
Podle zatím posledního průzkumu Evropské komise (šetření s názvem Evropané a jejich jazyky je z roku 2012) se v Česku alespoň jedním cizím jazykem domluví jen 49 % obyvatel republiky (ale jen díky znalosti slovenštiny!). Toto číslo se od stejného průzkumu v roce 2005 dramaticky zhoršilo, o 12 procentních bodů. Jen 27 % z nás je schopno vést konverzaci v angličtině, 15 % v němčině a 13 % v ruštině; ostatní cizí řeči zůstávají v pozadí našeho zájmu. Jak to, že Češi, vyhlášení cestovatelé a dobrodruzi, z nichž i ti ekonomicky znevýhodnění považují za svou společenskou povinnost odjet v létě aspoň na týden do Chorvatska, neumějí cizí řeči? Že na zahraniční dovolené, což je mimochodem nejčastější příležitost pro procvičení jazyků, dodnes fouňovsky tykají číšníkům a odpovídají jim v češtině? „Ona totiž neexistuje jednoduchá cesta, jak se jazyk naučit. A pro nás Čechy je přirozené, že chceme jednoduché cesty,“ vysvětluje Vítězslav Bican, předseda Asociace jazykových škol a ředitel jazykovky Channel Crossings. „Nechceme rozumět cizincům, kteří tu jsou jako turisté, nechceme se umět domluvit na dovolené, raději si jen ukážeme na zmrzlinu a naznačíme prsty, kolik chceme kopečků. Nechceme dohlédnout za naše hranice. Proto si myslíme, že si vystačíme s češtinou a že nic jiného nepotřebujeme. Je na to krásné české slovo: zaprděnost.“
Pane Bicane, jak jsou dnes na tom české jazykové školy?
Odhaduje se, že se v nich ročně odučí 1,8 až dva miliony vyučovacích hodin, z toho asi tři čtvrtiny ve firmách a čtvrtina jsou kurzy pro veřejnost. Průměrná tržní cena za jednu hodinu klesla v uplynulých deseti letech asi o čtvrtinu, možná i o víc. Kurzy celkem navštěvuje sto tisíc až sto třicet tisíc studentů ročně. Největšími investory do jazykového vzdělávání jsou firmy a státní instituce; kurzy pro veřejnost, pomaturitní studium a různé on-line výuky jsou z hlediska celého trhu tou menší částí.
Co s jazykovkami udělala ekonomická krize?
Před ní se ve firmách často učilo velké množství zaměstnanců obecnou angličtinu bez nějakého sledování pokroku nebo osobního reportingu. Nyní zaměstnavatel mívá konkrétní skupinu, která potřebuje konkrétní obsah a formu vzdělání – například pět obchodních zástupců prezentaci a vyjednávání v angličtině. Sleduje se pokrok studentů, lektor dodává přesný report každého studenta a projekty bývají časově omezené. Jinak mají české jazykovky podobné problémy jako všechny vzdělávací firmy v České republice. V době poklesu ekonomiky jsou často první na ráně pro snižování firemních rozpočtů a osobní úspory. V době boomu je pak trápí často nereálné nároky na pokrok studentů a možnosti jazykovky zvnějšku motivovat studenty k práci na sobě. Jazykové vzdělávání bývá ve výběrových řízeních bráno jako zboží, jediným kritériem je cena. A často se potýkáme s dotovanými jazykovými kurzy v kulturních domech, kde radnice přispívá na provoz kurzů a tím diskutabilně vstupuje do sféry soukromého podnikání.
Existují nové trendy v oboru, které by Čech toužící po zlepšení v angličtině měl vyzkoušet? Co říkáte třeba na docela revoluční „telefonní angličtinu“ české firmy Edoo?
Trendů existuje celá řada, různých e-learningů, on-line kurzů, telefonních a skype kurzů je velké množství. Všechny mohou velmi dobře posloužit jako doplněk, ale není možné spoléhat na to, že vyřeší vše. V telefonním kurzu se člověk naučí zase pouze telefonovat, e-learningy jsou pouze pasivní formou učení. Jazyk jako takový má spoustu podob, a pokud je chce student ovládnout všechny, zatím je pro něj stále nejvhodnější varianta komunikativního kurzu s lektorem a využití doplňkových technologií pro zlepšení některých konkrétních dovedností.
Co může každý Čech, bez ohledu na předchozí vzdělání, finanční situaci a zkušenost s výukou cizích jazyků, udělat pro zlepšení své jazykové vybavenosti?
Najít si silnou motivaci a dostatek času na investici do svého vzdělávání. Kdo si takovou motivaci najde – ať už je to zaměstnání v zahraničí firmě, cizojazyčný partner, studium v cizím jazyce nebo cestování – má napůl splněno.
