Máme přijímat imigranty? Nikdo nikdy nikomu nepomohl tím, že sám sebe zničil | Reflex.cz
reklama
nahoru

Máme přijímat imigranty? Nikdo nikdy nikomu nepomohl tím, že sám sebe zničil

Benjamin Kuras31. ledna 2015 • 12:00
Máme přijímat imigranty? Nikdo nikdy nikomu nepomohl tím, že sám sebe zničil
Ilegální imigranti míří nalodích z Libye ke břehům Itálie
• foto: 
ČTK

Kanada před Vánocemi oznámila, že přijme 10 tisíc syrských uprchlíků, ale „pouze z náboženských menšin, především křesťanů – a nebude se za to nikomu omlouvat“. A konec debaty.

reklama

Švédsko se naopak otevřelo prakticky neomezenému počtu, systémem „kdo přijde, toho bereme a na nic se ho neptáme“. Tím se stalo světovou metropolí pouličních znásilnění, pálení aut a drancování městských čtvrtí. Švédský sociální systém se hroutí a vláda oznámila, že jí v rozpočtu „nezbudou peníze na nic moc jiného“, ale zároveň k Vánocům vydala zákon kriminalizující veškerou kritiku imigrantů a imigrační politiky. Také konec debaty.

České debaty o tom, zda máme, či nemáme vůči tomu či onomu uprchlíkovi nějaké povinnosti, dosahují krkolomné trapnosti oscilující mezi „povinností vůči všem“ (těch je asi miliarda) po „ať zůstanou doma a bojují“ (holýma rukama proti kalašnikovům). Je to proto, že nemáme ujasněny rozdíly mezi dvěma typy uprchlíků: azylanty a migranty. Ty jsou ani ne tak etnické či ideologické, jako spíše humanitární, civilizační a praktické.

Azylanti

Azylanti jsou skupiny prokazatelně perzekvované za svou etnickou nebo ideologickou příslušnost. Na tuto definici se dnes „kvalifikují“ především křesťané z území Islámského státu (ISIS), kde jsou hromadně vražděni, vyháněni, násilně konvertováni, ženy a dívky sexuálně zotročovány.

Toho půldruhého miliónu, jimž se podařilo uprchnout do provizorního fyzického bezpečí, jsou celé rodiny, mezi nimi desetitisíce sirotků. Jsou téměř všichni identifikovatelní, jménem, vírou, posledním bydlištěm a nynějším dočasným pobytem. Většina z nich má vzdělání, profesi nebo řemeslo.

Všichni jsou potomci statečných předků, kteří si přes půldruhého tisíciletí perzekuce udrželi dvoutisíciletou křesťanskou víru, etiku a kulturu čili duchovní pouto se Západem. Jejich integrace do západní společnosti – snadno dokumentovaná dosavadními příchozími libanonskými, egyptskými nebo iráckými – je přirozená a ochotná, rovnající se téměř „návratu domů“. U nich víme, koho přijímáme a co od něho můžeme očekávat.

Migranti

Naproti tomu středomořské „migrační toky“, jichž za poslední tři roky do Itálie, Řecka a Španělska připlul přibližně milión a které se k nám pokouší EU rozprostřít, sestávají z 90 procent z mladých dospělých mužů, téměř výlučně muslimů (kde nechali ty své perzekvované rodiny?).

U mnohých z nich se nedá přesně ověřit, kdo jsou, čím jsou, odkud a proč odtamtud odešli, zda byli skutečně kým perzekvováni. Vstupují sem ilegálně, bez řádných identifikačních dokumentů, prostřednictvím zločinecké přepravní mafie. Jsou nadržení a dlouho to bez sexu nevydrží.

Jak před nimi chránit naše ženy, se můžeme poučit od Švédska. Nikdo nedokáže odhadnout, kolik je mezi nimi vojensky vycvičených džihádistů vyslaných rozšiřovat chalífát na evropská území. Italská policie opakovaně varuje před nebezpečím vzniku organizovaných teroristických bojůvek na evropském území z řad středomořských migrantů.

I kdyby to byla třebas jen ona proslulá „nepatrná menšina extremistů“, mohou jich být desetitisíce. Přidáme-li k nim ty tisícovky aktivních evropských „domácích“ džihádistů, nepřekvapí nás třeba nedávná zpráva, že britská protiteroristická policie odhaluje a zatím zastavuje až stovku plánovaných teroristických akcí měsíčně. Pomalu za běžnou událost začínáme brát „osamělé vlky“ vraždící lidi samopaly, sekáčky na maso, noži a automobily s bojovým výkřikem: „Alláhu akbar!“

Povinnost

Chlácholíme-li se pořád ještě onou „nepatrnou menšinou“, před níž nás ta „mírumilovná většina“ ochrání, můžeme si rovnou podřezat žíly. Islámský stát začínal s osmi tisíci bojovníky, kteří za pár měsíců z poloviny Iráku a Sýrie vypráskali dokonale vyzbrojenou iráckou armádu, čítající 271 400 vojáků ministerstva obrany a 531 000 příslušníků bezpečnostních sborů ministerstva vnitra v aktivní službě. Jak dlouho by nás dokázala bránit jedenadvacetitisícová armáda česká?

Povinnost máme jen k těm, kdo před námi byli ochotni umírat za to, abychom my mohli žít, a těm, kdo přijdou po nás do světa, jaký my připravíme jim. Ostatním lidem se pomáhá ne z povinnosti, nýbrž ze soucitu. Ten je stěžejním principem biblické etiky, na níž naše civilizace stojí. Křesťanští azylanti v něj doufají, džihádisté s ním počítají jako s jednou ze svých zbraní.

Abstraktní soucit můžeme mít ke každému, konkrétní jen k těm, kdo nás neohrožují. Neboť nikdo nikdy nikomu nepomohl tím, že sám sebe zničil.

Text byl původně publikován v Reflexu č.4/2015.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama